Švýcaři koncem minulého týdne v referendu odmítli mezinárodně ostře sledovaný návrh na omezení manažerských platů. Dle navrhovatelů švýcarské ofenzivy proti přemrštěným odměnám špičkových manažerů by nikdo ve vedení firmy neměl měsíčně vydělávat víc než nejhůře placený zaměstnanec společnosti ročně. Proti návrhu organizace Mladých socialistů s názvem „iniciativa 1:12“ se vyslovilo 65,3 procenta hlasujících. Zbytečná ale nebyla – k debatě inspirovala německé politiky, a ledy se začaly hýbat i v Česku. I když zatím jen velmi opatrně.
Iniciativa byla reakcí na vysoké výdělky vedoucích pracovníků nadnárodních společností, které tamní levicové skupiny za jejich platovou politiku tvrdě kritizují. „Milionové platy dnes už nemají zhola nic společného s výkony. Když banka UBS udělá 2,5 miliardy franků ztrátu a ve stejném roce rozdá odměny v celkové výši 2,5 miliardy, tak už se není o čem bavit,“ píše se na stránkách iniciativy.
Představitelé podnikatelských svazů se naopak obávali, že platový strop by ohrozil švýcarskou konkurenceschopnost a poškodil podmínky pro rozvoj mezinárodního obchodu. Průměrný poměr platů se z 1:6 v roce 1984 zvýšil na současných 1:43. Především v bankovnictví jsou rozdíly ještě větší, obhajovali návrh jeho příznivci.
Švýcaři už letos v březnu v referendu posílili pravomoci akcionářů při kontrole manažerských platů a zakázali praxi „zlatých padáků“, tedy vysokého finančního odstupného. Výsledky hlasování proto s napětím vyčkávala média z celého světa. A jaké byly jejich reakce na odmítnutí návrhu?
- Švýcarský Aargauer Zeitung zmínil zejména skutečnost, že sotva kdy vzbudila mládežnická organizace tolik pozornosti jako nyní. „Platová spravedlnost je podstatné téma naší doby a mladým sociálním demokratům se v posledních týdnech podařilo manažerům nahnat pořádný strach.“
- Rakouský konzervativní deník Die Presse zase vyzdvihl význam, který má švýcarské „ne“ pro demokracii jako takovou. „To, že situace v souvislosti s tímto tématem dospěla až k referendu, jasně ukazuje, že jde v případě Švýcarska o jedinou opravdu demokratickou zemi Evropy. A to, že se Švýcaři vyslovili jasně proti plánu platy regulovat, demonstruje, že dokážou své hlasy smysluplně využít i v případě, kdy nejde bezprostředně o jejich vlastní zájmy.“
- NYT: „Švýcarsko je s ohledem na svět byznysu jednou z nejpřátelštějších zemí Evropy.“Americký The New York Times dává výsledek do souvislosti s významem Švýcarska coby jednou z hlavních lokalit světového průmyslu: „Mnoha Švýcarům rigidní státní zásah do platové politiky soukromých společností nevyhovoval. Švýcarsko je s ohledem na svět byznysu jednou z nejpřátelštějších zemí Evropy. Regulace jsou tam tradičně ojedinělé a daň z příjmu relativně nízká. Proto se ze Švýcarska stalo oblíbené útočiště nejen bank a hedgeových fondů, ale také velkých chemických, farmaceutických a strojírenských koncernů.“
- Noviny Berliner Morgenpost uvádějí, že kdyby podobnou možnost měli Němci, neváhali by ani na moment a regulaci platů si jasnou většinou schválili. V reprezentativním průzkumu agentury GfK pro regulaci hlasovalo téměř 75 procent respondentů, přičemž souhlas se prolínal napříč společenskými vrstvami.
- Politologové švýcarského Tagesanzeigeru přesto varují ty, jež by se mohli domnívat, že by odmítavý postoj k referendu mohl znamenat, že důvěra obyvatel alpského státu v tamní hospodářství je neoblomná. Nesouhlas s platovými orgiemi v nejvyšších patrech velkých společností je prý všudypřítomný a iniciativa zkrachovala jen proto, že byla příliš extrémní. Švýcarům se iniciativou navíc podařilo inspirovat zbytek Evropy, zejména sousední Německo.
