1983: Talent se prosadí
Po této "ztracené sezoně" Thackwell konečně dostal kokpit, který odpovídal jeho schopnostem. Ron Tauranac jej s otevřenou náručí přivítal zpět v týmu Ralt-Honda, za který nastoupil spolu s Palmerem. V Silverstone i v Truxtonu dojel druhý za Gabbianim, který startoval na polotovárním marchi Mika Earla. V Truxtonu dokonce 36 kol vedl, než ho zastavily problémy s pneumatikami. Thackwell si byl vědom, že dostal životní šanci: "Jsem si jistý, že náš šestiválec Honda je ten nejlepší motor v poli. I chassis našeho RH6 je dobré. Starosti si dělám jen kvůli financím týmu."
Hockenheim měl pro Mika připravenou hořkou pilulku. Zvítězil totiž Palmer a Thackwell dojel za Danneren "jen" jako třetí. I na Nürburgringu a ve Vallelunze bodovali Palmer a Gabbiani (oba závody vyhrál) více než Thackwell. Zlepšení nálady přineslo až Mikovo oblíbené Pau. V tréninku byl druhý za německou senzací Bellofem a po startu samozřejmě vedl. V boji s Gabbianim však havaroval a odstoupil. Sedmý závod ME v Jaramě pak konečně vyhrál. Jednoduché vítězství to ale nebylo. Oba ralty a Bellofův maurer závod jasně ovládly. Již ve čtvrtém kole si Mike o Němcův vůz ohnul špičku auta a Palmera předjel teprve deset kol před cílem. V celkové tabulce se tím posunul na druhé místo. Pětadvacetiletý doktor Jonathan Palmer se však roku 1983 nacházel ve formě svého života (kterou již ovšem v budoucnu nikdy nepotvrdil). Příští podniky v Doningtonu, Misanu, Perguse, Zolderu a Mugellu všechny vyhrál! O titulu bylo rozhodnuto. Palmer ještě téhož roku debutoval na Williamsu ve formuli 1 a pro rok 1984 získal kokpit v týmu RAM.
Thackwellova sezona se vyvíjela takto: vedl 17 kol v Doningtonu, kde dojel druhý, v Perguse stál na pole a dojel třetí, v Zolderu a Mugellu druhý. Jeden z techniků Hondy však vyslovil to, co mnozí věděli: "Mike je lepší, než Jonathan. Má více
citu pro vůz. Palmer dosahuje svých výsledků tvrdou prací, Thackwell talentem."
1984: Existuje vůbec lepší pilot?
Sezona 1984 měla pro "talent" připravenou širokou paletu šampionátů, kterých se měl zúčastnit. Zasedl do kokpitů F1, F2, F3 a CART. Měl to být jeho nejúspěšnější rok vůbec. Vyzrál nyní ve zkušeného pilota, což mělo ve spojení s jeho talentem katastrofální dopad pro jeho soupeře. Již před prvním závodem ME F2 si byla veřejnost jistá, že bude mistrem. Ani Mike se nesnažil své sebevědomí skrývat do tradičních klišé: "Pokládám si jen otázku, kolik závodů vyhraji. Tím, že získám titul si jsem jistý."
Sezona začala tradičně v Silverstone a Mike neohroženě zvítězil před svou "dvojkou" Morenem z Brazílie. Příští závod vyhrál Moreno a Thackwell dojel druhý. Měl totiž, tak jako v tréninku (byl jen 10.) problémy s lankem plynu. I když v závodě jezdil jeden rekord za druhým, nebyl v cíli spokojen: "V polovině závodu plynový pedál opět nefungoval. Přesto jsem si jistý, že bych vyhrál, kdyby závod trval jen o kolo déle."
