Sarajevo na konci minulého století krutě postihla válka. "Znali jsme lyžaře z bývalé Jugoslávie. Byli přátelští a nikdy by nás nenapadlo, že by národy uvnitř jedné země mohly mít tak protichůdné názory, že se to zvrtne až do války," říká zlínská rodačka, která na začátku tohoto týdne oslavila kulatou padesátku.
Navštívila jste od olympiády někdy Sarajevo?
Byla jsem tam dva roky před ní a pak už ne. Někdy bych se tam ráda vrátila, ale moc se tam nelyžuje. Letos tam závodil na snowboardu syn Dušan.
Stala jste se prvním českým alpským lyžařem, který získal olympijskou medaili. Jela jste si pro ni?
Vždycky jsem říkala, že ano. Ale myslela jsem si, že ji budu mít ze slalomu. Jenže hodně sněžilo, závody se dlouho odkládaly, takže jsem pořád trénovala sjezd a na slalom nebyl čas. Jel se druhý den po sjezdu a za tu krátkou dobu jsem se na něj nestihla připravit.
Olga KřížováNarodila se 11. června 1962 ve Zlíně. Pod dívčím jménem Olga Charvátová vstoupila do historie českého alpského lyžování jako první olympijská medailistka. Bronz získala ve sjezdu v jugoslávském Sarajevu v roce 1984. Vítězka dvou závodů Světového poháru ukončila aktivní kariéru ve 24 letech. Má tři děti. Nejstarší Klára je českou jedničkou v rychlostních alpských disciplínách, prostřední Dušan je juniorským reprezentantem ve freestylovém snowboardu, nejmladší Iva vyhrála letos obří slalom na dětské olympiádě mládeže. |
Nemrzelo vás, že tehdy nebyla součástí olympiády kombinace, v níž jste patřila ke špičce?
Málo se ví, že Sarajevo byla první olympiáda, kde se nevyhlašoval mistr světa v kombinaci. Pak se obnovil světový šampionát a kombinaci bych zrovna ten rok vyhrála.
Jak reagovaly soupeřky z alpských zemí, že jim jednu medaili vyfoukla holka ze země bez sjezdařské tradice?
Měla jsem výsledky ve Světovém poháru, takže to nebraly jako velkou potupu. Zajímavé bylo nedávné setkání na kongresu mezinárodní federace FIS v Koreji s mojí bývalou konkurentkou Švýcarkou Arianou Ehratovou. Všude mě představovala jako tu Olgu, co ji v olympijském sjezdu připravila o medaili. Pro ni to má pořád význam, protože tehdy byly první dvě Švýcarky, pak já, ona a pátá Jana Gartnerová Šoltysová od nás.
Jaká byla odezva vašeho úspěchu u nás?
Málokdo to ocenil, ale nepřekvapilo mě to. Situaci v alpském lyžování jsem znala. Byli jsme pořád bráni jako buržoazní sport a často se uvažovalo, jestli se jako vrcholový sport zruší. Byla to politická záležitost.
Vím, že tatínek jezdíval často z lyžařských schůzí, kde se to řešilo a byl z toho nešťastný.
Olympijskou medaili jste získala v 21 letech. Co s vámi udělala?
Nic. Tehdy jsem měla pocit, že na to mám věk. Byla jiná doba. Děvčata tehdy nelyžovala do třiceti. Měla jsem to nastavené tak, že pokud budu studovat, tak budu závodit a až dostuduji, tak skončím.
Což jste také udělala brzy ve věku 24 let. Nelitujete toho někdy?
Zpětně si říkám, že ano. Ale o nic jsem nepřišla, protože jsem dostudovala a získala dobré zaměstnání na fakultě ve Zlíně. Byla jsem spokojená. Ale nebyl to jediný důvod konce. Chtěla jsem vyhrát Světový pohár, ale z objektivních příčin to nešlo. Neměla jsem takové možnosti přípravy jako děvčata z alpských zemí, byly problémy s výjezdními doložkami. A když nebyly lepší výsledky, tak jsme za to byly pokárané. Žily jsme neustále pod hrozbou.
Pak jste se ale před olympiádou v Calgary chtěla vrátit. Proč to nevyšlo?
Zvítězily politické důvody. Funkcionáři se mně pomstili, že jsem tak brzy skončila. Říkali, že přece není možné, aby mě brali zpátky do reprezentace, když jsem se jí jednou vzdala.
Jela byste opět o medaili?
Jsem o tom přesvědčená. Byla jsem odpočinutá, dobře jsem trénovala, lyže jsem měla nachystané. Dokonce i zástupce firmy vyrábějící lyže přiletěl osobně do Prahy, aby se mě zeptal, jestli to myslím vážně. Řekla jsem mu, že ano, ale po měsíci jsem mu musela odpovědět, že moje země o mě nemá zájem. Brala jsem to jako realitu. Horší bylo, když jsem přišla o olympiádu v Lake Placid v roce 1980. Kritéria splnili čtyři lyžaři včetně mě, ale mohli jet jenom dva. Přednost dostali starší. Tehdy jsem to obrečela. Chtěla jsem se na všechno vykašlat. Rodiče mě ale přesvědčili, že čtyři roky do další olympiády není tak dlouhá doba, takže by byla škoda toho nechávat.
Olga Charvátová Křížová se synem Dušanem
Nedivily se soupeřky, že tak brzy končíte?
Ani ne, protože jsme spolu často mluvily a věděly, že z lyžování nemáme příjem a jak je to u nás složité. Často se mě ptaly, proč lyžuju. Nedovedly si představit, že by člověk mohl dělat sport jen proto, že ho má rád.
O emigraci jste neuvažovala?
Měla jsem spoustu kamarádů, kteří mi říkali: Vyhraj závod a hned ti to zařídíme. Nabízeli mi místo ve švýcarském týmu, v americkém. O odchodu z Československa jsem ale nikdy neuvažovala. Mám silné rodinné zázemí, byla jsem hodně vázaná na Zlín, hory, Valašsko. Můj bratr dostudoval, stal se pilotem. Tehdy nemohl člověk myslet jen na sebe. Věděla jsem, že kdybych zůstala v zahraničí, tak si bratr do letadla už nikdy nesedne.
Sledujete ještě lyžování?
Doplnila jsem si vzdělání, stala jsem se členkou technické komise světové federace a občas jezdím na závody jako technický delegát.
Troufla byste si ještě sjet nějakou závodní trať?
Svezu se, ale že bych si stoupla v padesáti na start sjezdu a spustila se dolů? To bych byla ve svých padesáti naivní (smích).
