Od začátku závodu se snažím dostat do vrtulníku a proletět se nad trasou závodu. Není mi to však souzeno. Poprvé jsem chtěla letět již ve druhé etapě, ale vrtulník měl poruchu a nemohl vzlétnout, mým dopravním prostředkem se tak na několik dní stal pick-up, českých příznivců závodu.
Za druhý nezdařený pokus si mohu více méně sama a jsem tomu velmi ráda. Vrtulník jsem totiž nestihla, prostě mi uletěl. Jaké bylo mé zděšení, když jsem se ten den večer dozvěděla, že vrtulník, ve kterém jsem měla letět havaroval, zřítil se asi z třicetimetrové výšky. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Jsem ráda, že jsem byla tohoto hrůzného zážitku ušetřena.
Na třetí pokus se mi podařilo do vrtulníku dostat, i když jen na malou chvíli. Při etapě Copiapo – Copiapo, jsem se proletěla v ocelové vážce nad pouští Atacama. Nicméně tento let zdaleka neuspokojil mé touhy po poznání Argentiny a Chile z ptačí perspektivy. Domluvila jsem si tedy let v průběhu dvanácté etapy závodu – Fiambala – La Rioja.
Nový Dakaročima novinářky Vierka Kaštanová, manželka motocyklového závodníka Iva Kaštana, se účastní už sedmého ročníku Rallye Dakar. |
S překročením And přes průsmyk Sv. Františka se radikálně změnilo počasí. Přestal foukat svěží větřík od Tichého oceánu, vzduch se tetelil vedrem a zvedal se silný horký vítr, který vířil oblaka prachu a písku, který odíral těla všech, kteří tou dobou už byli v bivaku.
Na trase se sice nikomu nepodařilo shlédnout ojedinělý fenomén známý pod názvem „Bolivijská zima“, kdy uprostřed parného léta sněží., ale teplota se vyšplhala na více jak 40 stupňů ve stínu.
Fiamabala byla velmi nehostinné místo, se západem slunce teplota klesla více než o polovinu. V Bivaku ve Fiambale nebyly žádné asistenční vozy, motorkáři se povalovali jen tak ve svém motorovém oblečení po zemi, hledali útočiště v cateringovém stanu, spali pod stoly a lavicemi, někteří jen tak bez spacáků na tvrdé podlaze.
Já jsem si postavila svůj stan, všechny ostatní věci jsem musela nechat v autobuse, který odvážel během noci ostatní kolegy a organizátory do dalšího bivaku ve městě La Rioja. Těšila jsem se na let vrtulníkem. Byla jsem hodně zklamaná, když mi přišla vedoucí tiskového střediska Emilie oznámit, že kvůli vysokým teplotám nemůžu ve vrtulníku následující den letět, protože (a to znám z vlastní zkušenosti z Afriky) teplota se v něm může vyšplhat i na více jak šedesát stupňů.
Tuto informaci však po chvíli změnila a řekla mi veškeré informace o vrtulníku, ve kterém bych měla letět. Jmenoval se Oskar. Za půl hodiny bylo vše zase jinak. "No Helicopter tomorrow" ozvalo se z úst Emilie. Definitivně jsem si zase zabalila všechny věci a odnesla je do autobusu, který je během noci dovezl do bivaku La Rioja.
V bivaku La Rioja byla zrovna bouře, pršelo, proudy vody odnášely hlínu a kamení ze svahů. Během dopoledne se vyčasilo a teploty se opět vyšplhaly na čtyřicet stupňů ve stínu. Vzduch byl neuvěřitelně vlhký, po tvářích všech stékaly krůpěje potu. V kabinách závodních aut není žádná klimatizace, posádky musí mít nehořlavé kombinézy, přilby a speciální chrániče krční páteře, proto také je v itineráři na každé stránce poznámka "nezapomínejte pít". Není se čemu divit, že v Medical centru ošetřují denně několik účastníků závodu, kteří mají úpal.
Má poslední šance na vrtulník byla v etapě La Rioja – Cordoba, můj manžel Ivo Kaštan mi však řekl: "Prosím tě už do toho nelez". Má pravdu, pro tento rok neuvidím žádnou celou etapu z pohledu vrtulníku, ale zažila jsem spoustu jiných věcí.
Bivak v Cordobě je pro všechny účastníky závodu bivakem posledním. Všichni, ať závodníci, či lidé z řad organizátorů, novinářů, zdravotníků a dalších jsou po čtrnácti dnech strávených v karavaně Rallye Dakar na pokraji svých sil.
