Přestože ze začátku klasické štreky mezi Renou a Lillehammerem, která kopíruje legendární pouť zachránců prince Haakona, vystrkoval se svými týmovými kolegy růžky, nakonec musel český závodník přenechat pozici na výsluní jiným.
"V prvním stoupání, které bylo dlouhé zhruba čtrnáct kilometrů, jsme se snažili nasadit svižnější tempo," popisoval Bauer. "Ale nepodařilo se nám úplně pole roztrhat a pořád jela celkem velká skupinka."
V ní se Bauer držel, na první prémii pak usiloval i o prvenství, na dvacátém kilometru však přišel zlom. "Tam jsem začínal mít problémy s novým sněhem," přiznal. "V každém stoupání jsem cítil, že lyže nejsou úplně ideální. Cítil jsem hodně vosk." Tehdy vypadl ze skupiny, která stíhala vedoucí závodníky, a trvalo mu asi čtrnáct kilometrů, než se do ní znova dotáhl. "A to mě stálo hodně sil," řekl.
Když dojeli na Sjusjoen, odkud už zbývalo jen asi patnáct kilometrů do cíle, zase se projevil Bauerův problém s "mázou", ke kterému se přidalo vyčerpání z dlouhé stíhací jízdy. "Skupina mi suše odjela a já jsem musel bojovat sám," vyprávěl Bauer. "Kilometr před cílem bylo poslední, mírné stoupání a tam už jsem viděl všechny svaté. Byl to strašný boj až do cíle."
A velký kontrast k tak úspěšné Jizerce. "Natrápil jsem se, ale to k laufům a vůbec k lyžování patří," uznal Bauer. "Jsem rád, že jsem závod přežil, že jsem nebyl nejhorší z týmu Coop."
Specialitou norského závodu je, že každý z 16,5 tisíce účastníků musí na zádech nést 3,5kilový batoh, který má připomínat právě převoz prince Haakona. "Baťůžek mě hodně štval, nemůžete jet tak, jak jste zvyklí," postěžoval si naoko Bauer. "Navíc jsem s ním nikdy netrénoval. Bojoval jsem s tím celý závod."
Bauer se po závodě vrátil do Osla, kde se potkal se zbytkem reprezentace a společně se přesunuli do Falunu k finále Světového poháru. "Tam se budu snažit bojovat a urvat ještě nějaký bod," slíbil.