Německý strop
Dle nedávno zveřejněné studie německé organizace Hans Böckler Stiftung vydělávali v roce 2011 představitelé top managementu německých koncernů 53krát tolik, co v průměru jejich zaměstnanci. Rozsáhlá analýza vznikla na základě výročních zpráv třiceti hlavních německých firem, jež jsou zahrnuty v indexu frankfurtské burzy DAX.
Vrcholní manažeři automobilky Volkswagen vydělávají až 170krát více než průměrný zaměstnanecNejvětší rozdíl tým německých expertů zaznamenal u automobilky Volkswagen, kde vrcholní manažeři vydělávají až 170krát více než průměrný zaměstnanec. Enormní platové diference autoři studie zaregistrovali rovněž u sítě velkoobchodů Metro a přední světové firmy vyrábějící sportovní oblečení, obuv a potřeby – Adidas.
Budoucí koaliční partneři – CDU/CSU a SPD – se proto v Berlíně shodli, že v souvislosti s platy vrcholových manažerů nastaví přísná pravidla. Dozorčí rada každé na burze obchodované společnosti by tak co nevidět měla procentuálně jasně stanovit, o kolik vyšší smějí být platy členů představenstva oproti průměrné mzdě v dané firmě.
„Tam, kde selhává volný trh, musí se o spravedlnost postarat stát. To, že se nám vůbec poprvé podařilo do koaliční smlouvy dostat jasnou hranici manažerských platů, považuji za velký pokrok,“ řekl německým médiím šéf sociálnědemokratické frakce v Bundestagu Thomas Oppermann.
Už nikdy vítěz Ligy mistrů
Andreas Freytag, profesor ekonomiky na univerzitě v Jeně, je poněkud jiného názoru. Mluví dokonce o debatě, jejíž hlavní hnací sílou je závist. „Pokud bychom se do takové diskuse pustit chtěli, tak bychom ji nesměli omezit pouze na firmy obchodované na burze. Záměr by se musel týkat všech oblastí života. Pak už by ani hvězdy Bayernu jako kupříkladu Philipp Lahm neměly dostávat víc než dvanáctinásobek platu nejhůře placeného zaměstnance mnichovského fotbalového velkoklubu. „Bayern by pak už nikdy nevyhrál Champions League, protože by všichni hráči přestoupili do Realu Madrid,“ je přesvědčen Freytag.
V souvislosti s platy špičkových manažerů se neustále mluví o zodpovědnosti. „Když ale fotbalista nekope, jak má, anebo jezdec Formule 1 nevjede do zatáčky v nejlepší možné lajně, jejich platy rozhodně nejsou to první, co se ve společnosti řeší,“ srovnává profesor.
Země, v níž se podobná iniciativa prosadí, přijde buď o firmy, které se odstěhují do krajů s vlídnějším podnikatelským klimatem, anebo o špičkové lidi, kteří udělají totéžZákroky a la 1:12 jsou Freytagovi zcela proti srsti. Státní diktát této podoby by byl dalším stavebním kamenem zbavování svéprávnosti majitelů kapitálu, zní jeho argument. Do práv akcionářů a dozorčích rad by se rozhodně nemělo nijak zasahovat. „Ano, máme zde platové excesy, ale rozhodně to není tak, že bychom při každém zneužití museli zavádět nový zákon,“ míní Freytag.
Profesor technické univerzity v Mnichově Gunther Friedl věří, že země, v níž se podobná iniciativa prosadí, přijde buď o společnosti, které se odstěhují do krajů s vlídnějším podnikatelským klimatem, anebo o špičkové zaměstnance, kteří udělají totéž. Podobně to vidí i experti spolkového ministerstva financí: „Čím vyšší jsou platy, tím nižší je pravděpodobnost, že má daná společnost zájem o to je zveřejňovat. Dle našeho názoru by tedy dávalo smysl pokusit se zmírnění situace dosáhnout pomocí přísnějších pravidel v souvislosti s transparentností,“ nechalo se ministerstvo slyšet s tím, že by stát neměl do trhu přímo zasahovat.
