Aby udržel krok, rozhodl se upravit jezdecký styl. „Snažím se jet hlava nehlava,“ oznamuje Kornfeil, který zatím třikrát dojel v první desítce, ale dvakrát kvůli pádu zůstal bez bodu. I proto je v celkovém pořadí až šestnáctý.
Jak hodnotíte dosavadní průběh sezony?
Když jsem dojel bez pádu, tak jsem byl v desítce. Ale desítka pro nás není cíl, cíl je pro nás pětka a pódium. Kdyby Karel Abraham nebo Filip Salač dojeli v desítce, tak by asi byla republika na nohou, ale ode mě se čeká něco jiného a momentálně tam nejsem, takže spokojený být nemůžu. Letos jsem začal závodit trošičku jinak, jdu do toho víc po hlavě. Nesnažím se jenom dojíždět závody za každou cenu na bodovaných pozicích, ale když to jde, tak se snažím jít dopředu. Tuhle strategii už léta letoucí používají mraky Španěláků a věřím, že se mi vyplatí, protože rychlost na to určitě máme.
S technikou tedy není problém?
Na motorku nebo na tým (Kornfeil dál jezdí na KTM ve stáji Redox PruestelGP) se nedá vymlouvat. Mám v podstatě stejné mechaniky jako loni a zkušeného šéfmechanika, který sice občas tápe, ale to asi tápeme všichni. Co se týče techniky, ta je určitě konkurenceschopná. Myslím, že chybí strašně málo, abychom se prosadili na pódiová umístění a byli nejrychlejší na světě.
Loni jste si přál angažování speciálního trenéra, povedlo se?
Chtěli jsme nějakého riderscoache, který by se díval po mně a hlavně po Filipovi (týmovém kolegovi Salačovi), protože je mladý, ale nakonec tým nikoho nedovedl. Teď jsem měl v Le Mans Gábora Talmácsiho, bývalého mistra světa, který je závodník tělem i duší a rozumí všemu okolo. Pomáhal nám a uvidíme, jestli s námi pojede i dál.
V Moto3 trávíte už desátou kompletní sezonu. Připadáte si vedle podstatně mladších jezdců jako veterán?
To je normální vývin. Všichni ti mladí dravci nemůžou jít do Moto2, i když by tam hodně těch kluků bylo vidět a určitě by se neztratili. I v Moto3 je dost starších kluků a já tam můžu jezdit bez problémů ještě další dva tři roky. Ale je pravda, že mladí kluci, hlavně Španěláci a Taloši, jsou hodně hladoví po úspěchu, a samozřejmě je těžké proti nim závodit, protože vás klidně strčí a nepřemýšlejí nad tím, jestli spadnou a vezmou s sebou další tři jezdce.
Čím jejich mladickému elánu kontrujete vy?
Myslím, že mám spoustu věcí, co ti mladí kluci nemají. Minimálně mám zkušenosti, znám tratě a vím, jak si dobře nastavit motorku. Mám určitě nějaké silné stránky, ale oni zase mají jinačí. Jednou z nich je určitá mladická nerozvážnost, která kolikrát vítězí. Já jsem spíš jezdec, který nad tím víc přemýšlí, buduje si závody kolo po kole, snaží se předjíždět krůček po krůčku a postupně jít nahoru.
Ovšem teď jste se to rozhodl skloubit s větší agresivitou...
Přesně tak. Pochopil jsem, že pokud na mě ti kluci jedou s nějakou taktikou, že bude nejlepší na ně vytáhnout tu stejnou taktiku. To znamená strkat jim tam kolo a lokty, aby se mě lekli a uhnuli. Nedojíždět závody jen na bodech, ale jít tam po hlavě. Snažím se to dělat a věřím, že dřív nebo později to přinese výsledky.
Vaším novým týmovým kolegou je sedmnáctiletý Filip Salač. Jste pro něj něčím jako mentor?
Myslím, že určitě ano. Na závodech spolu trávíme 24 hodin za den a ještě rok nebo dva zpátky jsem pro něj byl takový idol, ke kterému vzhlížel, aby se dostal do mistrovství světa. Máme to mezi sebou nastavené, že se ode mě hodně učí, snaží se naslouchat a dělat věci, jako dělám já - až je mi to kolikrát nepříjemné. Tím, že jsme Češi, tak spolu hodně mluvíme a jsem pro něj lehká inspirace. Zároveň ve mně Filip nevidí úplně konkurenci, protože ví, že jsem momentálně na jiném levelu, čehož si vážím. Jenom je škoda, že mu nemůžu víc pomoct na trati, protože je mezi námi větší odstup. Ale určitě bych uvítal, kdybychom spolu ke konci sezony jezdili a spolupracovali na trati, protože v boxu už ta neviditelná spolupráce probíhá.
Kornfeil se po pádu na Velké ceně Ameriky podrobil operaci klíční kosti |
V půlce dubna jste si při pádu v USA zlomil klíční kost. Omezuje vás to?
Ruka je úplně v pohodě, pravá klička byla v podstatě zlomená pár hodin, pak ji sešroubovali a dali dohromady. Co jsem přiletěl, tak jsem ji za tři čtyři dny začal zatěžovat a týden po zlomenině už jsem dělal kliky s výskokem. Jedl jsem spoustu všelijaké stravy, kterou mi doporučil kamarád, k tomu jsem dělal cviky, které mi doktoři doporučovali, a byl jsem ve skvělých rukou. Když jsem nastupoval do dalšího závodu v Jerezu, tak mě to v tréninku ještě trošičku bolelo, ale bolest je jenom v hlavě. Když ji dokážete v hlavě přebít, tak ji pak necítíte.
Zažil už jste nějaký vážnější úraz?
Měl jsem nakřápnutou pánev, zlomenou klíční kost a jednou jsem byl v kómatu. Ale celkově se mi to zatím naštěstí vyhýbá, což musím zaklepat na čelo a na zuby. I když operací už poslední dobou bylo dost. V zimě jsem ji podstoupil, protože mi hodně tvrdly ruce během závodů. Mám ruce hodně osvalené a každý sval, aby fungoval, tak pracuje v nějakém vaku. Potřeboval jsem zvětšit ten vak, aby sval měl volné pole působnosti a mohl pracovat naplno, protože když jsem měl fyzickou zátěž, tak se ten sval nalil krví, zvětšil svůj objem a neměl jak pracovat. Tlačilo to na žíly a přestával jsem mít správný cit v prstech, což mě limitovalo.
Věnujete se pořád i jetsurfu?
Rozhodl jsem se, že letos nepojedu mistrovství světa, ale zrovna se jedu odreagovat na kontinentální pohár do Lučence, abych si trošku zablbnul, vypnul a přišel na jiné myšlenky. A ještě bych chtěl jet mistrovství světa v Brně na přehradě.
Dovolte ještě poslední otázku: jak vás zasáhlo úmrtí legendárního závodníka Bohumila Staši?
Byl to šok. Nikdy jsem neviděl, jak závodil, ale viděl jsem mraky fotek a několikrát jsme se potkali. Byla to ikona a lidé k němu vzhlíželi. Určitě bude chybět.
