Nevýhodou všech těch přítlačných křídel, která mají udržet závodní auto na silnici, je to, že zvyšují odpor vzduchu, a tím pádem snižují maximální rychlost auta a také zvyšují spotřebu paliva. Malý britský výrobce Ariel teď přišel s konceptem, který využívá v mnoha motoristických disciplínách v podstatě zakázané řešení s přísavným efektem. Jeho Aero-P tak nepotřebuje křídla, která by vůz na rovinkách zpomalovala.
Funguje to v podstatě jako vznášedlo naruby. Takže místo aby tu obří větrák foukal vzduch pod gumovou manžetu, je tu vlastně vysavač, který vzduch zpod speciálně tvarovaného podvozku vycucne. Vzduch vysávají dva vysokorychlostní větráky, a aby bylo dosaženo maximální účinnosti, je podvozek skutečně vybaven gumovou „sukýnkou“.
Tím se auto doslova přilepí k zemi. Ariel se chlubí, že systém navíc může pracovat přesně podle potřeby v aktuální situaci. V zatáčkách a dalších pomalých pasážích, kde auto přítlak potřebuje, bude systém aktivní na plné obrátky, na rovince, kde přítlak není třeba, se pak vypne a nebude zbytečně ubírat výkon motoru. Díky tomu má Ariel Aero-P neskutečnou schopnost držet v zatáčkách i nečekanou maximální rychlost. Auto dovede přítlak vytvářet, dokonce i když stojí, což by mělo pomoci lepší přilnavosti při rozjezdu. A naopak dovede přísavný efekt pomoci stabilitě auta při brzdění.
Ariel tvrdí, že kromě akcelerace z klidu a vyšší rychlosti v zatáčkách má toto řešení přinést i snížení spotřeby paliva. Na tu se sice u sportovních a závodních aut zdánlivě tolik nehledí, jenže přísné předpisy si její snižování žádají. Odpor vzduchu obdobného auta s přítlačnými křídly a dalšími mechanickými prvky pro tvorbu přítlaku by byl asi o 15 % větší, což se na spotřebě jistě projeví, zejména ve vyšších rychlostech.
Zatím je Aero-P pouhý koncept, který slouží jako podklad pro další vývoj. „Když je systém zapnutý, auto se viditelně přikrčí k zemi, takže vidíte, jak to funguje, což je docela vzrušující,“ říká o novince ředitel Arielu Simon Saunders. „V současnosti vytváříme asi trojnásobný přítlak oproti aerodynamickým prvkům, ale jde jen o první krok a velmi ranou fázi tohoto velmi složitého a rozsáhlého projektu,“ dodává Saunders s tím, že aby se systém dostal do sériové výroby, je potřeba udělat ještě hodně práce.
Firma samozřejmě přiznává, že toto technické řešení není tak úplně nový nápad. Ariel se sám odkazuje na legendární závodní prototypy a monoposty, které zkoušely s přísavným efektem prorazit. Jako první to byl americký závodní speciál Chaparral 2J Sucker Car pro seriál Can-Am v sezoně 1970. Vůz konstruktéra Jima Halla využíval dva větráky podobně jako Ariel, poháněny byly odděleným dvoutaktním motorem. Auto absolvovalo celou sezonu, a bylo velmi rychlé, nicméně úspěchů se nedočkalo kvůli mechanickým problémům. Přesto někteří soupeři proti této technice protestovali a požadovali její zákaz. Ten přišel na konci sezony.
Později přísavný efekt využil legendární konstruktér Gordon Murray u vozu Brabham BT46B FanCar. To bylo v roce 1978 a podobné pohyblivé aerodynamické prvky byly již ve většině disciplín včetně F1 zakázány. Murray však zákaz obešel tím, že jeho větrák měl sloužit primárně k chlazení motoru a méně než polovina proudu vzduchu byla využívána k vytváření přísavného efektu. Niki Lauda s ním vyhrál Švédskou Grand Prix, což byl nakonec jediný závod, kterého se toto originální auto účastnilo.
Bernie Ecclestone, v té době majitel Brabhamu, se s ostatními týmy dohodl, že vůz stáhne po třech závodech. Nicméně FIA řešení po závodě ve Švédsku zakázala s okamžitou platností s tím, že ovšem auto předtím vyhovělo všem regulím, a proto mu vítězství zůstalo přiznáno.
Od té doby se už v F1 a většině dalších motoristických disciplin používal jen pasivní přísavný efekt, vytvářený speciální konstrukcí podvozku a difuzorů. I tyto metody ovšem byly zakázány poté, co se rychlost aut v zatáčkách stala na tehdejší poměry příliš nebezpečnou. Od roku 1983 tak ve Formuli 1 musí monoposty mít plochou podlahu.
Důvodem všech těchto příkazů a zákazů byl fakt, že auta s přísavným efektem o něj mohla za určitých podmínek snadno přijít, což vytvářelo nebezpečné situace. U vozů s aktivním systémem to byla samozřejmě možnost mechanické poruchy, což je něco, co bude muset Ariel u svého konceptu rovněž vyřešit, pokud se opravdu má dostat do výroby. Výpadek větráku uprostřed zatáčky by totiž mohl být fatální.