Bude Česko následovat?
V České republice trendy v odměňování vrcholných manažerů úzce kopírují Evropu. Scott Marlowe, generální manažer společnosti Hay Group Česká republika, Slovensko a Maďarsko, jež každoročně publikuje studii Top Executive Compensation in Europe 2013, k tomu říká: „Toto se děje, protože o platech vrcholných manažerů většiny velkých firem v České republice se rozhoduje v zahraničních centrálách. A většina těchto dlouhodobých motivačních programů je navázána na výsledky mateřské společnosti.“ Otázkou podle Marlowa zůstává, nakolik takové uspořádání lokální manažery skutečně motivuje.
V České republice je pouze několik místních firem, například ČEZ, jež se kvalifikovaly do této studie a činí významná rozhodnutí o odměňování manažerů lokálně.
„Existuje samozřejmě i druhý model odměňování, který používají společnosti vlastněné lokálně a/nebo soukromými investory. V takových firmách jsou platy vrcholových manažerů mnohem více svázány s momentálními ekonomickými zájmy vlastníka. Manažeři pracující v České republice pro místní firmy nebo pro společnosti soukromých investorů mají většinou vyšší pohyblivou částku těsněji navázanou na výkonnost společnosti, kterou řídí, než ti, kteří spravují dceřiné společnosti globálních firem,“ říká Marlowe.
A co si o švýcarských a německých pokusech omezit platy špičkových manažerů myslí čeští politici? Domnívají se, že by podobná regulace dávala smysl i u nás?
Tomio Okamura (ÚSVIT)
„Nemáme ambice diktovat komukoli, jaké má dávat výplaty – ale je zřejmé, že v Evropě se opět zvedá otázka, nakolik je morální a odůvodnitelné, že někdo, jehož práce často nestojí za nic, pobírá miliony vytěžené z práce lidí, kteří mají platy podprůměrné.
V tomto ohledu nás v Úsvitu spíše zajímají platy manažerů firem s účastí státu v poměru k jejich výkonu. A tady by bylo potřebné nastavit nějaké limity na platy a samozřejmě zcela zakázat zlaté padáky. Téměř miliardová odměna pro ředitele ČEZ Martina Romana je skutečně otřesný příklad jednání minulých vlád. A zlaté padáky ve státních firmách by se měly zakázat úplně – schopný manažer totiž práci má a ten neschopný, ať je odejit za stejných podmínek jako kterýkoli jiný zaměstnanec.“
Jiří Pospíšil (ODS)
„Asi nemůžete očekávat, že já bych podporoval nějaká omezení či restrikce ze strany státu vůči soukromým firmám. Je na akcionářích, jaké platy manažerům dají. Jsem samozřejmě pro, aby i ti nejhůře placení zaměstnanci měli důstojné platy. Já jako akcionář mám mít právo se rozhodnout, jaké platy dám svým manažerům, protože také očekávám jistou kvalitu a výkon. Všechno ostatní by byl nepřímý zásah do vlastnického práva.
Nechtěl bych se dočkat toho, že mi stát řekne, že mohu své manažery odměnit jen do určité výše. Mohlo by to nakonec znamenat, že manažeři nebudou natolik kvalitní, že ti nejlepší půjdou dělat něco jiného, anebo budou dělat manažery někde, kde taková právní úprava neexistuje. Něco zcela jiného je v České republice odměňování manažerů státních firem. Tam ty limity být mají a plat má být přiměřený ve vztahu k jiným postům ve veřejné sféře.
