Slzy radosti i dojetí skrápěly hodonínskou palubovku, když tam házenkářky Lvova úspěšně vkročily do semifinále Poháru EHF. Těsnou výhru jim zajistila kapitánka Tetiana Poljaková dvanáct vteřin před koncem ze sedmičky.
„Ukrajina! Ukrajina!“ skandovali po vypršení hracího času fanoušci, hráčky vítězné Galyčanky se objímaly, mávaly vlajkami a tleskaly do rytmu.
„Emoce byly velké, starali se o ně hlavně Ukrajinci v hledišti. Bylo to takové spontánní, hala zápasem žila,“ popsala atmosféru na zápase za hodonínský klub Kamila Ivičičová.
 |
Na část sobotního odpoledne se stalo město na jihu Moravy průsečíkem ukrajinské házenkářské komunity. Galyčanka je v Hodoníně doma zhruba měsíc díky tomu, že se jí tamní oddíl ujal a vyslal pro ni autobus až na ukrajinsko-slovenské hranice, a na pohárové semifinále dorazili i krajané. Ve městě již žije několik rodin uprchlíků, navíc z polského Chorzówa se přijely podívat rodiče s dětmi, hrajícími také za Galyčanku.
„Psychicky je velice těžké sledovat, co se děje v naší zemi. Nejhorší je, že mnoho lidí umírá, žen i mužů, a my jsme daleko od svých nejbližších. Pro nás jako pro trenéry není snadné za těchto okolností motivovat hráčky, používáme různé metody včetně práce s psychologem. Teď hrajeme nejen za Galyčanku, ale za celou Ukrajinu,“ vyhlásila asistentka trenéra těžce zkoušeného celku Tetyana Štefanová.
Srdceryvný byl v sobotu v Hodoníně už úvod důležitého zápasu. Někteří členové realizačního týmu Galyčanky se těžko bránili slzám při ukrajinské hymně, odzpívané celým týmem, hráčky se – na rozdíl od volně stojících soupeřek - držely jedna druhé pevně kolem pasu a také pár z nich si při hymně otíralo obličej.
Házenkářky Lvova nastupují k semifinále evropského poháru v Hodoníně.
Hráčky, které do utkání nezasáhly, se pak usadily v dresech na tribuně, kde doplnily vlajkami a šálami mávající ukrajinské fanoušky. Podívat se přišli i čeští diváci, mezi nimi bývalé reprezentantky Lenka Fleková a Jarmila Kočí.
„Celkem přišlo asi 300 diváků. Ze strany účastníků a zástupců evropské federace panovala spokojenost, že se utkání povedlo, dopadlo to dobře, i atmosféra byla dobrá,“ podotkla Ivičičová.
Hodonín a Lvov nespojuje jen současné válečné pouto. Jejich kluby se utkaly na začátku sezony v brzké fázi Poháru EHF a tehdy vyšel Lvov vstříc Hodonínu, jehož hala nebyla provozuschopná po ničivém tornádu, odehráním obou utkání na Ukrajině.
Reakce sportu na válku na Ukrajině |
Když pak Rusko zaútočilo na svého souseda a rozpoutalo peklo, považoval hodonínský manažer Radek Bičan za automatické nabídnout kolegům azyl.
„Měly jsme tři hodiny na zabalení věcí,“ přiznala asistentka trenéra Štefanová. Napřed mohly překročit hranice jen hráčky a ženské členky realizačního týmu; hlavní kouč Vitalij Andronov musel zůstat na Ukrajině.
Až na semifinále Poháru EHF dorazil.
„Pro nás to bylo (utéct ze Lvova) tvrdé rozhodnutí. Děvčata nechtěla odejít během války, protože jejich rodiče, partneři a manželé zůstali doma. S klidnou hlavou jsme ale přijali rozhodnutí vydat se do České republiky. Koneckonců tady můžeme reprezentovat naši zemi tím, čím umíme,“ uvedla trenérka. Sama se z domova vydala na cestu autem se svojí maminkou, která není schopná chodit, a na hranicích musela na kontakt z hodonínské strany v nepopsatelné vřavě čekat dva a půl dne.
Hráčky podle jejích slov zůstaly při pěším přechodu hranic na nohou zhruba osm hodin, než mohly říct, že jsou v bezpečí.
Od té doby bydlí a trénují v Hodoníně, s tamním celkem odehrály i přípravný zápas. Vyhrály ho 29:22. Určitě zůstanou ještě do odletu k odvetě na Gran Canarii, která se hraje v neděli.
A dál?
„To je to, co se neví, řeší se to,“ krčí rameny Ivičičová. „Původní myšlenka nejspíš byla odehrát tady semifinálový zápas a že se válečný konflikt mezitím uklidní – tak si to Galyčanka asi představovala. Situace je ale jiná, neuklidňuje se. Nejsem si jistá, jestli se teď bude tým vracet do Lvova, zřejmě spíš ne,“ uvažuje.
Hráčky Galyčanky, mezi nimiž jsou i ukrajinské reprezentantky, prý jejich okolí v Hodoníně nechává na pokoji. „Moc sdílné nejsou, jsou tady vlastně pracovně. Věnují se své práci. A já se, abych se přiznala, neptám. Zprávy z domova asi ani nemohou mít pozitivní,“ povzdechla si Ivičivová.
Dál než za nedělní odvetu na Kanárských ostrovech ke své lítosti nevidí ani činovníci Galyčanky. „Rozhodne prezident klubu. Samozřejmě se všichni chceme vrátit na Ukrajinu. Věřím, že náš tým bude pokračovat a nezanikne,“ uvedla trenérka Štefanová.