O Velikonoční pondělí si vše vynahradil v Truxtonu. Zvítězil z nejlepší pozice na startu s dvaadvaceti vteřinovým náskokem na Dannera. Ani Streiff, který prvních deset kol vedl, nebyl vážným soupeřem. "Věděl jsem, že Streiff to tempo nevydrží. Mimo toho jsem byl schopen jet o vteřinu rychleji, kdyby to bylo nutné.", komentoval svou jízdu Mike. Svou "one-man-show" zopakoval i ve Vallelunze: Pole-position, nejlepší start, 65 kol v čele a téměř 20 sekund náskoku v cíli.
V Mugellu mu v kvalifikačním rychlém kole došel benzin a tak odstartoval jen jako třetí. Čestný startér závodu, Juan Manuel Fangio, se však stal svědkem dalšího úžasného představení pilota s červenou přilbou s bílým "T". Po třech kolech byl v čele a konkurenti jej už viděli jen když je předjížděl o kolo. Těžká otázka: Jak dopadl další závod v Pau? Dejte nejlepšímu pilotovi to nejlepší auto a těžký okruh. Mike vyhrál z pole-position s náskokem čtyřiceti vteřin a pouze prvním pěti nenadělil
ztrátu kola.
O týden později se opět dočkal šance ve formuli 1. Při GP Kanady nahradil Palmera, který startoval o stejný víkend v Le Mans za tým Richarda Lloyda. Thackwellův vůz, RAM-Hart 02-01, byl ovšem jednoznačně tím nejpomalejším vozem ročníku 1984. Očekávat v kvalifikaci lepší místo, než v poslední řadě, by bylo nadsázkou. Mike tedy alespoň ujel regulérnímu pilotovi týmu, Alliotovi, o půldruhé vteřiny na kolo. V závodě pak Mike za sebou až do 30. kola nechal jak Alliota, tak i dalšího "uživatele" motoru Hart, Rothengattera na spiritu. Pak ale vypověděl službu agregát v Thackwellově voze. Koho to ale zajímalo? Montrealské představení na "strašném" RAMu Thackwellově renomé jistě nepřidalo.
Náladu si nespravil ani při dalším podniku EM F2 v Hockenheimu. Byl sice opět nejrychlejší v tréninku a v závodě vedl, když jej proražená pneumatika připravila o vítězství. Ale to nevadilo. Již v příštím závodě v Misanu si až neuvěřitelným způsobem zajistil titul mistra Evropy formule 2: Všechny soupeře předjel nejméně o kolo! O týden později si triumf zopakoval v Perguse.
Potom si však novopečený mistr a jeho poradci dovolili další taktickou chybu. Přistoupili na nabídku Kena Tyrrella, zastoupit při Velké Ceně Německa Stefana Bellofa. Zkoušet na superrychlém Hockenheimringu kvalifikovat vůz týmu, který jako jediný neoplýval přeplňovanými motory, byla hra, kterou mohl jen prohrát. Jeho Tyrrellu 012-05-Ford chybělo na kvalifikaci 55 tisícin. "Nemůžu dělat víc, než dávat plyn," krčil mladý Mike rameny. Hockenheim však znamenal další slabý výsledek před očima šéfů F1, který jakoby vymazal jeho úspěchy ve formuli 2. Škoda byla natropena.
Tak tedy zpět do formule 2. V Doningtonu chtěl Mike vyrovnat rekord Bruna Giacomelliho, který dokázal zvítězit během jedné sezony osmkrát. Mike se však koncem závodu otočil na oleji Pierra Petita a závod vyhrál Moreno. (Pro zajímavost: V tomto podniku si pro jeden bod dojel jistý Pierre Chauvet, alias Frederico Careca, který letos zahynul v Mostě.) 23. září ukončil závod v Brands Hatch nejen mistrovství roku 1984, ale kapitolu "formule 2" vůbec. Od příští sezony tento šampionát nahradila formule 3000. V tréninku si Mike dovolil žert. Vsadil se s šéfem týmu RAM, Johnem Macdonaldem, že se svým raltem dosáhne lepšího času, než Macdonaldovi piloti při letošní Grand Prix. Téměř se podařilo. Alliotův čas překonal a na Palmera scházelo jen málo. I v závodě neměl štěstí. V šestém kole se rozbil jeho jinak tak spolehlivý motor Honda. Posledním vítězem historie F2 se tak stal Philippe Streiff na voze AGS-BMW-HJ19C.
