Tak nám 9. listopadu uprostřed naučné přednášky štrasburským studentům pohrozil francouzský prezident Nicolas Sarkozy, že Evropskou unii rozdělí na poslušné a ty ostatní. Prvně jmenovaní budou privilegovaní zařazením do „elitní“ skupiny rychlosti jedna. Ti zbylí budou z trestu v kategorii dvojka (nejlépe z mravů).
„Je nás 27. Je jasné, že později budeme muset přijmout i balkánské země. Bude nás pak 32, 33, možná 34. Nikdo nepředpokládá, že federalismus, tedy naprostá integrace, bude možná s 33, 34 nebo 35 státy… Je jasné, že budeme mít dvourychlostní Evropu: jednu rychlost, která povede k větší integraci v eurozóně, a jednu rychlost pro konfederaci v Evropské unii,“ uvedl Sarkozy. Připustil i dělení uvnitř samotné eurozóny.
O den později tuto informaci – již z kategorie běžných rutinních banálností určených k následnému „odvolání toho, co bylo odvoláno a potvrzení, co bylo potvrzeno“ – nepotvrdil, ba přímo vyvrátil mluvčí německé kancléřky Angely Merkelové Steffen Siebert. Je mluvčí, tak mluví: Němci nekují žádné pikle s Francouzi na rozdělení eurozóny! „Německá vláda rozhodně žádné takové plány nesleduje. Naopak, naše politika se zaměřuje na stabilizaci eurozóny v její celistvosti,“ ujistil Siebert.
Po rovnoběžkách, nebo polednících?
V německé verzi listu Financial Times se však vládnoucí strana CDU nechala slyšet, že je pro změnu unijní smlouvy tak, aby ti, co neprospívají (v eurozóně), se už nemuseli dál trápit a mohli vystoupit (z eurozóny): „Pokud by členský stát měnové unie nebyl trvale ochoten nebo schopen dodržovat pravidla spojená se společnou měnou, může dobrovolně z eurozóny vystoupit, aniž by opustil Evropskou unii,“ říkají teze připravené pro sjezd CDU k víkendu.
V severojižním směru je utužování integrace protiběžné – důchod vytvářející severní státy oproti důchod pohlcujícím státům na jihuJde však o otázku definiční. Kolik rychlostí v Evropě vlastně bude? Více než dvě určitě. Je nezbytné vědět, zda se stejnorychlostní celky budou rozvíjet po polednících, nebo po rovnoběžkách. V severojižním směru je utužování integrace protiběžné – důchod vytvářející severní státy oproti důchod pohlcujícím státům na jihu. Výsledná rychlost daná součtem kladných a záporných veličin nemusí být po linii poledníků kladným číslem ani při té nejtvrdší eurozónní formaci (vykazované růsty HDP jednotlivých zemí musejí být viděny v korelaci se stavem a vývojem rozpočtových deficitů a celkovou zadlužeností země). Rovnoběžkové vidění jádra eurozóny asi lehce přezkouší v průchodnosti sjezd CDU na konci týdne. Zde se dají vidět i kladná čísla.
Nicolas Sarkozy i Angela Merkelová vágně ještě přepokládají, že kromě Slunce, tedy měnové unie, existuje ještě nějaký planetární systém eurozóny, kde bude Britům, Skandinávcům, Čechům, Polákům a další umožněno tak nějak svou rychlostí vegetovat, ale netrhat se z EU. Tato teze je z balíku spekulací asi nejpravdivější. Zmíněné mimoeurozónní země si pojedou svou rychlostí na bázi funkcí nejvyšší možné posilující integrace (volný pohyb, zboží, služeb, lidí a myšlenek) a bude jim umožněno nemuset vstoupit do měnové unie.
Bankéři do čela země – co je to za rituál?
Mezitím se hlásí o slovo jižní křídlo, které svou nezodpovědností vytlačilo na světlo fatální vadu společné měny různých národů při definitivně potvrzené neexistenci anglosaského „tavícího kotle“ v pevninské Evropě.
Řecko má po chvílích napínání nového premiéra – zkušeného bankéře Lucase Papademose. Vytvoří vládu „národní jednoty“, jež svým evropským partnerům, kteří o to žádají (a asi i Mezinárodnímu měnovému systému), musí potvrdit závazky země. Jednou otázkou je definice a kalkulace těchto závazků, druhou pak ochota a faktická možnost je plnit.
Novou řeckou vládu vedenou bankéřem označili obratem řečtí komunisté za nadvládu plutokracie a navrhli „lidu“ její svržení„Je důležité, aby nová řecká vláda vyslala navzdory zájmovým skupinám silné poselství, kterým by ubezpečila svoje evropské partnery, že je připravena učinit, co je nezbytné, aby snížila svůj dluh,“ komunikovaly společně obě formální hlavy EU – prezident Herman Van Rompuy i předseda Evropské komise (EK) José Manuel Barroso. Novou řeckou vládu vedenou bankéřem označili obratem řečtí komunisté za nadvládu plutokracie a navrhli „lidu“ její svržení. To nám to pěkně a přesvědčivě začíná.
