Co vám bude nyní nejvíc chybět?
Těžko říct. Tak nějak všechno a nic. Byla to velká dřina se vším všudy. Ale asi mi bude chybět ta soutěživost, ta výzva, že něco překonáváš. Protože já celou tu dobu pořád jen něco překonával. Buď sám sebe nebo nějaké zranění.
A co naopak budete ze života závodního lyžaře nejméně postrádat?
Třeba na vstávání ve čtyři ráno jsem si dávno zvykl. Hlavně po mé nemoci mi nevadilo už vůbec. Já byl opravdu rád, že můžu být už v šest ráno na kopci, užíval jsem si to. Chybět mi ale rozhodně nebudou takové ty žabomyší války, kdy se trenéři spolu hádají na kopci a přetlačují se tam ta jejich ega. Toho bylo někdy fakt hodně. Naštěstí vztahy mezi závodníky jsou v pohodě.
Mohl byste se v budoucnu stát i trenérem?
Takové ambice úplně nemám. Ale třeba v Kitzbühelu jsem byl na prohlídce trati s Andreasem Žampou, který jel sjezd na Hahnenkammu poprvé a chtěl ode mě nějaké rady. To mě docela bavilo - a Andreas mi pak říkal, že mu to pomohlo. Takovým klukům, jako je on, mám co říct. Kdybych potkal někoho, kdo by měl zájem a já bych viděl smysl, že to někam povede, tak samozřejmě pomůžu. Ale zatím jsem nad tím nepřemýšlel.
Dokážete si nyní vůbec užívat obyčejné lyžování?
Asi ne. Budu si ho užívat nejlíp někde v restauraci pod kopcem s kávičkou v ruce. Teď to asi chvíli o mém lyžování moc nebude. I když ho chci samozřejmě naučit toho našeho synátora.
Takže sjet si trať Hahnenkammu někdy v budoucnu jako rekreant...
...to by mě nelákalo. Ale lákalo by mě jezdit nějaké freeridy v hlubokém sněhu, na to se těším. Doufám, že to s tím mým kolenem nebude tak zlé, abych tohle nemohl dělat.
Jaký lyžař bude jednou z vašeho syna?
Já vlastně až ve třiceti letech zjistil, že mohu porážet i ty nejlepší. A z těch následujících pěti let jsem pořádně lyžoval jen dva roky. Tak doufám, že se ty mé nedosažené mety neprojeví na tom, že ambice přenesu na syna. Ale ne, tak to určitě nebude. A jsem samozřejmě i moc spokojený s tím, co se mi všechno povedlo. Ano, mohlo to klidně být i ještě lepší, ale co nadělám...
