V šestatřiceti letech oznámil po prohraném superfinále v kabině spoluhráčům, že to byl jeho poslední zápas v extralize.
„Florbal mi totálně změnil život a jsem rád, že jsem mohl stát na startu něčeho tak výjimečného, čím jistě boleslavský florbal je,“ vyznal se Petr Novotný.
Jaké jsou důvody vašeho rozhodnutí?
Jednoznačně zdravotní komplikace, kterých každý rok přibývalo. Definitivně jsem se rozhodl asi měsíc před koncem sezony.
Co poslední týdny kariéry? Přepadala vás nostalgie?
Chtěl jsem se kvalitně připravit na play off, abych mohl ještě hrát a případně to vše ukončit na hřišti. Ale bohužel zdraví bylo proti, to mě trochu mrzí.
Zasáhlo vás, že jste se nemohl loučit titulem a vítězným zápasem?
Superfinále pro mě bylo divné. Věděl jsem, že týmu na hřišti těžko pomůžu, zároveň, že je to můj poslední zápas a ještě nakonec prohraný. Byl to zvláštní den.
Ubíjelo vás, že jste nemohl být na hřišti v sezoně víc, ať už kvůli zraněním, ale i nemocem?
Byly chvíle, kdy jsem si říkal, že už to nemůže být pravda. Zpětně vidím, že jsem šel hlavou proti zdi.
Napadlo vás, že by bývalo bylo hezčí končit kariéru před rokem po titulu, nebo tahle myšlenka pro vás není téma?
Z dnešního pohledu to asi tak vypadá, ale já vím, že jsem chtěl hrát, věřil jsem, že se dám dohromady. Kdybych byl zdravý, nekončil bych, mám ten sport stále moc rád.
Pavel Bouška, Ondřej Fojta, Jiří Bouška. Teď končíte i vy. Nezchudne tím boleslavský florbal o generaci, která zažila i úplné začátky?
Myslím si, že ne. Jirka i Pavel mají v našem klubu své potomky. Já budu tedy muset pro moji dcerku asi založit dívčí tým. (usmívá se) Pamětníků je stále dost, a že nejsou na hřišti, to ničemu nevadí. Navíc se to nezdá, ale hráči jako Pepa Pluhař nebo Tomáš Novák toho i přes svůj nízký věk pamatují také hodně. Vzpomínám si na dobu, když jsem je v jejich třinácti letech pár sezon trénoval. A oni si teď ze mě při hře dělali dobrý den. Budou to jedni z těch, kteří v budoucnu potáhnou Mladou Boleslav.
Dokážete si promítnout kariéru od florbalových začátků po současnost? Jaká byla?
Dlouhá a hodně kopírovala vývoj florbalu v Česku. Tím pádem jsem mohl zažít malé školní tělocvičny i nablýskané multifunkční arény. Všechno mělo svoje kouzlo. Florbal mi totálně změnil život a jsem rád, že jsem mohl stát na začátku něčeho tak výjimečného, čím jistě boleslavský florbal je.
Dokáže vás dojmout, co z toho vzniklo? Nikdo jiný vyjma Boleslavi nedokázal z nižších soutěží dojít až na úplný vrchol.
Je to hezký příběh, v domově důchodců to budu jednou všem vyprávět. (usměje se) Teď vážně, dojímají mě spíš osudy lidí, kteří spojili kariéry s naším klubem. Je krásné sledovat, jak florbal umí měnit životy. Líbí se mi, jak jsou hráči ochotní pětkrát týdně trénovat, protože zkrátka chtějí být lepší sportovci. Přál bych florbalu do budoucna tolik nadšených hráčů, jako má tato generace v našem boleslavském klubu.
Jak vzpomínáte na extraligovou éru? Poměrně brzy jste si sáhli na první bronz, pak dlouho trvalo, než Boleslav dokázala přejít přes semifinále.
Zpětně vidím, že všechny naše prohry v semifinále byly celkem zasloužené. Byli jsme dlouhou dobu jen parta nadšenců bez pevného vedení a někdy to na hřišti podle toho dopadalo, ovládaly nás emoce. Týmům, jako byly Vítkovice, Tatran nebo FBC Ostrava, jsme logicky nemohli konkurovat.
Jaké vzpomínky máte na svou reprezentační kariéru?
Vzpomínám s úsměvem. Myslím, že jsem se hrozně bál hrát, měl jsem velký respekt ke spoluhráčům. A popravdě: moc jsem toho o florbalu ještě ani nevěděl. Hrál jsem tou dobou jeden rok nejvyšší soutěž a ze všeho jsem byl pěkně vykulený. Postupem let se to zlepšovalo, začal jsem se cítit na hřišti sebevědomě. Ale paradoxně to byly moje poslední akce - přišla první operace kolena a byl konec.
Posledních pět let = čtyři superfinále. Jaké pro vás bylo vést jako kapitán tým, který kraluje českému florbalu?
Moc si toho vážím, že jsem byl u toho. Škoda, že titulů nebylo víc.
