Od lva ke kravám, i tak bychom mohli s pomocí zvířecí říše charakterizovat dvacáté dějství Tour. Ve městě Belfort, hrdě se nazývající Branou do Alsaska, startovala přímo pod obřím lvem. Toho sochař Bartholdi vytesal do skály impozantní citadely na počest hrdinného odporu města během prusko-francouzské války v 19. století.
Po čtyřech hodinách trmácení se po vogézských kopcích potom cyklisté dojížděli do cíle uprostřed zeleně na vrcholu Le Markstein, hned vedle luk s pasoucími se stády krav. Opodál děti dováděly na letní bobové dráze a ve stáncích šly na dračku bílé klobásy ve francouzské bagetě za pět eur.
Od lva ke kravám. Poslední horská etapa Tour. Startovala po poledni pod belfortským lvem, vytesaným do skály místní citadely. A končí tady, u pasoucích se krav a s velmi improvizovaným zázemím na vogézském stoupání Le Markstein. pic.twitter.com/hZ2xTtrOhB
— Tomas Macek (@tomasmacek2) July 22, 2023
Všech těch 151 zbylých cyklistů, kteří v sobotu v Belfortu stanuli na startu, se po tři týdny rvali jako lvi, než se dostali až sem.
Přesto nemělo být každému z nich dopřáno, aby dosáhl Paříže.
Victor Lafay, který hned ve 2. etapě do San Sebastianu zařídil stáji Cofidis první vítězství na Tour po patnáctiletém půstu, si v sobotu při těžkém pádu způsobil hluboké tržné rány a značné pohmožděniny. Přes veškerou snahu nedokázal v závodě pokračovat.
Bylo to kruté. Nezasloužené. Ale i taková dokáže být cyklistika.
Padl i Sepp Kuss, 100 kilometrů před cílem při sjezdu z Ballon d’Alsace a po dramatické kolizi, která mohla skončit ještě mnohem hůř.
„Carlose Rodrígueze postihl za zatáčkou defekt a já už neměl, kudy ho objet. Tak jsem udělal kotrmelec,“ popisoval jezdec Jumba. Jeho levé oko hrálo všemi barvami, řezné rány měl v obličeji i na lokti, crčela z něj krev.
Nechal se ošetřit a zafáčovaný pokračoval dál. Jen mnohem pomaleji, než si představoval. Z boje o první desítku, kam dosud patřil, se stal pro Američana boj o dojetí do cíle.
A jeho ztráta narůstala.
Mám nejlepší fanoušky na světě
Na opačném konci závodu se tou dobou ve velkém stylu loučil s horami a se svojí kariérou na Tour Thibaut Pinot. Propásl únik dne, při stoupání na Col de Grosse Pierre však vynaložil 70 kilometrů před cílem nezměrné úsilí, aby se k uprchlíkům dotáhl. A na úpatí Col du Platzerwasser se dokonce drápal vzhůru v čele, přede všemi ostatními.
Tady je doma. Toto je jeho rodný kraj. Takřka všechny cesty v něm má projeté. Dokonce tu po něm i pojmenovali zatáčku – Virage Pinot. Kde jinde by měl předvést svůj poslední velký tah na tomto závodě?
„Bylo to cosi jedinečného. Neuvěřitelné pocity. Jak mě dnes lidé hnali, mi připadalo jako čiré šílenství. Mám ty nejlepší fanoušky na světě,“ nadšeně vyprávěl.
IL EST PORTÉ 🚀 pic.twitter.com/LPodyUo3Wu
— Équipe Cycliste Groupama-FDJ (@GroupamaFDJ) July 22, 2023
„Chtěl jsem dnešní etapu vyhrát,“ nezastíral. „Jen mi k tomu chybělo trochu více síly v nohou, abych se ke konci udržel těch nejlepších.“
Ano, poslední partie vogézské bitvy patřila mužům, kteří se stali i největšími hvězdami závodu.
Bylo to až symbolické.
Když třináct kilometrů před cílem akceleroval Tadej Pogačar, zvedl se také Jonas Vingegaard a hned jej následoval. Nemusel to už dělat, Dánův sedmiminutový náskok byl natolik masivní, že ho Pogačarův útok v této fázi etapy nemohl jakkoli ohrozit.
Ovšem šlo o otázku cti žlutého muže.
Tolikrát jsme ty dva v průběhu Tour sledovali, jak se navzájem ostřížím zrakem hlídají, jak šlapou bok po boku. Až do oné všeřešící středy, kdy se Pogačar na Col de la Loze zlomil.
Přece teď nenechá Vingegaard akci svého největšího soka jen tak, bez povšimnutí. Lídr Jumba tedy znovu šlapal s ním, tentokrát i ve společnosti Felixe Galla z AG2R. Dojížděli všechny uprchlíky a nechávali je za sebou, včetně bojovníka dne Pinota.
