Filip Jícha byl ne jako tank, ten je moc těžkopádný, spíš jako raketa. Sršel silou i dynamikou. Soupeře předběhl, přetlačil, přeskákal i přechytračil. Rok 2010 nabídl v českém sportu nezvyklý pohled: jeden našinec byl nejlepší na světě. Král.
Nyní ale definitivně probíhá cosi, co se při bližší znalosti věci zdálo už delší dobu takřka nezbytné.
Královo sbohem. Odcházení.
Nejlepší házenkář české historie ve čtvrtek oznámil, že končí v Barceloně. Zda skončí úplně, to si hodlá promyslet v příštích dnech a týdnech.
To jsou paradoxy, pronesl by jeden bývalý prezident: je vám 35 let a jste profesně na sklonku sil. I tak krutý umí být sport. Jíchovo tělo, spolu s házenkářsky vytříbenou myslí jeho zbraň číslo jedna, už nemůže dál. Síly došly. Téměř úplně.
Nestalo se tak ale zničehonic.
A on sám mi v rozhovorech několikrát zopakoval: „Stálo to za to.“
Než bych prohrál, radši padnu
Rok 2010, mistrovství Evropy: Češi končí osmí, což je pro ně generační maximum – a Jíchu vyhlašují nejužitečnějším hráčem turnaje. To je nebývalé, až troufalé; pominout šampiony a medailisty se děje jen výjimečně. Jako tehdy. „Jícha uměl všechno,“ vystihl to nedávno jeho slavný kouč z německého Kielu Alfred Gislason. Vyberte si jakoukoli házenkářskou činnost – a on ji vážně zvládal skvěle. Pár měsíců po Euru jako první Čech dějin právě s Kielem vyhrál Ligu mistrů.
Jako lídr, tahoun, srdce týmu.
Za rok 2010 jej vyhlásili nejlepším házenkářem světa. Právem.
Sportovci, kteří patří do týmů z absolutní špičky, se mohou pohybovat po ose „člen kádru – platný muž – opora – šéf“. Jícha vystoupal až sem; definitivně, když jej v Kielu na závěr učinili kapitánem.
Než by prohrál, než by svoji družinu nedovedl do cíle, to radši padne. Bylo to doslovnější, než čekal.
S vážnými zdravotními problémy – pod prášky a v bolestech – dohrál v Německu poslední dvě titulové sezony, celkem má 7 triumfů v bundeslize, nejtěžší soutěži planety (a Ligu mistrů vyhrál i v roce 2012). Co podstoupil z vášně pro výhry, jej skolilo. Od předloňského, částečně „vytrucovaného“ přestupu do Barcelony pořádně nehrál. Musel na operace a padal při návratech, ničen sisyfovským snažením.
Tím spíš teď vše míří ku konci.
Vzpomínky na vítězství
Dovolte osobnější pohled na základě toho, kolikrát jsme se za jeho roky ve špičce potkali. Kam by vlastně šel? Co by ještě mohl dokázat?
Svůj sport miluje tak, jak lze takové spojení ve vztahu k profesi použít, ale všechny vrcholy dávno zdolal. Rád se popisuje jako „sportovní realista“, proto ví, že za zásluhy už se angažmá neudělují. Troufnu si tvrdit, že by takové ani nechtěl.
Byla by škoda, pokud by od házené odešel. Jeho know-how jej řadí do analogické pozice Pavla Nedvěda, po kariéře vrcholného manažera vrcholného evropského klubu.
Což sice zní logicky, ale jde o pohled zvenčí, pohled zevnitř může být jiný. Vybavuji si jeho touhu vidět svět jinak než s házenou. „Nebo si otevřu kavárnu,“ usmál se jindy.
Pro každého člověka je těžké ukončit dlouhé roky s činností, v níž vynikal. Jícha musí dumat, co dál, snadné to nebude – ale jakmile sklouzne do vzpomínek, musí se přece zase usmívat. Při vědomí toho, co dokázal, kam se dostal v kontextu svého sportu, jak si jej váží význačné házenkářské figury.
Pointa někdy nemusí přijít na samém konci; u Jíchy je pointou celá jeho kariéra. A ta byla výjimečná.
