„Doufal jsem, že bych se mohl podívat do první pětky. Toto jsem si nepředstavoval,“ přiznal 22letý Cais, kterého ve Fordu Fiesta R5 MkII navigoval teprve podruhé Petr Těšínský.
V cíli poslední rychlostní zkoušky jste reportérům řekl, že nemáte slov. Už jste je našel?
Jo. Ta, že mám obrovskou radost z toho, co se nám povedlo. Je to výsledek z říše snů. Monte Carlo je asi nejtěžší závod na světě, což potvrdilo odstoupení řady posádek. Snažili jsme se jet co nejrychleji a zároveň nejkonzistentněji, což se nám povedlo. Díky tomu jsme to dotáhli krásně do cíle.
Rallye Monte CarloČeši v Top Ten Jan Kopecký Martin Prokop Roman Kresta Jaroslav Orsák Erik Cais Pozn.: Soutěže označené * patřily do IRC, jinak jde o mistrovství světa. |
Máte za sebou druhý start v mistrovství světa. Ve Španělsku jste loni ve WRC2 skončil třetí, nyní jste byl druhý. Znamená to, že příště vyhrajete?
(usmívá se) Bude to opravdu těžké. Ve světě se jede neuvěřitelné tempo. Jsme tam prvním rokem, neznám tratě, podmínky na nich. Je to pro mě náročné, takže chci hlavně sbírat zkušenosti. Ale budu se snažit a bojovat, abych moc neztrácel.
Ovšem očekávání fanoušků i odborníků budou narůstat...
Asi budou větší, ale v tento moment je potřeba použít hlavu a tlak na sebe nepřenášet. Hlavně se musí udělat práce, která je potřeba - dovážet auto do cíle a nabírat zkušenosti. Jen tak pak můžeme jet opravdu rychle.
Celou poslední etapu jste držel osmé místo, o které jste přišel v poslední rychlostní zkoušce, kdy vás předstihl Japonec Kacuta v toyotě nejvyšší kategorie. Hodně vás mrzelo, že jste za ním zaostal o 4,5 vteřiny?
Soustředil jsem se na WRC2. Bojovat s autem Rally1 (nové označení pro modely nejvyšší kategorie) je jako jít hlavou proti zdi. To auto má jiný výkon, jinou aerodynamiku. Bylo téměř nemožné s ním bojovat. Možná by to šlo, kdybych závodil přes limit, ale to jsem nechtěl. Měl jsem velký náskok, důležitější byly body do celého šampionátu.
Potkala vás během soutěže zásadnější krize?
Naštěstí se vše odjelo tak, jak jsme si představovali, bez větších zlých momentů. Auto občas ujelo smykem, ale po tolika kilometrech to člověk neřeší.
Chybu udělali všichni vaši soupeři včetně Mikkelsena, který ztratil téměř dvě minuty vinou defektu. Čím to, že jste se podobným trablům vyhnul?
Jel jsem s respektem. Občas jsme mohli jet rychleji, ale nechtěli jsme podstupovat zbytečné riziko. Spíš jsem si počkal na momenty, které jsem potřeboval. Když mi nějaká rychlostka byla víc sympatická, „zatáhl“ jsem. Šlo to vidět na výsledcích. Jednu jsem vyhrál, dvakrát jsem byl druhý. Pak jsem se snažil jet co nejvíc hlavou a zbytečně nebláznit. Hlídal jsem si ztrátu na kilometr, kterou jsem potřeboval. Monte je o tom, jet co nejkonzistentněji.
Jak na vás vůbec celý závod zapůsobil?
Šlo vidět, že je to legendární závod. To, jaká tam panovala atmosféra, bylo něco neuvěřitelného. Náladu nám dodávali čeští fanoušci. Z WRC2 jsem měl absolutně největší podporu. Byli neskuteční, za to jim moc děkuju. Obecně závod působil neuvěřitelným dojmem. Už teď se těším na příští rok.
Letošní Monte Carlo se většinou odjelo na suchu. Nasadil jste někde pneumatiky s hřebíky, kterými je tento závod proslulý?
Na rychlostní zkoušce poblíž Sisteronu, kterou se nám podařilo vyhrát, byl dlouhý sněhový úsek. Tam jsme si nepravidelných podmínek užili. Do kříže jsme tam obuli slicky a hřebíky. Ale i tak musí být člověk opatrný a jet plynule. Jsou drobné, ne tak velké jako ve Švédsku.
Erik Cais
S vítězem WRC2 Mikkelsenem, který jezdí ve Škodě Fabii R5 a celkově byl sedmý, jste se loni přetahoval na Barum rally, kde jste po havárii nešťastně odstoupil z prvního místa. Bral vás i tady jako svého velkého soupeře?
Probírali jsme spolu hodně věcí. Věděl, co se stalo na Barumce, a sám mi říkal, kde na první erzetě si mám dát pozor. Upozorňoval na to, že na Monte jsou důležité zkušenosti, že mám hlavně dojet. V cíli mi hned šel podat ruku a smáli jsme se na sebe, že jsme se konečně potkali v cíli. Bylo to od něj pěkné.
Soutěž začínala a vrcholila u proslulého kasina. Měl jste čas zahrát si ruletu?
Vůbec. (usmívá se) Strávil jsem tam deset pracovních dnů, na nic jiného nebyl čas.