I tak by ale Thackwellův výkon v každém jiném sportu musel znamenat postup do příští třídy. Stal se mistrem Evropy. Z jedenácti závodů mistrovství jich sedm vyhrál. Stál šestkrát na pole-position. Devětkrát zajel nejrychlejší kolo závodu. A z celkových 580 kol vedl pole ve 408. "Myslím, že jsem všem dokázal, že jsem dobrý závodník. Jistě, měli jsme to nejlepší auto a ten nejlepší motor. Ale ty už jsme měli i minulý rok a stejně jsme s Palmerem tak jasně nevítězili. Právě proto jsem na svůj letošní výkon tak hrdý," shrnul sezonu F2 Thackwell.
S úsměvem lze dodat, že Mike po celý rok žil jaksi "nad své poměry". Podlehl totiž nutkání své druhé velké vášně, zadlužil se u banky a koupil si vlastní letadlo. Se svou "Piper Comanche" létal ke všem závodům. "Doufám, že do budoucna nebude vyhrávat příliš závodů, nebo si ještě koupí "Concorde", smál se Tauranac, který chtěl se svou značkou na americký trh. A Mike byl v zásadě připraven, jít s ním. Sezona pro Mika ale ještě úplně neskončila. O jeho talentu se vědělo i v USA. Když se v Sanairu zranil Penskeho pilot Rick Mears, povolal velký muž amerického motorsportu do kokpitu Thackwella. Na žlutém Marchi 84C Mike absolvoval poslední dva závody seriálu CART. V Laguně Seca byl 11. v tréninku, pro ztrátu oleje však závod nedokončil. Podobně dopadl v Las Vegas. Byl opět 11. v kvalifikaci, po 87 kolech však odstoupil s přehřátým motorem. V listopadu se pak ještě stačil vrátit do formule 3. V Macau dojel za Nielsenem a Johanssonem třetí. Tázán na jeho budoucnost ve formuli 1, odpověděl Thackwell na sklonku roku 1984: "Jsem připraven, ale nemám peníze. F1 pro mě ale neznamená všechno. Když to neklapne, pojedu i jinde. Hlavně, že mohu závodit."
1985: Jen ve F3000, první krůčky s prototypy
Je to až neuvěřitelné, ale Mikův management, ani jeho otec potřebné sponzory nenašli. Dlouho se sice zdálo, že dostane druhý Tyrrellův vůz (Stefan Bellof totiž prostřednictvím Porsche laškoval se třetím kokpitem u McLarenu), nakonec to však nevyšlo. Zůstal tedy u Tauranaca, se kterým nastoupil do nové F3000 jako jasný favorit. Na úspěšném RH8 Tauranac mnoho nezměnil, ale Thackwellovi se ještě dnes rozzáří oči, když o tomto voze mluví: "Bylo to to nejlepší auto, které jsem kdy řídil. Vzali jsme šasí z roku 1984, dali do něj motor Cosworth a to bylo vše. Titul jsem roku 1985 ztratil jen kvůli smůle."
Tým byl výborně připraven i z finančního hlediska. Měl podporu výrobce pneu Bridgestone. V testech v Estorilu, kde trénovaly i týmy F1, byl Mike jen o 0,4 sec. pomalejší, než vozy královské třídy. Historie F3000 začala 24. března v Silverstone. Pole bylo malé, ale kvalitní. Výsledek nebyl překvapením. Mike vyhrál v dešti s půlminutovým náskokem na svého nového týmového kolegu, Dána Johna Nielsena. Novozélanďan vládl také v Truxtonu. Odstartoval na intermediates, ale dráha oschla rychleji, než očekával a po výměně gum se propadl do středu pole. Jeho senzační stíhací jízda jej však vynesla na druhé místo v cíli, pouhé tři sekundy za vítězným Pirrem. Pozorovatelé se již začali obávat podobně jednotvárného průběhu mistrovství, jako minulý rok.
