Amsterodam a snowboarding, jde to dohromady?
Dnes je možné pořádat snowboardovou exhibici všude, kde alespoň chvíli vydrží sníh. V Amsterodamu jsme závodili na fotbalovém stadionu Ajaxu Amsterdam. Na můstek vysoký asi 45 metrů pozvali pořadatelé dvacet profesionálních snowboarderů z USA, Kanady, Nizozemska, Švýcarska či Německa Před deseti tisíci diváky jsem ve finále porazil Němce Vincenta Lüpse, třetí skončil olympijský vítěz v U-rampě z Nagana Gian Simmen ze Švýcarska. Za první místo mi pořadatelé předali šek na 1600 eur.
Jaká byla oslava?
Vzhledem k tomu, že jsme každý vyhráli velkou kytici, napadlo nás brouzdat ulicem po Amsterdamu a rozdávat květiny děvčatům pracujícím za výlohami s červeným světlem.
Další závod jste absolvoval v Cortině d'Ampezzo.
Tam jsme skákali z můstku vysokého osmnáct metrů. Čtrnáct pozvaných jezdců se rozdělilo na dvě skupiny: jedna skákala, druhá hodnotila své kolegy a naopak. Dělali jsme různé triky, protože opakovaný kousek se nebodoval. Hodnotil se celkový dojem. Do finále postoupilo osm snowboardistů, čtyři z každé skupiny. Každý předvedl desítky různých skoků, s rotacemi od 180 až po 900 stupňů všemi směry. Diváci viděli za dvě a čtvrt hodiny freestylového snowboardingu pestrou škálu skoků. Vítěz exhibice měl původně dostat motocykl Ducati monster 900, ale nakonec se všichni dohodli, že o tuto cenu i o ty další se finalisté rozdělí rovným dílem. Motorku si nikdo neodvezl, ale všichni jsme měli dobrý pocit z přátelské atmosféry. Systém soutěže byl převzat ze závodů v surfingu a vrátil snowboarding zpět k jeho kořenům. Myslím, že takhle by měla vypadat většina snowboardových akcí. Exhibici vyhrál Fin Wille Luoma před krajanem Paavem Tikaanenem a domácím jezdcem Fillipem Kratterem.
Dobré zážitky jste si jistě přivezl i z nedávných závodů v italském Livignu.
To byl pravý snowboardový úlet. Ani mi nevadilo, že jsem se musel v U-rampě zúčastnit kvalifikace. Do rampy, který byla úzká a dlouhá, se skákalo přes corner. Z 90 lidí postoupilo do semifinale 24 jezdců, kteří si to pak rozdali se stejným počtem pozvaných snowboarderů. Ve startovní listině jsem našel ty nejlepší borce, s nimiž jsem zatím mohl soutěžit. Respekt budili i profesionální rozhodči Ingemar Backman, Sebu Kuhlberg, Marek Schneider, Tommy Brunner, kteří jsou v našem sportu velkými pojmy. Jezdilo se stylem Jam Session, takže hodně... Ve finále mi vyšla jízda podle představ, a tak jsem ve špičkové světové konkurenci skončil na pátém místě. Nestačil jsem jen na Vincenze Lüpse z Německa, legendárního Terjeho Haakonsena z Norska, dalšího Nora Erika Hauga a Keira Dillona z USA. Po finále jsem ještě odjezdil kvalifikaci na Slopestyle, ale pak jsem se zranil na kotníku a o finále, kam jsem s jistotou postoupil, se mi mohlo jen zdát. Na památku známého průkopníka snowboardingu Craig Kellyho, který v tu dobuzahynul v kanadském Whistleru při pádu laviny, byl další den vyhlášen dnem freeridingu a přátelství. Kromě uměle postavených překážek jsme si na počest Kellyho vychutnávali i čerstvě napadaný prašan a vzpomínali.
Jaký je váš nejbližší program?
Od středy se připravuji ve švýcarském středisku Leysin, kde budu startovat v exhibici Straight jump. Je to závod světové série Ticket to Ride, v němž budeme nejen skákat v U-rampě, ale také předvádět triky na zábradlí i na větších skocích. Docela se těším, neboť při kombinaci více freestylových disciplín si člověk užije víc než při skokanských závodech.
V minulém roce jste závodil v U-rampě velmi zřídka. Znamená to, že se k této freestylové disciplíně postupně vracíte?
Lze to tak říct. Zatím si příliš nevybírám, ale U-rampa se asi bude v mém programu objevovat stále častěji.
Lze z toho odvodit nějakou hlubší souvislost?
V U-rampě se skáče na olympiádě. Přestože se na podobné podniky příliš nehrnu, svou účast v Turíně v roce 2006 jsem ještě definitivně nevzdal. Snažím se být připraven na konkrétní nabídku domácího lyžařského svazu, který se o účast českých snowboardistů na olympiádě stará. Po zkušenostech, které jsem získal před oběma minulými olympiádami, jsem ve svých plánech velmi zdrženlivý. Jednu chvíli jsem byl dokonce rozhodnut, že o nominaci usilovat nebudu, ale teď se situace trochu změnila.
V čem?
Český svaz lyžařů začal spolupracovat s Asociací českého snowboardingu, v němž jsou lidi, kteří našemu sportu rozumí. Právě z toho pramení můj mírný optimismus. Zatím jsem ale ve svých předpokladech velmi střízlivý, neboť ke konkrétnímu jednání o mé případné účasti na olympiádě zatím nedošlo. Mám obavu, aby si nevzpomněli příliš pozdě. Rok, dva před olympiádou se začnou jezdit FIS závody, v nichž půjde o kvalifikační body. Když budu chtít v Turíně reprezentovat, není možné v nich chybět.
Plánujete letos start i v některém z domácích závodů?
Předběžně jsem dohodnut o své účasti v exhibici Big Air, která se koná na konci března ve Špindlerově Mlýně. Vloni se mi tam podařilo vyhrát, ale se slabšími soupeři. Aby byl závod pro diváky zajímavější, pokusím se letos do Špindlu přilákat více kvalitních zahraničních soupeřů.
