Tenhle výjimečný Francouz dvakrát vyhrál olympiádu, čtyřikrát mistrovství světa, třikrát mistrovství Evropy. S Kielem dvakrát ovládl Ligu mistrů, třikrát bundesligu. S PSG čtyřikrát kraloval soutěži své rodné země.
Proč se mu to všechno povedlo? „Protože kdo jednou tuhle euforii zažije, chce ji víc a víc.“
Bývalá 38letá superstar patřila k nejváženějším hostům rozlučkového duelu Filipa Jíchy. Spolu váleli na severu Německa, varianta nepřijet prakticky neexistovala.
„Zažili jsme spolu hodně srandy, na hřišti i mimo něj. Naše rodiny se dobře znají,“ říká Narcisse pro MF DNES a iDNES.cz. „Jeho rozlučka byla bezvadná. Díky tomu se tu potkali mnozí z nejlepších házenkářů světa.“
On mezi ně jistě patří. Narodil se na ostrově Réunion, tak jako slavný pilot Roland Garros. Ten brázdil opravdové nebe, Narcisse létal nad palubovkami – pro jeho nevídaný výskok mu říkali Air France. S tím je už konec: jeho účast na Jíchově adieu byla cennější tím spíš, že sám Narcisse letos uzavřel svůj velkolepý hráčský přínos dějinám házené.
Konečně máte dost?
Myslím, že už to stačilo. Hrál jsem jako profík od roku 1998, to je dvacet let kariéry. Už jsem viděl úplně všechno. Jasně, že vášeň pro házenou tam pořád je. Ale prostě nastal čas. Teď se těším na to, že se budu na házenou jen koukat. Jako fanoušek si to rozhodně užiju.
Na sportovní penzi máte právo, když jste vyhrál úplně všechno – a všechno několikrát. Chutná každé zlato stejně, nebo jinak?
Víte, ta euforie po titulu je vlastně strašná krátká. Ale i tak neskutečně intenzivní, nádherná. Kdo to jednou zažije, ten chce víc a víc. To je důvod, proč tak dřete v létě. Proč jste většinu roku na cestách. Proč hrajete tolik zápasů. Toužíte to prožívat zase a znovu.
Jako po Jíchově boku v Kielu. Jak jste to dělali?
Kiel jako klub to jednak má v povaze, ve své DNA. A pak se přidalo něco dalšího: i když jsme získali opravdu velké množství trofejí a vážili si toho, jak šťastní v tomto směru jsme, nikdy jsme se nedívali dozadu. Pořád jen dopředu! Na další zápas. Na další titul. Tenhle způsob koncentrace nás strašně posiloval.
Loučení Filipa Jíchy |
V roce 2012 jste dobyli Ligu mistrů a v bundeslize vyhráli všech 34 duelů. Nikdo jiný to nedokázal – a asi už nedokáže. Pořád to zpětně nechápu. Vy ano?
Pro mě je to taky neuvěřitelné. Byl to rok, jaký se ve sportu příliš nestává. Všechno klaplo. Na hřišti jsme cítili, že prostě neprohrajeme. Věřili jsme si tak ohromně… Jistě, byla tam obrovská hráčská kvalita. Ale tahle víra v to, co jsme vybudovali, byla ještě důležitější. Tohle se asi jen tak opakovat nebude.
Bylo to podobné s Francií, ve vaší éře superšampionů? Při vašich devíti velkých zlatých?
Ano. Taky jsme psali historii, jako v Kielu. To, co jsme zažili, byla neuvěřitelná senzace. Hodněkrát jsme velké zápasy i prohráli, na to nezapomeňte. Ale vyvažuje to množství titulů, které jsme pro naši zemi dobyli.
Vaši dva bývalí kumpáni už národní tým Francie trénují. Do role kouče nyní míří i váš letitý kamarád Jícha – uspěje?
Má neuvěřitelné množství zkušeností, doslova zarytých v mozku. Pracoval pod různými trenéry, od nichž se toho vzhledem k jejich renomé mohl spoustu naučit. Jasně, nebude to jednoduché. Takticky toho ovšem už teď svede moc.
Věříte mu na základě vlastních zkušeností?
Když jsme spolu hráli a přišly krizové situace, uměl vždycky dokázat najít dobré řešení. Pokaždé. Na hřišti mu to šlo, teď to bude muset umět vysvětlit svému mančaftu. Má na to charizma, charakter, je velmi pozitivní. Zvládne to. I díky tomu, kolik vášně pro házenou v něm pořád plane. Za našich tak úspěšných let jsme se naučili jedno: věnovali jsme našemu sportu ohromné množství práce a dřiny – a pak jsme byli odměněni ohromnými úspěchy. Věřím, že podobně to bude mít Filip i v budoucnu jako kouč.
A vy? Vaše velkolepá kariéra je u konce jakbysmet, co chystáte v „životě po životě“?
Vezmu si teď pár měsíců volno a pořádně se nadechnu. Budu dělat spoustu věcí, na které jsem jako profesionální sportovec neměl čas. A taky tenhle čas využiju, abych se na to všechno mohl s odstupem ještě jednou podívat. Stálo to za to.
ZÁPISNÍK: Sbohem, jaké si titán zasloužilPřes pět tisíc lidí v Česku na házené. V sobotu, kdy svítí slunce. A co víc: na exhibici! Tohle je samo o sobě nejlepším odkazem Filipa Jíchy. Žádný jiný český házenkář nyní nemá ani sebemenší šanci cokoli podobného zopakovat. A napsat, že se nikdo další neobjeví buď dlouho, nebo vůbec, není poraženectví, ale uznání kvalit muže s číslem 39. Týden po adieu Tomáše Rosického, básníka s míčem u nohy, se loučil Jícha, titán s balonem v ruce. Chlap, který byl ve své vrcholné éře ztělesněním svého sportu. Ambasadorem. Srdcem nejlepšího klubu světa. Proto do Plzně přijel výkvět světové házené, autogramů chtiví fanoušci na ně ve vedru hodinu a půl stáli frontu. Proto bylo na zimním stadionu tak rušno. Loučící se FJ si to za svoji kariéru zcela zasloužil – jako první i poslední svého druhu. |