Nejen ve formuli 3000 mohl Mike svůj talent uplatnit. Čtrnáctého dubna poprvé startoval v Mugellu na sportovním prototypu. Německý tým Obermaier mu nabídl, že mu zaplatí letenku a hotel, když bude chtít vyzkoušet vůz skupiny C. Mike tak spolu s Lässigem a Regoutem na Porsche 956 nastoupil v mistrovství světa vytrvalostních závodů. Soukromý vůz kvalifikoval na deváté pozici a v závodě dojeli na senzačním šestém místě.
Ale zpět do F3000. V Estorilu Tauranac nasadil vylepšený Ralt RT20 a Mike zajel s náskokem téměř 0,5 vt. nejrychlejší kvalifikaci. Po třech kolech ve vedení ale musel pro defekt omezovače otáček vzdát. Také příští podnik začal pro favorita dobře. V tréninku na Nürburgringu byl opět nejrychlejší, závod ale byl pro nedělních 20cm sněhu odřeknut. Smůlu měl i ve Vallelunze. Zvolil příliš tvrdé pneumatiky a když s Nielsenem bojoval o třetí pozici, poslal jej "kolega" do svodidel.
Bodové konto si chtěl tradičně vylepšit v Pau, v boji o druhé místo však opět havaroval. Tentokrát měl čest s Pirrem.
Svou převahu tak mohl demonstrovat až ve Spa. Na rozdrolené vozovce v Belgii (nový asfalt nedržel a F1 dokonce odmítla startovat) byl vítěz Thackwell o 50 vteřin před druhým Fertém. Po úspěšném vstupu do světa prototypů s týmem Obermaier, dostal Mike možnost debutovat i ve velkém závodě 24 hodin Le Mans. Startoval spolu s Jeanem-Pierrem Jarierem a Franzem Konradem na Porsche 956 německých bratří Kremerů. V tréninku byli výborní jedenáctí a po závodě se mohl sponzor Sonauto radovat z devátého místa. Thackwellův tým ztratil 18 kol na vítězný vůz týmu Joest (Ludwig/Barilla/Winter) a Mike si obzvlášť pochvaloval jízdu za tmy. Bylo to udivující, protože tuto zkušenost udělal poprvé.
Poté hned mohl ve Francii zůstat. Další podnik F3000 se konal v Dijonu. Za výborně naladěným Dannerem dojel druhý a společně vedli v hodnocení ME. Na sicilské Perguse pak Thackwell po tvrdém boji s Leonim, Dannerem a Pirrem oslavil své třetí
vítězství roku. Převzal vedení mistrovství a mohl se soustředit i na další velmi slibný projekt: Tradiční britská značka Jaguar se rozhodla pro návrat ke sportu a Mike byl (vedle Brundla, Schlessera a Heyera) jedním z vyvolených pilotů Toma Walkinshawa, který projekt řídil. V Mosportu tedy Thackwell debutoval na zeleném továrním prototypu XJR-6. Konstrukce Tonyho Southgatea se hned prokázala, jako velmi rychlá a Thackwell dojel jak v tréninku, tak i v závodě, který byl zmařen smrtí Manfreda Winkelhocka, na třetím místě. Před Brity se umístili pouze obě tovární porsche. Také příští vytrvalostní závod, kterého se zúčastnil skončil tragicky. V obávané zatáčce Eau Rouge na okruhu ve Spa-Francorchamps zahynula německá naděje Stefan Bellof. Posádka Jaguaru, Thackwell-Brundle, dojela pátá.