Dosazování známých bankéřů do čela krizových vlád je určitým evropským nezdůvodněným rituálem. Výsledky bývají rozmanité. Od klasiky „řeckého“ typu hospodaření dříve prominentního bankéře, maďarského socialisty Ference Gyurcsánye, který přivedl svou zemi prakticky k bankrotu a předání správy Maďarska misi MMF (donedávna), až po seriózní tvoření maximálně možného z panujícího chaosu v Itálii za éry bankéře Carla Ciampiho.
Italský cit pro melodramatičnost
Itálie, třetí největší ekonomika eurozóny, je nyní přesně tam, kde bylo Řecko a spol. před požádáním o mezinárodní pomoc. Úroková míra nové emise desetiletých dluhopisů se ve středu dostala až na neudržitelnou úroveň 7,5 procenta, aby se ve čtvrtek pohnula pod tuto fatální hranici.
Nákupy italských státních dluhopisů Evropskou centrální bankou pokračují neztenčenou měrou i pod novým vedením (italského) prezidenta Maria Draghiho. Nemělo by tomu tak být a podkopává to důvěru v jakýkoli další federalizující pokus v eurozóně. Nelíbí se to šéfovi německé Bundesbank Jensi Weidmannovi, který má jednak odpovědnost za nosník euroměny – tedy německé peněžnictví –, jednak alespoň on si musí zachovat racionální myšlení a být zdrženlivý.
Zadlužení Itálie je z absolutního hlediska třetí nejvyšší na světěItálie má dluh asi 120 procent v poměru k hrubému domácímu produktu. Zadlužení je z absolutního hlediska třetí nejvyšší na světě. Evropské unii by k její záchraně před platební neschopností zřejmě nestačily současné prostředky. Pouze makléřské hrátky nezmění HDP země. Itálie už je prostě tam – ano tam – mezi PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko). Na její okamžitou záchranu do druhého dne není v měnové unii ani v EU žádný balík peněz k dispozici.
Tento fakt vypustil nejmenovaný vysoký činitel EU, a asi nikoli bez záměru. S citem pro melodramatičnost oblíbené operety předvádí italský ministerský předseda Silvio Berlusconi svou, do nejvyšší dokonalosti vycizelovanou monopolizovanou roli a střídavě odstupuje z funkce, aby finálně neodstoupil.
Italský prezident Giorgio Napolitano slíbil světu parlamentní schválení reformních návrhů přes víkend. Za potlesku vestoje by měly umožnit Berlusconimu odejít (na čas) ze scény. Nutno říci, že Itálie alespoň není nudná a za ty (neexistující) záchranné peníze eurozóny předvádí vystoupení, které je hodné antické tradice showbyznysu v Koloseu.
Do diskuse o množství rychlostních stupňů v EU se nemohl nepřidat profesionální federalista, předseda EK José Manuel Barroso. V řečnickém zápalu dospěl až k tématu Válka a mír: „Nemůže být mír a prosperita na severu nebo západě Evropy, pokud nebude mír a prosperita i na jihu a východě.“ Jeho mluvčí pak přidal, že je nezbytné integraci eurozóny upevnit, ale současně týmiž kroky nezpůsobit její rozpad. Kvadratura kruhu.
Ideologická zaťatost Evropy
Pak je nutno připomenout, že bitva u Kresčaku v roce 1346 a bitva u Azincourtu roku 1415 byly klasickými ukázkami ideologické zaťatosti kontinentu se snahou držet v platnosti iluze minulosti. Francouzi byli dvakrát poraženi flexibilnějšími, realističtějšími a tvůrčími Angličany. Ani 69 let v mezičase mezi Kresčakem a Azincourtem nestačilo Francii, aby se zbavila usilovných přání nemožného.
Karel IV. vytvořil fungující evropskou federaci na bázi plnohodnotných peněz, fiskálních národních odlišností, obchodu a kultivace evropské duchovnostiČeský stát přišel při té první události o rytířského krále Jana Lucemburského, který padl zbytečně za iluzorní zájmy. Janův heraldický odznak – korunu s bílými pery a nápisem „Ich dien“ (Sloužím) – od něho převzal přímo na bojišti jeho přemožitel Edvard zvaný Černý princ. Jeho následníci jej hrdě nosí dodnes.
Jeho draze poučený syn Karel IV. jako císař římský a král český svým způsobem vytvořil fungující evropskou federaci. Ovšem na bázi plnohodnotných peněz, fiskálních národních odlišností, obchodu a kultivace evropské duchovnosti. V tehdejší Itálii tvořila tento nadstátní útvar hlavně produktivní severní část. Francie byla se svými specifickými zájmy mimo.
Evropa v takovém pojetí, maximálně konfederační, by dnes měla mnoho rychlostí. Netrpěla by však syndromy překrouceného významu slova solidarita, který z milosrdného Samaritána činí doživotního posluhu.
Jestli rychlost (kladná) měnové unie bude vyšší než rychlosti periferních částí, není jisté ani v německé Bundesbank. Česká měna – to jest vláda a centrální banka – by měly mít interně jasno, jak manévrovat teď a potom. Bez vytrubování svých koncepcí v Otázkách Václava Moravce.