Nepovažuji za správné, když premiér či prezident země má několikanásobně nižší plat než manažeři některých státních firem. Uznávám sice, že i manažer státní firmy musí být dobře placen, pokud od něj chceme slušný pracovní výkon, ale musí to být v nějakém úměru ve srovnání s jinými funkcemi ve veřejné sféře. Debatu tímto směrem zajisté povedeme. Již v minulém volebním období jsme se snažili navrhnout limitaci platů pro některé státní manažery. Bohužel, vláda padla dřív, než se to stihlo projednat a schválit.“
Miroslav Kalousek (TOP 09)
„Nejsem žádný přítel mzdové regulace. Na pracovním trhu platí to samé, co na jakémkoliv jiném trhu. Společnost skvěle platí své manažery, protože mají pocit, že se jim vyplatí. Pokud by byli placeni z peněz daňových poplatníků, tak je to něco jiného. Rozhodně tedy nejsem zastáncem toho, aby to bylo jakkoliv regulováno. Navíc jsem přesvědčen, že by takovouto právní úpravu bylo relativně snadné obejít. Velmi rychle by se našli jiné způsoby a formy, jak takovéto manažery bonifikovat. Rozhodně v tom tedy nevidím cestu, jak řešit problematiku odměňování manažerů soukromých firem.
Co se odměňování ve státních firmách týče, tak jsem ještě jako ministr financí navrhoval určité zásady odměňování, které byly přijaty. Samozřejmě i stát musí respektovat tržní prostředí na trhu pracovních sil. To znamená, že pokud chcete zůstat konkurenceschopný, musíte mít k dispozici management, který konkurenceschopný je, a ten se musí náležitě odměnit. Jistá regulace je ale v tomto případě namístě.“
Martin Fassmann (šéf analytického oddělení Českomoravské konfederace odborných svazů a někdejší poradce levicových premiérů a ministrů)
„Je to lumpárna, ale nikomu se do toho nechce. Každopádně by se mělo začít bavit o tom, jak jsou placení manažeři speciálně v podnicích, ve kterých má podíl stát. To by mi bohatě stačilo. Mně je vcelku jedno, jak jsou placeni manažeři firem, které jsou v řadě případů nadnárodní. Když už, tak bych uvítal diskusi o zdanění vyšších příjmů. Je nezbytně zapotřebí tato témata seriózně otevřít, zatím se do toho nikomu moc nechtělo. Pokusy tu sice byly, ale nakonec ‚skutek utek‘.
Základem by musela být důkladná analýza toho, jak to v těch podnicích chodí. Samozřejmě musíme respektovat, že tady existuje trh s top manažery. Na druhou stranu mám pocit, že ten slouží především jako výmluva. Po zkušenostech, jaké mám, jsem minimalista a stačí mi, aby se o těchto tématech začalo alespoň diskutovat.“
Jan Mládek (ČSSD)
„Jakýsi limit smysl rozhodně dává, o jeho konkrétní výši by se ale mělo ještě debatovat.“
Vladimír Koníček (KSČM):
„Rozhodně se zavedením určitého druhu regulace souhlasím v případě státních firem. Poměr je otázkou širší debaty. Že by to mohlo snížit konkurenceschopnost daných firem, si nemyslím. Jen se podívejte na krachující banky během finanční krize – nakonec se ukázalo, že si vedení beztak odneslo astronomické odměny. To, že má někdo vysoký plat, ještě zdaleka neznamená, že také dobře řídí podnik – v tom rozhodně žádnou korelaci nevidím.“
Andrej Babiš (ANO 2011)
„Manažeři státních firem by měli být placeni stejně jako v soukromých firmách. Znamená to nižší základ a bonus závislý na pozitivním cash flow společnosti, kterou řídí.“
Marian Jurečka (KDU-ČSL)
„Je to zajímavý princip. Nějaký podobný bych si dokázal představit i v České republice. Zaručeně u státních a polostátních firem. Že by v takovém případě společnostem mohla hrozit ztráta konkurenceschopnosti, se neobávám. Že by manažeři mohli dát před státními firmami přednost soukromému sektoru, si také nemyslím. Naopak. Z dlouhodobého hlediska by se spíš snížily odměny u soukromých firem.“ Dle předsedy strany Pavla Bělobrádka ale něco podobného není na pořadu dne.