Vývoj situace ve formuli 3000 však Mikovi musel dělat starosti. V Zeltwegu nebodoval a v Zandvoortu dojel za Dannerem druhý. Do finálového závodu 23. září v Doningtonu tedy Thackwell nastoupil s dvoubodovým náskokem. V tréninku byl nejrychlejší (zase jednou o neuvěřitelných 0,8 vt. před druhým!), titul, jehož získání se na začátku roku zdálo být jen formalitou, však získal někdo jiný. Mike na startu zaváhal a v první zatáčce kolidoval s Pirrem, který také ještě měl teoretické šance, stát se mistrem. Prvním šampionem F3000 se tak stal mnichovák Danner na marchi Boba Sparshotta. Donington byl tedy dalším velkým nečekaným zklamáním v pohádkové kariéře Mika Thackwella.
Seriál F3000 pak ještě nastoupil k nemistrovskému závodu v Curacau na Nizozemských Antillách. Výsledek tohoto podniku, jako by byl zrdcadlem roku 1985: V tréninku si Mike opět zajistil pole position, ještě v zahřívacím kole však jeho Ralt-Honda zůstal s elektrickým problémem stát. Docenění se Mikovi dostalo v týmu Jaguar, za který nastoupil ve Fuji. Protože byl s odstupem ten nejrychlejší pilot týmu (v Japonsku jeli i Soper, Nielsen a Heyer), nasadil jej Walkinshaw v obou vozech. Obě zelené šelmy však závod nedokončily. V prosinci pak MS prototypů hostovalo v Kuala Lumpuru, kde Mike dojel s partnery Lammersem a Nielsenem jako druhý, za vítězným porschem Ickxe a Masse. Mezi těmito vytrvalostními závody dostal od sponzora Marlboro příležitost, poměřit se opět se smetánkou formule 3 v Macau. Za novou brazilskou hvězdou Gugelminem dojel druhý a připsal si nejrychlejší kolo závodu.
1986: Zakletá cesta do F1, hvězdou sportovních vozů
Radostné bylo, že Thackwellova kariéra nyní relativně jasně mířila do formule 1. Skupina australských podnikatelů, v čele se Sonnym Rajahem z Perthu, se rozhodla vyzkoušet Thackwella v rámci oficielních testů F1 v Brazílii. S vozem RAM-Hart 03 tedy tým pod jménem Racing for Australia 19. února 1986 nastoupil na okruhu Jacarepágua a šéf RAMu, John Macdonald, neváhal Thackwella u FIA pro mistrovství světa oficiálně přihlásit. Výrobce motorů Hart a dodavatel pneumatik Pirelli také přislíbili svou podporu. Australští mecenáši však nejdříve chtěli vidět výsledky testů. A ty byly zdrcující. Vůz stál většinu prvního dne s problémy v boxech a nejrychlejší kolo, které Mike zajel, bylo o deset vteřin pomalejší, než Mansellův čas, kterého toho dne Angličan docílil na williamsu. Jediný motor, který Macdonald do Brazílie přivezl, pak odpoledne explodoval a bylo po všem. Za týden přišlo rozhodnutí z Austrálie: peníze nebudou. V mistrovství světa F1 roku 1986 žádný vůz s číslem 9 nestartoval.
Další zklamání pro "novozélandskou senzaci".
"Z celé té záležitosti si dnes již pamatuji jen na brazilské vedro a na to krásně zářící schéma barev našeho vozu. Už ale ani nevím, kdo to tenkrát všechno chtěl financovat," vzpomíná Thackwell dnes. Jeho vyhlídky do nového roku tak nebyly právě veselé. Mike sice měl příslib Švýcara Petera Saubera, že za jeho tým bude moci absolvovat několik závodů v MS prototypů, pro formulový sport ale neměl kokpit. Thackwella se nakonec opět ujal Markus Hotz, v jehož prakticky netestované Lole T86 F3000 dojel čtvrtý v Silverstone. O několik týdnů později poprvé startoval s Mercedesem pana Saubera na stejném okruhu. Kokpit si dělil s Pescarolem a Nielsenem a dojeli osmí. Uprostřed května pak Mike zase jednou dostal šanci v konkurenceschopném materiálu. Vzpoměl si na něj Tauranac, když potřeboval náhradu za Nakajimu v Pau. A Thackwell zase jednou předvedl, že je schopný všechny porazit. Třiadvacet kol před cílem převzal vedení od Pirra a vyhrál. To už na něj ale čekal druhý start v Le Mans. Jeho Sauber však závod kvůli defektu nedokončil.
