Pocit vítězství v nejsilnější kubatuře superbiků si Marek Červený na hořickém okruhu vyzkoušel už loni v létě, kdy vyhrál jeden za dvou závodů podniku evropského šampionátu International Road Racing Championship (IRRC).
Jenomže tentokrát se v této třídě poprvé zapsal do listiny vítězů závodu 300 zatáček Gustava Havla. Pomyslně tím jednadvacet let po svém prvním startu v Hořicích dovršil cestu od prvních krůčků na slavném přírodním okruhu až po vítězství v nejsledovanější kubatuře v současnosti. Svému celkově čtvrtému v tomto prestižním závodě.
„Tohle je obrovská radost a také úleva,“ říká letos sedmatřicetiletý borec, který žije v nedalekém Stračově a který na hořickém okruhu poprvé závodil v roce 1996.
Jak to myslíte?
Já sice nejsem trémista, ale tentokrát jsem cítil trochu tlak. Jsem tady doma, chtěl jsem zanechat co nejlepší dojem, nezklamat diváky a příznivce, kteří mi fandí, a také lidi kolem mě, kteří mi pomáhají. A věděl jsem, že se ode mě dobrý výsledek čeká.
Vyšel vám výborně, v závodě superbiků jste vedl od startu a už jste před sebe nikoho nepustil...
Tohle se povedlo náramně, dobrý start je vždycky takovou lepší vyjednávací pozicí pro další průběh závodu. Mně se navíc tentokrát povedlo i to, že jsem neudělal v úvodu žádný kiks, který se někdy podaří, když chcete na začátku odolat na prvním místě soupeřům a pokusit se jim poodjet.
To se vám záhy podařilo a získal jste si sice jen mírný, ale přesto náskok, který vám mohl dávat klid. Dával?
Já jsem se raději neotáčel, protože i to může být ztráta, ale podvědomě jsem cítil, že bezprostředně za mnou nikdo není. Navíc jsem měl pak i informace od mechaniků, že tam nějaké dvě tři vteřinky jsou. Mohl jsem pak i trochu zvolnit a připravit se na to, až začneme předjíždět jezdce o celé kolo. Ti to totiž bohužel často mohou rozhodnout. Já měl ale čas si připravovat předjetí vždycky tak, aby to bylo pro mě co nejjednodušší a nejrychlejší.
I vzhledem k výborné konkurenci na startu superbiků někteří předpovídali, že je ohrožen váš traťový rekord, který jste zajel loni v létě při závodě IRRC. Nakonec na to nedošlo, proč podle vás?
Asi z více důvodů. Jednak pro to nebyly úplně ideální podmínky.
Jak to myslíte? Počasí v den závodu bylo téměř ideální...
V neděli ano, ale v sobotu bylo horší a nedalo se v tréninkových jízdách tak jet. To se pak odrazilo v tom, že rozjetost závodníků je na neděli horší. V neděli se rekord asi zajet dal, ale třeba já bych měl asi větší šanci, kdyby na mě někdo víc tlačil zezadu. Ale při tomto vývoji závodu nebylo nutné jet takovou hranu. Vylepšený rekord by byla sice hezká věc, ale počítají se vítězství. A pak si také myslím, že na závodech IRRC, které se jedou na konci léta, je pravděpodobnost, že se rekordní čas zajede, přece jen trochu vyšší.
Proč podle vás?
Jednak protože se zde závodí už podruhé v roce, a i když to je po třech měsících, tak to přece může pomoci. Třeba teď při Zatáčkách je první trénink spíše takový seznamovací, aby si jezdec zažil, co je na trati nového a co se změnilo. To za ty tři měsíce už takové nebude. A pak také se na IRRC vždy jedou dva závody, což je v tomhle směru také výhoda.
Až do loňska byla vaší hlavní třídou kubatura supersportů, v níž jste byl přihlášený v Hořicích i letos. Proč jste nakonec stejně jako loni nejel obě třídy?
Dlouho jsme zvažovali. Nakonec jsme se rozhodli supersporty nejet a soustředit se jen na superbiky.
V nich jste vyhrál a porazil jste mimo jiné Didiera Gramse, vašeho velkého soupeře a špičkového borce evropského road racingu.
To je pro mě velká radost, ale je pravda, že já toho mám v Hořicích najeto víc než on a vím, že jsem tady za ta léta silný. Stejně jako on třeba v německém Frohburgu. Takže opravdovou radostí bude, až ho budu porážet na neutrální půdě. To je hodně těžké, vždyť on jezdí v IRRC od roku 2009 a stále jen na litrech (třída superbike - pozn. autor).
Vy se na ně specializuje od této sezony, před kterou jste do nich přestoupil ze šestistovkových supersportů, kde jste v minulých dvou letech získal evropský titul. V prvním podniku IRRC v Hengelu jste v silnější třídě obsadil 4. a 3. místo. Spokojenost?
Určitě a velká. Jedu to v silných motorkách poprvé celé a věděli jsme, že vstupujeme do velkého rybníku. Nemůžeme chtít všechno hned, ani by to asi nebylo zajímavé, ostatně ani v supersportech nepřišla vítězství hned.
Seriál IRRC teď má přestávku, další závod se jede až začátkem července ve Finsku. Jak se tam těšíte?
Tam určitě ano. Je to zajímavý závod, který se jel loni poprvé, takže to tam nikdo nemá najeté výrazněji než soupeři a bylo to hodně vyrovnané. Navíc se tam jelo ve výborné atmosféře.
Zpátky do Hořic, letos už to bylo jedenadvacet let od chvíle, kdy jste tam závodil poprvé. Vybavíte si tehdejší závod?
Velmi dobře. Měl jste tehdy stopětadvacítku po Jardovi Hulešovi (bývalý výborný závodník, který v 90. letech minulého století úspěšně jezdil v mistrovství světa - pozn. autor). Bylo mi šestnáct a byl jsem tehdy nadšený z toho, že jsem sekundoval už tehdy zkušenému domácímu matadorovi Oldovi Podlipnému, který ty stopětadvacítky jezdí stále. A také si vybavuju, že jsem možná i upadl, ale dobře to dopadlo.
Co se za těch více než dvacet let změnilo?
Hlavně to, že trať je profesionálně zabezpečená, v tom je v Hořicích ohromný posun. A celkově samozřejmě technika, ta šla neuvěřitelně dopředu. Kdyby nám to tehdy někdo řekl, co dnes bude k dispozici, tak bychom mu nevěřili. A pak jsme také snad trochu jezdecky vyrostli i my. (smích)
Uměl jste si tehdy představit, že za dvacet let budete stále jezdit a že už budete také patřit k legendám tohoto okruhu?
Tak to vůbec. Vždyť já jsem pak měl i delší závodní přestávku a vypadalo to, že už ani jezdit nebudu. Za okolnosti, které mi umožnily se vrátit, za ty jsem strašně rád a teď si to užívám.