TRIO LÍDRŮ. Zleva Felix Gall (AG2R), Tadej Pogačar (UAE) a Jonas Vingegaard (Jumbo Visma).
A za nimi šlapala další symbolická dvojice, jež patřila k hlavním aktérům Tour.
Já na bráchu, brácha na mě
Adam a Simon Yatesovi. V rozdílných dresech, přesto propojeni sourozeneckým poutem. Tak spolu uháněli do cíle úvodní etapy v Bilbau, po níž si Adam oblékl dočasně žlutý a Simon zelený dres.
Teď spolu jeli znovu. Adam hájil třetí místo v celkovém pořadí, Simon úspěšně útočil na to čtvrté.
Dotáhli se k triu Pogačar, Vingegaard, Gall, v němž právě žlutý muž poněkud vyčinil Rakušanovi, že nechce tahat tempo, a Pogačar nikam nespěchal, protože čekal na Adama Yatese.
„Měl jsem docela štěstí, že brácha byl se mnou, společně jsme tu mezeru k Vingegaardově skupině stáhli a já při tom získával čas na Carlose (Rodrígueze),“ líčil Simon Yates. „Adam má u mě dobrou láhev červeného.“
Třeba ji vypijí 7. srpna, kdy oba oslaví 31. narozeniny.
Urazili dlouhou cestu od roku 2014, kdy odmítli nabídku stáje Sky a stali se profesionály v tehdejší australské formaci Orica. Simon jejím barvám zůstal věrný dodnes, kdy už se tým nazývá Jayco Alula, zatímco Adam zamířil předloni nejprve do Ineosu alias Sky (které ho tak po mnoha letech skutečně nakrátko získalo) a odtud do UAE Emirates.
Na posledních metrech stoupání na Le Markstein Adam Yates rozjel Pogačarovi spurt a ten si v jeho závěru poradil s Vingegaardem.
Za cílem Slovinec zářil a radoval se jako malý kluk. Přihnal se k němu šéf týmu Mauro Gianetti a objal ho, padli si do náručí s Adamem Yatesem, potom dorazil Rafal Majka a vykřikoval: „Skvělé, chlape.“
Ne, Pogačar nevyhrál Tour, nesplnil hlavní cíl, ale vyhrál její poslední těžkou etapu a hlavně – vrátil se do pozic, kam patřil.
Jako by středa na Col de la Loze najednou zůstávala jen černou můrou v minulosti, dnem blbec, kdy vám unavené tělo zcela vypoví poslušnost, ale naštěstí ne na dlouho.
„Dnes jsem to byl zase já,“ říkal. „Ve středu jsem neměl své tělo, teď se mi vrátilo. A taky Adam i jeho brácha jeli skvěle. Byl to úžasný den.“
KOLEGOVÉ Z UAE. Celkově druhý slovinský cyklista Tadej Pogačar (vlevo) ovládl dvacátou etapu, Adam Yates je v absolutní klasifikaci třetí.
Adam do sebe obrátil láhev vody a s rozzářenýma očima vyprávěl: „Chtěli jsme dnes vypravit Tadeje k vítězství v etapě. Nebylo to jednoduché, ale využili jsme ke stíhání úniku celý tým. A teď máme etapu a já i celkové třetí místo. Navíc jsme si se Simonem pomohli navzájem.“
Simonovou odměnou za společné úsilí byl posun na 4. místo pořadí před Rodrígueze. Třetí a čtvrtý v celkovém pořadí na Tour, která dvojčata to mohou říci? I mezi sourozeneckými páry bychom v historii 110 ročníků našli jediný, který dopadl ještě lépe. Andy Schleck skončil na Tour 2011 druhý a jeho starší bratr Fränk třetí.
Tehdy lucemburské duo utopilo porážku s Cadelem Evansem v slzách.
Yatesové se naopak usmívali. Jen ty nohy kdyby je tolik nebolely. „A teď si tu na chvíli sednu,“ pronesl Simon po prvním kolečku rozhovorů a sesunul se na silnici na asfalt.
Adam ještě postál a líčil: „Jsme v týmu trochu zklamaní, že nemáme žlutý dres, pro který jsme sem přijeli, ale nakonec je jen jeden kluk lepší než Tadej a já. A já mám nejlepší výsledek, jaký jsem kdy na Tour dosáhl. Snad i proto, že mi vyhovovalo, když hlavní tlak nespočíval v týmu na mě, ale na Tadejovi. Byl jsem tu, abych mu pomáhal. A jaksi mimochodem jsem i třetí.“
Kdo volá? Korunní princ
O kus dál čekala Trine Vingegaardová na svého muže a když se jej dočkala, zazvonil jí mobil. Nejeden hovor by v takovou chvíli určitě odmítla, ale tenhle zvednout musela.