Koncem května pak dokonce zase jednou svitla naděje na účast v Grand Prix. Australští mecenáši se teď rozhodli, že Thackwella nasadí v domácí Velké Ceně na RAMu, tentokrát pod jménem "Black Swan Racing". I tento plán se ale neuskutečnil. Pan Macdonald totiž musel v říjnu do vězení a obchodovat s takovými lidmi se Australcům nechtělo. (Jen tak na okraj: Macdonald je dnes koordinátorem Panozovi série ELMS a roku 2001 organizoval m.j. i závod v Mostě.) V ME formule 3000 Mike startoval už jen dvakrát. V Perguse neměl s Hotzovou Lolou šanci a dojel jen devátý. U raltu pak opět zaskakoval v Jaramě, když jej na slickách překvapil déšť.
Thackwell však absolutně zářil v Sauber-Mercedesu. Závod na 1000km na Nürburgringu využil k tomu, aby zesměšnil celou světovou elitu (MS sportovních vozů tehdy mělo mnohem vyšší úroveň, než dnes. Vedle Mercedesu se továrně zúčastnily i Porsche a Jaguar. K tomu startovalo mnoho soukromých týmů s výborným zázemím, které mohly tovární stroje často ohrozit). Závod se konal za silného deště. Na startu ho sice Baldi vytlačil do štěrku, Mike ale nebyl k udržení. Po několika kolech byl za Stuckem na továrním porsche druhý a v 15. kole jej nechal za sebou. I ostatní hvězdy, jako Mass, Boutsen, Cheever, Warwick a celý zbytek pole neměli proti Novozélanďanovi šanci. Byl jediný, kdo zachoval klid a přehled. Když byl závod po nehodách Chauveta s Andrewsem a Stucka s Massem přerušen, byl jasně první.
I po dalším startu se prosadil, předal na pokraji vysílení vůz kolegovi Pescarolovi a ten už musel jen dojet pro vítězství. “Netušil jsem, že je Mike i v dešti tak výborný. Teď jsem se ponaučil,” mluvil za všechny přítomné Peter Sauber. A zase se nejeden pozorovatel ptal, jak je to možné že, Mike není ve formuli 1. Mercedes tak získal první vítězství moderních časů, které jistě nejednoho pána v předsednictvu honosné firmy přesvědčilo o smyslu vstupu do motorsportu. Se sauberem nastoupil i v září ve Spa. Týmový kolega Pescarolo byl však tak pomalý, že dojeli jen šestí.
Před tímto závodem se Mike oženil s Birgit (sestrou německého závodníka Jörga van Ommena), se kterou se seznámil, když v létě zaskakoval u Forda v závodech cestovních vozů. Za tým Nova absolvoval i několik závodů japonského mistrovství formule 2. Dvakrát dojel třetí. Již koncem listopadu opět podepsal u Sauberu pro mistrovství světa prototypů a mohl se tak v klidu připravovat na rok 1987.
