Už když v létě přestupovala z Olomouce do Tertnesu Bergen, bušily jí v hlavě myšlenky na šampionát. V Norsku si prožila šok, jak kulturní, tak sportovní, všechno v životě čtyřiadvacetileté házenkářky začalo fungovat jinak.
Navíc se ocitla samotná daleko na severu ve městě utopeném mezi mlčenlivými fjordy. Citlivá dívka z Hanácka poprvé z domova. Ale postupně se adaptovala, chytila se v kádru norského vicemistra a dařilo se jí v možná nejlepší evropské soutěži.
"Bylo to těžké, už jsem si říkala, že tam nezůstanu. Ale bojovala jsem, někdy to stálo víc trápení, někdy míň," povídala Fabíková.
Hned na začátku sezony se zranila a chvíli stála, potom chytila báječnou pohodu. "Každý mi to říkal, cítila jsem se výborně."
S reprezentací odjela na polský Silesia Cup, kde stihla dvě minuty prvního zápasu. Dala dva góly a při třetí šanci si ošklivě poranila loket. Verdikt lékařů zněl neúprosně: evropský šampionát stihneš těžko.
"V Norsku se ke mně zachovali skvěle, s tamními terapeuty jsme se rozhodli, že mistrovství zkusíme, oni přitom chápali, že mě neuzdravují jen kvůli potřebám klubu. Věděla jsem ale, že to bude na krev," podotkla vystudovaná učitelka.
Dlouhé dny trávila na rehabilitacích a listopadové výsledky se ukázaly nadprůměrné. "Jeď, loket zátěž vydrží," řekli jí nakonec.
Při posledním testu před odjezdem do Debrecínu proti Šaľe konečně získala potřebnou jistotu. "Přestala jsem se bát, spadla jsem na ruku a nic se nestalo," lebedila si rozehrávačka, která už dorostla v házenkářku evropského formátu, o čemž svědčí třeba jen zájem zahraničních novinářů. Mohla začít myslet na úspěch na ME.
"I když nás každý odepisoval, jely jsme sem s obrovskou šancí na postup. Nebudeme si nalhávat, že jsme lepší než naši soupeři, ani nás nepotkala žádná superforma, ale měly jsme obrovskou chuť, chtěly jsme jejich kvalitu přebít bojovností. Prostě jsem si říkala, že to nějak učudláme, i když budeme horší," vracela se zpátky Lucie Fabíková.
Kde se v ní vzala taková víra? V Norsku pochopila, proč se Seveřanky drží spoustu let s takovou samozřejmostí mezi elitou. "Češi jsou strašně šikovní, ve všem, ale hrozně se podceňují. Zatímco jinde dětem odmalička vtloukají obrovské sebevědomí, u nás ne. A vidím to i u ostatních holek, co odešly ven, že se mění," vysvětlovala posun v myšlení.
První poločas úvodního duelu proti Španělsku vypadal, že české házenkářky opravdu zahajují novou éru. Nad vysokým favoritem brzy vedly o devět branek. Pak však přišlo kruté vystřízlivění. Pro tým, i pro Fabíkovou.
"Ozvalo se staré zranění kolena, ze kterého vystřelovala bolest do lýtka. Snad proto, že jsem podvědomě šetřila jednu část těla, selhala jiná," dohadovala se direktoriátem vyhlášená nejlepší hráčka zápasu.
Následující souboj s Ukrajinou pro ni znamenal už jenom trýzeň a bezmoc. "Byla to marnost. Cítíte, že by to mohlo jít, ale nemůžete nic dělat. Já přitom chtěla holkám moc pomoct, to mě mrzí nejvíc," sypala ze sebe psychicky poničená reprezentantka. "Nejde to, trenére," kulhala na lavičku. Ještě přišel jeden pokus, zbytečný.
"Proč se to nakupilo všechno najednou?" ptala se zoufale. "Tolik jsem tomu obětovala a nazmar. Pro mě byly nejdůležitější věci v životě rodina, zdraví a pak hned házená. Má to vůbec cenu? Nemám radši začít rodit děti?" dodala přece jen už s rozkvétajícím úsměvem. "Chci to zase zvládnout," odhodlávala se.
