Končí rok 1939, druhá světová válka už začala, ve Francii probíhá všeobecná mobilizace. Přesto organizátoři z listu L’Auto na duben 1940 stále chystají 41. ročník závodu Paříž - Roubaix.
Dovolí jim však závodit?
Německá invaze do Francie je stále pravděpodobnější a Roubaix se nachází v centru militarizované zóny. Francouzské vrchní velitelství tedy zasílá Jacquesi Goddetovi, řediteli závodu a majiteli listu L’Auto, rezolutní zprávu: „Není v žádném případě možné, abyste váš závod do Roubaix v roce 1940 uskutečnili.“
Goddet a jeho tým proto zvažují, že tedy obrátí trasu, odstartují na jih od Roubaix a skončí v Paříži. Vývoj války však brzy ukončí i tyto diskuze.
V lednu 1940 je v německém vojenském letounu, který padne do rukou Belgičanů, nalezen plán operace Fall Gelb. Podle něj míní Němci odložit útok na Francii, Belgii a Nizozemsko až na květen 1940, kdy počasí bude více příznivé.
Francouzi považují zachycený plán za podvrh, jejich armáda čeká u severovýchodních hranic a tedy i u Roubaix. Ale Němci skutečně zahájí invazi až 10. května zahájí. O dva týdny později už okupují Roubaix, které je pro ně mimořádně zajímavé také kvůli velmi rozšířenému textilnímu průmyslu. V následujícím roce budou tři čtvrtiny produkce všech zdejších továren a mlýnů odesílány do Německa.
Francouzská armáda v červnu 1940 kapituluje, země je rozdělena.
L’Auto organizuje v Němci okupované zóně alespoň náhradní závod o trofej, kterou od roku 1937 vítězové Paříž - Roubaix dostávali. Přihlásí se pouze 36 cyklistů. Shromáždí se v Le Mans pod transparentem s nápisem „Paris-Roubaix, départ“, a jedou do Paříže, kde se o prvenství spurtuje v Parku princů. Trofej pozdvihne Joseph Soffietti.
Podobné závody se konají v letech 1941 a 1942 i mezi Paříží a Remeší a jedním z novinářů jsou nazvány „ersatz Paris-Roubaix“, což v němčině znamená „náhradní Paříž - Roubaix“.
Až v roce 1943 se vrací skutečný závod.
Za podivných okolností.
Goddetova pozice je komplikovaná. Mnozí jej považují za muže sympatizujícího s kolaborujícího s vichystickou vládou 84letého maršála Philippe Pétaina. Přátelům tvrdí, že těmito sympatiemi nevyjadřuje souhlas s fašismem, ale chce tak ukázat svůj velký respekt k hrdinovi první světové války Pétainovi a jeho konzervativním principům.
Věří, že Pétain svojí kooperací s Němci učinil nejlepší možnou věc pro Francii, kterou tak zachránil před mnohem větší destrukcí z války. Proto píše úvodníky oceňující maršálovy činy.
Nicméně Goddeta zároveň obviňují ze zcela zřejmé proněmecké orientace těch stran L’Auto, které se zabývaly všeobecnými zprávami. Tento postoj byl údajně způsoben také tím, že Goddetův starší bratr Maurice prodal svůj podíl v L’Auto konzorciu německých obchodníků.
Po válce Goddet svoji obhajobu podepře tvrzením, že současně dal tiskárnu L’Auto tajně k dispozici hnutí odporu Resistance a jeho představiteli Émilienu Amaurymu, aby zde tiskli protiněmecké letáky.
Retro a Paříž - Roubaix |
Nedokáže se však zbavit podezření o své účasti na jedné z nejtemnějších událostí francouzské historie.
V červenci 1942 francouzská policie pozatýká okolo 13 tisíc pařížských Židů. Nacisté je shromáždí a zajistili na cyklistickém velodromu Vel d’Hiv, který nechali v roce 1902 vystavět Goddetův otec a Henri Desgrange, zakladatel Tour de France.
Jacques Goddet je nyní mužem, který Němcům předává klíče od velodromu, byť možná pod nátlakem.
Na velodromu, jenž se i kvůli naprostému nedostatku toalet nachází v zoufalém stavu, je 13 tisíc mužů, žen i dětí drženo pět dní, než jsou transportováni do koncentračních táborů. Pouze čtyři stovky z nich hrůzy války přežijí.
Němci i Pátain po Goddetovi už v roce 1941 a potom i v dalších letech požadují, aby obnovil Tour de France a další závody, jakožto symbol „normálního“ života v zemi navzdory okupaci. Goddet nátlaku odolává a odmítá. Po válce prohlásí, že tak učinil proto, aby nepošpinil jméno Tour.