1987: "A zpátky do buše"
K této přípravě patřila koncem zimy i účast v Tasmánském mistrovství formule 2, které s přehledem vyhrál. Nový Sauber-Mercedes C9 byl hotov až začátkem dubna a tým tak byl nucen vynechat první tři podniky MS. Mike zatím převzal obří díl testovací práce na Hockenheimringu. Dobrá příprava se vyplatila. Vůz debutoval v Silverstone senzačním druhým místem v tréninku. Po startu Mike vedl, odstoupil ale když začal vynechávat motor. Mezi závody mistrovství světa jezdil spolu s Okadou na porsche i japonské mistrovství prototypů. Pro 24 hodin Le Mans jej Sauber nahlásil do obou vozů. Jednu posádku tvořil s Pescarolem a Okadou, druhou s Dumfriesem a Ganassim. Sauber věděl, že nový vůz těžko vydrží maraton čtyřiadvaceti hodin a chtěl proto docílit alespoň pole position. Tento úkol samozřejmě převzal Thackwell, problémy s elektronikou ale superrychlé kolo znemožnily. Závod se vyvinul dle očekávání a oba vozy brzy ztratily mnoho času v boxech. Na přání sponzora Kouros, však zase a zase vyjížděly - i když s obrovskou ztrátou.
Snad největší a poslední důkaz svého nevšedního talentu podal Thackwell při příštím závodě na Norisringu, kde v úmorném vedru třicet kol vedl. Chřipka a extrémně hrbolatá norimberská dráha si však vyžádaly svou daň. Mike přijel do boxů na pokraji mdlob a nebyl ani schopen vůz sám opustit. Defekt tentokrát neměl vůz, ale pilot. Podobnou "show" předvedl Mike i dva týdny později na Hockenheimringu. Tentokrát však musel odstoupit pro defekt poloosy. Nový Sauber ještě stále trpěl nespolehlivostí. Ukázalo se to i při příštím podniku MS na Nürburgringu. Pescarola, který byl v průměru o dvě sekundy na kolo pomalejší, než Thackwell, nahradil Dumfries. Vůz však vypadl s rozbitou převodovkou.
Poprvé nový vůz dojel ve Spa. Thackwell byl v tréninku nejrychlejší. "Snad budu mít konečně i v závodě štěstí," doufal před startem. Nadarmo. I v závodě byl nejrychlejším pilotem, zajel i nový rekord okruhu pro prototypy, pak se ale uvolnila jeho sedačka. Opravou ztratil mnoho času, ale dojel (tentokrát se Schlesserem) sedmý. Se sauberem se Thackwell rozloučil závodem v německém Supercupu na Nürburgringu. Tým zde nasadil i druhý vůz se Schlesserem. Oběma pilotům se podařilo demonstrovat, že Sauber má vůz, který brzy ovládne scénu prototypů (Schlesser se na něm později skutečně stal mistrem světa a Sauber vyhrál i Le Mans). Francouzský veterán na Nürburgringu vyhrál a Thackwell dojel třetí. Jak to, jen třetí? "Naší taktikou bylo, dostat oba vozy do cíle. Jean-Louis měl plně atakovat a já měl jet na jistotu. Tento vůz je výborný. Bude teď vyhrávat všechny závody," vysvětlil Mike. A vyhrával. Bohužel bez Thackwella.
"S Mikem bohužel pro příští rok nemohu počítat. Již před delší dobou mi sdělil, že chce se závoděním skončit," sdělil začátkem listopadu Peter Sauber překvapeným novinářům. Thackwell ještě obsadil i poslední závod mistrovství světa vytrvalostních závodů ve Fuji. Na voze porsche týmu Richarda Lloyda dojel s Maurem Baldim třetí. Poté odešel, jak to sám označil, "Back to the bush" - zpět do buše, odkud přišel.
Jen jednou se neočekávaně znovu objevil. Koncem května 1988 startoval ve svém oblíbeném Pau na továrním Raltu v ME F3000. Tato značka ale tenkrát už nestačila na nové modely výrobců Reynard a Lola, kteří scénu této třídy zcela ovládly (Lola je dnes exklutívním výrobcem vozů F3000). "Udělal jsem to ale jen z loyality vůči mému starému týmu Ralt a Ronu Tauranacovi. Po odchodu jejich pilota Spenceho mě poprosili, zda bych v tomto jediném závodě nepřevzal druhý vůz. Jejich model RT22 nebyl špatné auto, ale tehdy určitě ne to nejlepší." Thackwell ještě jednou předvedl, o jakého borce sport přišel. Bez jakékoliv přípravy se kvalifikoval jako desátý. V závodě dlouho bojoval na bodovaných místech a po hodinách se propracoval na sedmé místo v cíli.
