Co se stalo? Dva tovární vozy tatra přepadli v nočním dojezdu do Touadenni banditi. "Při ostrém stoupání na náhorní plošinu jsme viděli blikat světýlka," vzpomíná Lamač. To není v soutěži nic neobvyklého, často tak signalizují například motocyklisti, když potřebují pomoc.
"Sotva jsme zastavili, začala střelba," pokračuje tehdejší navigátor v posádce Milana Kořeného. "Několik mužů nám prostřílelo pneumatiky a vytáhlo nás z kabiny." Lamač už nevěřil, že se z toho dostane. "Všude okolo nás létaly kulky, loučil jsem se se životem."
Druhý vůz, který jel zhruba dvě stě metrů za první tatrou, ve tmě rovněž zastavil. "Mysleli jsme, že je to ohňostroj," vysvětlil později pilot Bedřich Sklenovský. Následovalo dlouhé vyjednávání, lupiči se nakonec spokojili se Sklenovského vozem.
"Naše auto nevzali, protože je zaskočilo, že nemáme náhradní kola," říká Lamač. Dodnes si pamatuje děravý ráfek. "Nechtěl jsem věřit, že ho může kalašnikov prostřelit, plech je široký přes pět milimetrů."
Dvakrát, v roce 1990 a 1991, jel Lamač v závodní liazce, pokaždé na místě navigátora vedle pilota Josefa Kakrdy. Roku 1992 i 1995 pilotoval vůz stejné značky v roli řidiče doprovodu zahraničních týmů. V roce 1994 navigoval Kakrdu ve voze Land Rover. A až o čtyři roky později se dostal do tovární tatry. Může porovnávat.
"Liazky vždy vydělávaly na velkém výkonu motoru," tvrdí Lamač. "Seděly jim proto etapy v dunách. Byl jsem v kabině a měl pocit síly a bezpečí." Ráz soutěže se v druhé polovině devadesátých let proměnil, přibylo kamenitých úseků. "To sedí více tatrám, třeba Maroko, přes které se teď často jezdí, je jeden velký kamenolom. Nápravy tatrovek jsou na takový terén lépe uzpůsobeny."
Podle Lamače jsou vozy kopřivnické automobilky mnohem odolnější. "Vzpomínám si, že zatímco tatrováci dojeli do cíle a prováděli běžnou údržbu, my jsme museli lehat pod auta a každý den zjišťovat a opravovat, co kde prasklo nebo povolilo."
Týmy měly i odlišně sestavené posádky. Zatímco v tatrách měřené úseky pilotoval pouze jeden člověk, u liazek se střídala dvojice řidičů. "Jejich pilot měl v cíli etapy více času na odpočinek než ostatní. Oba naši řidiči makali na opravách."
Dnes čtyřicetiletý Lamač by se chtěl na Rallye Dakar ještě někdy vrátit. "Potýkám se s myšlenkou jet příští rok, otázka je s kým a s čím." Vidí dvě varianty. "Ta jedna je pouze teoretická a to dostat se do Lopraisova týmu," říká.
A ta druhá? "Startovat znova s Pepou Kakrdou." V roce 1994 zastavila Land Rover posádky Kakrda, Lamač porucha pérování. "V osobáku to bylo mnohem pohodlnější svezení než v liazce, u které je kabina hodně vysunutá před těžiště a strašně to v ní lítá," vzpomíná Kakrdův navigátor.
Kakrda údajně připravuje pro dálkové maratony vůz Isuzu. "Nejsem si ale jist, zda s ním pojede i na Dakar," uzavírá Jaroslav Lamač.