Nacisté tehdy skutečně aktivně pobízeli činovníky v okupovaných zemích, aby nadále pořádali různé sportovní akce. Němci věřili, že tak rozptýlí sklony obyvatelstva k odporu a anarchii. Závod Kolem Flander se koná v průběhu 2. světové války v Belgii dokonce každoročně, v roce 1943 se znovu uskuteční i Lutych - Bastogne - Lutych.
Goddet, snad proto, aby uklidnil naléhající Němce, téhož roku obnovuje rovněž Paříž - Roubaix.
Pětadvacátého dubna 1943 se 120 jezdců shromáždí ke startu v St. Denis, mezi nimi též třicet Belgičanů. V jejich středu je jasný favorit Marcel Kint, řečený Černý orel, mistr světa z roku 1938.
Marcel kint was born on this day in 1914. Amongst his many victories were the 1938 world road race championship. He also won Paris-Roubaix, Gent-Wevelgem, la Fleche wallonne and also won stages at the tour de France. His career was affected by WW2. A true Belgian great https://t.co/JZv9sk7CHC
Stejně jako mnozí další Vlámové mohl Kint během války v Belgii relativně často závodit, což mu dává jistou výhodu před francouzskými rivaly, jejichž závodní kalendář byl naopak značně zredukován.
Početní převaha Francouzů se snaží Belgičany všemožně oslabit, přesto do cíle na betonovém velodromu v Roubaix přijíždí pětičlenná skupina se čtyřmi cyklisty z Belgie, včetně Kinta a jeho týmového kolegy Julese Lowieho, a jen jedním Francouzem Louisem Thiétardem.
Lowie rozjede svému kapitánovi spurt, Kint akceleruje a titul je jeho. Večer potom šlape na svém kole 25 kilometrů za hranice domů do belgického Zwevegemu, s dresem srolovaném v batohu na zádech. Nemohl totiž na závod dorazit automobilem, jelikož platila přísná omezení přidělování benzínu.
Přenos informací k civilnímu obyvatelstvu je během války mizerný a pomalý, proto většina Belgičanů nemá o Kintově triumfu ani tušení.
Když přijíždí ke svému domu, potkává jednoho ze svých fanoušků a ten se ho ptá: „Co tu děláte?“
„Právě jsem vyhrál Paříž-Roubaix a vracím se domů.“
Fanoušek mu neuvěří a začne se smát. „Dobrý vtip.“
„Nikdo mi nevěřil až do dalšího dne, kdy si to přečetli v novinách,“ bude mnohem později vyprávět Kint reportérovi Pascalu Sergentovi a přidá své emoce z trati do Roubaix: „Skákat s převodem 49x17 po těch jejich kostkách bylo vážně šílené.“
@cp53a Photo of Paris-Roubaix from 1944 (ish) via @libe (Libération) https://t.co/9m1nRIHLO0 Not a lot of Lycra!
Navzdory očekávané invazi Spojenců se závod koná rovněž na jaře 1944, start je však poprvé přenesen z Paříže na sever do Compiegne. Tedy do města, kde bude od roku 1977 Peklo severu začínat pravidelně.
Titul z ročníku 1944 opět putuje do Belgie, tentokrát zásluhou Maurice De Simpelaereho. Těžký pád postihne Jeana Robica, budoucího šampiona Tour. Malý a vznětlivý Francouz si při něm způsobí frakturu lebky, pročež bude v následujících letech do závodů nastupovat s koženou přilbou.
Strastiplnou cestu zažívají francouzští novináři, vracející se po závodě z cíle do Paříže. Téhož dne je totiž okolí Roubaix, jehož průmysl nadále mocně využívají Němci, spojeneckými letouny bombardováno.
V roce 1945 už pochodují Spojenci napříč severozápadní Evropou a na trati Paříž - Roubaix jede obhájce prvenství De Simpelaere ve vedoucí sedmičlenné skupině, je však šesti domácími cyklisty odstaven. Vítězí domácí Paul Maye a poprvé od ročníku 1912 obsadí Francouzi kompletní stupně vítězů.
19 avril 1987 - Décès de Paul Maye. Vainqueur du Paris-Roubaix 1945 (un mois avant l'armistice), le Basque est encore actuellement le codétenteur des victoires sur @ParisTours avec 3 bouquets... https://t.co/GFRkYODDxy
Goddet po válce obhajuje (nakonec úspěšně) sám sebe a své válečné činy. Na troskách zkompromitovaného listu L’Auto zakládá nový deník L’Equipe, který přebírá i organizaci klání Paříž - Roubaix.