Dlouhých čtrnáct let o něm nebylo slyšet. Až letos v srpnu se jeho jméno objevilo mezi prominentními účastníky historické rallye v rakouském Gröbmingu, kterou pořádá známý žurnalista Helmut Zwickl. Davy se ale samozřejmě hnaly za jinými přítomnými esy, jako Jackie Stewartem, Stirlingem Mossem, či Johnem Surteesem. Po dlouhém hledání jsme ale našli i chlapíka v černém kovbojském klobouku, který na otázku: "Nejste vy Mike Thackwell?", odpověděl: "Možná..." Žádosti o rozhovor rád vyhověl. Zažili jsme pak skutečně zcela uvolněného a spokojeného člověka, který sedíc v trávě vzpomínal na své úspěchy a neúspěchy, přičemž nával fandů, kteří prosili o autogram neuvěřitelně rostl.
"Skončil jsem tehdy, protože jsem měl dost politiky kolem motorsportu. Také mi silně vadilo, že se otázka bezpečnosti závodů stále více dostávala do popředí a na samotný sport se už tolik nemyslelo," odpověděl na mou otázku, proč tehdy skončil. Ale vlastně tomu stále ještě nerozumím. "Motorsport mi absolutně neschází a nikdy jsem odchodu nelitoval," dodal Mike s klidem, který potvrdil, že mluví pravdu. "Šel jsem tehdy zpět na Nový Zéland, kde jsem v buši jezdil s náklaďáky. Později jsem stavěl lešení kolem mrakodrapů a byl pilotem vrtulníku. Ještě před rokem jsem byl učitelem, ale teď žiji v Anglii a pracuji jako barman," vyprávěl více a více udiveným posluchačům.
Ze své staré sebedůvěry nic neztratil. Na otázku, jak je to možné, že se někdo s tak výjimečným talentem, jaký měl on, nestal mistrem světa, odpověděl: "Je to jednoduché. Protože jsem skončil. Kontakty a nabídky z těch nejvyšších tříd jsem tehdy měl." Když nás pak opustil, dlouho jsme diskutovali, jaký sympatický člověk se z dřívějšího arogantního podivína stal. I když si to fandové mohou jen těžko představit, Mike žije bez motorsportu mnohem šťastnější život, než do roku 1987.
V Monze mi to potvrdil i Roebuck: "Mike je teď úplně jiný člověk. Když ještě jezdil, tak jsem ho neměl příliš rád, ale teď je výborný. Některé hvězdy fandové objeví teprve, když už nejezdí." A právě u Mika tento pocit převládá. Když vyhrával závod za závodem, brali to všichni jako samozřejmost. Teprve teď, s odstupem času, si plně váží této (ne-) známé hvězdy a je jim líto, že už nemohou tleskat jeho výkonům na dráze.
 Konečně zase první: Thackwell v Jaramě 1983. |
 Takhle je svět v pořádku: Thackwell vede před Palmerem a zbytkem pole v Doningtonu 1983. |
 1984: Thackwell v dešti rozdrtil všechny soupeře. |
 Mike píše dějiny: V Silverstone 1985 se stal prvním vítězem závodu F3000. |
 Debut v prototypu: Mike na Porsche 956 týmu Obermaier v Mugellu 1985. |
 Mosport 1985: Thackwell přebírá Jaguar XJR-6 od Brundla. |
 Labutí píseň ve formuli 1: Mike v RAMu-Hart v Riu začátkem roku 1986. |
 Hrdina z Norisringu: Thackwell na sauberu v roce 1987. |
 První velké vítezství pro Mercedes: Mike dominuje v dešti na Nürburgringu 1986. |
 Mike Thackwell dnes: S malým fanouškem v Gröbmingu. |
