„O to větší motivaci cítím pro příští sezonu,“ hlásí muž, který nově bude své zkušenosti v klubu zúročovat coby šéftrenér mládežnických kategorií chlapců. Za sebou už má schůzku s trenéry chlapeckých celků.
Takže odložení hokejky ještě nepřipadá v úvahu?
Dokud mi bude držet zdraví, nevidím důvod nepokračovat tady doma, v rodných Vítkovicích. Po nadcházející sezoně mi v klubu končí multifunkční smlouva, o případném pokračování a jeho formě budeme jednat nejpozději během května příštího roku.
Už teď jste se ale stal šéftrenérem mládežnických kategorií chlapců. Jak se tahle vaše pozice zrodila?
Po návratu ze zahraničního angažmá jsem okamžitě začal vést juniorský celek. Postupem času jsem se seznamoval s celým vítkovickým prostředím včetně trenérů a jejich svěřenců. Nejdříve jsem samozřejmě úzce spolupracoval pouze se sousedními kategoriemi, postupně jsem se přicházel dívat také na tréninky dalších chlapeckých týmů a sledoval, jak se ve Vítkovicích s mládeží pracuje. Diplomaticky řečeno, nápad se zrodil vlastně sám.
Co konkrétně bude náplní téhle vaší role?
Z těch zásadních věcí bych rád jmenoval propojení alespoň sousedících kategorií napříč celou strukturou. Nenápadným pozorováním jsem totiž vysledoval, že chybí nastavení jednoduchých pravidel a že se trenéři v určitých situacích nemají o co nebo o koho opřít. V žádném případě se nebude jednat o striktní koncepci, základem bude komunikace. Vítkovice si vybudovaly ve florbalovém prostředí určitou image, jsou vnímány jako klub, který patří mezi českou špičku. Nastavenou laťku je důležité jednak držet vysoko, v ideálním případě ji neustále posunovat výše. Chci tomu podat pomocnou ruku a dodat potřebný impulz.
Jak?
Dbát budu především na tom, aby trenéři tak špičkového florbalového klubu, jakým Vítkovice jsou, byli neustále motivováni se zlepšovat, odvádět tu nejlepší možnou práci, která je zdánlivě neviditelná, ale v konečném výsledku je pro celkový kredit klubu nepostradatelná. Při komunikaci se svými kolegy budu vycházet především z dlouholeté trenérské praxe a pobytu v zahraničí, kde jsem mimo jiné pracoval jako sportovní instruktor na švédském gymnáziu.
Nakolik vám mohou pomoci zkušenosti z ciziny? Je třeba úspěšný švédský model přenositelný do tuzemských podmínek?
Ve Švédsku jsou v práci s mládeží o obrovský kus před námi. Jejich florbalový vzdělávací systém je velmi propracovaný a navíc garantovaný státem. Dva roky jsem byl přímou součástí tohoto mechanismu na gymnáziu Hulebäck v Göteborgu a byla to jedna z nejcennějších civilněpracovních zkušeností v životě.
Je tedy něco podobného možné zavést i v Česku?
Možná, ale je to o celkovém vnímání sportu naší společností. A nemyslím tím fandění s pivem v ruce u televize. Švédové mají sport a pohyb obecně hluboko zakódovaný ve své DNA, sportovní kultura je ve Skandinávii rozvinuta v daleko širším měřítku než u nás, v tom vidím asi ten největší limit.
Podle vašich slov z úvodu rozhovoru chcete ještě hrát. Přesto – přemýšlel jste už nad tím, co budete dělat, až ukončíte hráčskou kariéru?
Až jednou – a doufám, že to bude nejdříve za pět let (směje se) – pověsím hokejku na hřebík, bude mou jednoznačnou prioritou stát se dobrým trenérem. Stanovil jsem si vysoké cíle, které ovšem zatím nebudu prozrazovat.