O rok později přivážejí Belgičané svůj nejnovější klasikářský objev Rika Van Steenbergena, jejich největším trumfem se však stává Georges Claes. Ten většinu předchozího roku strávil v Irsku, než se v roce 1945 přihlásil do belgické armády. Jeho styl nazývají „dokonalostí na kole“. A závodnickou odvaha rozhodně nepostrádá.
Už na 17. kilometru závodu se s dalšími jezdci vydává do sáhodlouhého úniku. Uprchlíci jsou sice po 200 kilometrech pelotonem pohlceni, ale elegantní 26letý Claes se 22 kilometrů před cílem v zatáčce Wattignies znovu vrhá do útoku.
Zachytí se jej pouze Francouz Louis Gauthier, jezdec s přezdívkou Lamač řetězů, protože snad nikdo jiný nemá v závodech tolik potíží s přetrženými řetězy.
Tentokrát zůstane Gauthierův řetěz vcelku, zato zničí jednu ze svých klipsen, což ubere na razanci jeho jindy silnému sprintu.
Claes vítězí a o v sezoně 1947 znovu, i když s úplně jinou taktikou. Nesnaží se tentokrát v dešti a na zaneřáděných silnicích dostat do úniku, šlape v poklidu v pelotonu. Když padesát kilometrů před cílem láme rám kola a mechanická pomoc je v nedohlednu, vezme podle dobových zdrojů dočasně zavděk dámským kolem, které si půjčí od jednoho z diváků.
Z uprchlíků zůstává v čele už pouze Ital Olimipo Bizzi, jenže 17 kilometrů před cílem nezvládne Bizzi na mokru balancování po kostkách a padá do hlíny vedle trati. Musí spravovat píchlé kolo, ztratí většinu z dvouminutového náskoku a tři kilometry před metou je dostižen a předstižen triem jezdců včetně Claese. Ten se stává šestým cyklistou historie, který na Paříž - Roubaix obhájil prvenství.
OTD 1920, birth of Georges Claes, who took back-to-back victories in Paris-Roubaix in 1946 and 1947, the latter apparently on a woman's bike taken from a roadside fan, his own frame having broken 50 km from the finish. https://t.co/xMHoelT8aL
„Co jste během závodu snědl?“ ptají se ho reportéři po závodě.
„Tři sta gramů kostek cukru a sedm banánů. To je pro mě ideální strava,“ odvětí Claes.
Pokus o hattrick mu o rok později nevyjde, skončí třetí.
Na startu Paříž - Roubaix 1948 se schází snad nejsilnější konkurence v dosavadní historii závodu, včetně mnohých hrdinů Tour i Gira. Jsou zde také Ital Fiorenzo Magni, Švýcaři Ferdi Kübler a Hugo Koblet nebo domácí Louison Bobet.
Na kostkách ve Virage de Wattignies více než polovina čelní patnáctičlenné skupiny píchne a vpředu zůstává jen šest mužů včetně Magniho, Claese a Van Steenbergena. Právě mladý Van Steenbergen pak na velodromu suverénně o deset metrů vítězů a titul z Roubaix připojuje k prvenství z další velké klasiky Kolem Flander, kde triumfoval v roce 1944 v pouhých 20 letech.
V cíli mu naměří i nový rekord závodu, jehož 246 kilometry proletěl průměrnou rychlostí 43,612 km/h.
„Nikdy jsem tolik netrpěl jako dnes,“ prohlásí.
Skvělou konkurenci, která tehdy na start závodu zavítala, mělo částečně na svědomí vyhlášení nového dlouhodobého seriálu závodů Challenge Desgrange-Colombo.
Součástí tohoto seriálu se v sezoně 1948 stávají etapové závody Tour de France a Giro d’Italia a klasiky Milán - San Remo, Kolem Flander, Paříž - Roubaix, Valonský šíp, Paříž - Brusel, Paříž - Tours a Kolem Lombardie. O rok později přibude etapové klání Kolem Švýcarska, v roce 1951 klasika Lutych - Bastogne - Lutych a v roce 1958 španělská Vuelta.
O Desgrangovi a Colombovu trofej, jež má náležet nejlepšímu cyklistovi každého roku, se bojuje celkem jedenáct sezon.
O mnoho desítek let později se na základech tohoto seriálu zrodí současná World Tour - a zároveň je pět nejslavnějších klasik vyhlášeno pěti Monumenty cyklistické sezony.
Ovšem to už je úplně jiný příběh.
