"Zlatá medaile byla samozřejmě blízko, ale jel jsem celý závod skoro sám, maximálně s Freemanem, který se mě držel," zhodnotil krátce závod Lukáš Bauer. "Vím, že jsem do třináctého km vedl, ale v závěru už nezbyly síly. Ale se stříbrem jsem strašně moc spokojenej."
Lukáši, v závodě panovaly těžké podmínky, ale vy jste zřejmě vsadili na správné lyže.
Lyže jely. Servismanům se to opravdu podařilo a patří jim za to velký dík. Ale na té medaili má zásluhu celý tým.
Je někdo, komu byste chtěl tu stříbrnou medaili symbolicky věnovat?
Toto umístění chci věnovat své rodině a také doktorovi Koldovskému, který mě dal dohromady a mohu toto mistrovství absolvovat.
závod jsme sledovali on-line |
Těšil jste se na start před domácím publikem?
Před závodem jsem byl spíš nervózní. Závodit doma je perfektní, ale když od vás všichni čekají medaili, je to těžké. Dá se říci, že jsem si to užil se vším všudy.
Vy sám jste útok na medaili také vyhlásil. Svazovalo vás to?
Sport je v tomhle nevypočitatelný, dělali jsme vše proto, aby forma přišla na mistrovství. Byl jsem ochoten pro to obětovat i minimálně začátek Světového poháru. Ale zdravotní problémy, které přišly, s tím se moc nepočítalo. Po příjezdu na soustředění dva týdny před startem můj stav nebyl ideální a já jsem začal pochybovat. Zda se stihnu uzdravit a jestli budu schopen jet v tempu. Nebyl jsem o tom přesvědčený, ale dělal jsem pro to všechno.
Nakonec se to podařilo téměř dokonale.
Moc mi pomohlo publikum. Když jsem vyrazil a slyšel jsem ten řev, měl jsem především starost o to, abych tomu nepodlehnul a nepřepálil tempo.
O trati ve Vesci jste vždy říkal, že není vaším šálkem čaje. Změnil jste dneska svůj názor?
Trať je náročná nastoupanejma metrama, ale jsou to jenom dva kopce. Není to špatná trať, ale stále není moje oblíbená. I když jsem zde získal medaili. Nakonec, byl to můj teprve osmý start na ní.
Jak jste se cítil při posledním stoupání?
To už jsem věděl, že na Andruse nemám. V tom kopci byla hromada lidí, kteří nám hlásili mezičasy, takže jsem chtěl hlavně od těch lidí odjet rychle pryč. Navíc mně to tam podkluzovalo a já už to chtěl mít za sebou.
Nakonec vám na Veerpalu chybělo šest vteřin. Co se vám honilo hlavou, když jste po projetí cíle padl na zem?
Jestli čekáte, že smutek ze ztráty zlaté medaile, tak to ne. Zaplavila mě radost ze zisku stříbrné medaile.
Porazil vás o osm let starší Veerpalu. Dovedete si představit, že získáte svojí zlatou třeba ve čtyřiceti?
To ne! To už závodit určitě nebudu.
Moc srovnávat se to zřejmě nedá, ale která stříbrná medaile byla těžší? Olympijská nebo tahle z mistrovství světa?
Tahle bylo určitě těžší. Olympiáda je náročnější tím, že je jednou za čtyři roky. Ale tam jsem byl ve zcela jiné pozici. Nebyl tam na mě takový tlak. Po mé loňské sezoně a díky domácímu prostředí byl letos výrazně větší.
Už máte jakoby splněno, co vás ještě na šampionátu čeká?
Ještě nevím, zda pojedu skiatlon, na osmdesát procent asi ano. Ale nejdůležitější je štafeta, na tu nejvíc myslím a je to velká motivace nás všech.