„Volá korunní princ,“ podala mobil svému muži.
Frederik, korunní princ dánský, Vingegaardovi gratuloval a sděloval, že na něj udělalo obrovský dojem, jak veškerý ten tlak na Tour zvládl.
Mnohem později ke žlutočernému autobusu Jumba dorazil Sepp Kuss a ač vzezřením rozhodně nepřipomínal zdravého cyklistu, otočil se na novináře a zahlásil: „Jsem v pořádku.“
Jakoby nechtěl vlastními problémy narušovat všeobecné veselí týmu.
Some days in the peloton are harder than others 🤕
— Eurosport (@eurosport) July 22, 2023
Chin up @seppkuss 💪 #TdF2023 pic.twitter.com/zl3ymiviZz
Ztratil dvacet minut a v celkové klasifikaci sestoupil na 12. místo. „Ale vědomí, že máme žlutý dres, je nejdůležitější. To vědomí mě dostalo až sem, i když dnešek pořádně bolel,“ vykládal a vysloužil si slova uznání od sportovního ředitele Grischi Niermanna: „Sepp je super chlap a jel tu skvělý závod. Lepšího superdomestika do hor byste na světě jen těžko hledali.“
Z dlouhé řady usmívajících se lídrů týmů, rozradostněných, že poslední hory jsou za nimi, vyčníval snad jen Carlos Rodríguez z Ineosu, rozmrzelý z pádu a skutečnosti, že místo boje o třetí příčku se odstěhoval na pátou. Aby toho nebylo málo, navrch vyfasoval ještě pokutu 200 švýcarských franků a penalizaci 20 sekund za nedovolenou pomoc týmového vozu.
Naopak Giulio Ciccone z Treku se ocitl v sedmém nebi. Už jeho spontánně vymrštěná pěst a radost na vrcholu stoupání na Col de la Schlucht, kde si definitivně zajistil puntíkatý dres nejlepšího vrchaře, byly všeříkající.
Teď si chtěl plácnout s každým, kdo ho o to požádal, s každým ochotně zapózoval na selfie.
„Giulio, tady, k nám ještě pojď,“ volali na něj.
Autobus stáje Trek už na něj ani nečekal, pouze jeden týmový vůz tu ještě zůstával, aby pak i s italským vrchařem vyrazil na dlouhý přesun.
Usměj se, Jonasi
Auto stáje Jumbo pro změnu vartovalo u velkého bílého stanu improvizovaného tiskového střediska, kde mělo naložit Vingegaarda, až si odbude své povinnosti na velké tiskové konferenci šampiona závodu. Tu organizátoři Tour pravidelně pořádají už po předposlední etapě, před nedělní pařížskou exhibicí.
Dán vešel do stanu a než tiskovka začala, usedl na osamocenou židli a natáhl si utrmácené nohy.
Když už mám všechny hory letošní Tour konečně za sebou, tak si mohu i trochu natáhnout nohy, ne? Jonas Vingegaard v novinářském stanu za cílem 20. etapy. "Letos jsem byl od rodiny víc než 150 dní, za mým titulem je i spousta sebeobětování," říkal. pic.twitter.com/UmvaYFaYWD
— Tomas Macek (@tomasmacek2) July 22, 2023
Později se přesunul za řečnický pult a pronesl: „Jsem velmi velmi šťastný, že se mi podařilo obhájit titul a naplnit plán, s nímž jsme sem přijeli. A jsem také nesmírně vděčný týmu za vše, co pro mě udělal.“
Ne, v jeho tradičně pokerové tváři a poněkud monotónním hlase byste marně hledali odlesk tohoto velikého štěstí nebo jiných emocí. Až když jednomu z novinářů při kladení otázky nepříjemně zaskřípal mikrofon, vystoupil Vingegaard na chvíli ze své introvertní ulity, otevřel pusu a pronesl: “Ježíš.“
A teprve poté, co obdržel otázku, na co se nyní nejvíce těší, konečně se zasmál: „Že si dám dürüm.“ Načež jsme si někteří museli vygooglit, že dürüm je druh kebabu.
Také on, ač se to možná na první pohled nezdálo, byl najednou uvolněný a popustil uzdu naprosté koncentraci na závod.
Zatímco zesilující vítr poněkud lomcoval konstrukcí stanu, Vingegaard velebil svého soka Pogačara: „Souboj mezi námi mi letos připadal úžasný a dalo obrovskou práci dostat Tadeje do stavu, kdy se zlomil. Všichni jsme ušli i před Tour dlouhou cestu, než jsme dospěli až sem. Byl jsem více než 150 dní v roce mimo domov, bez své rodiny.“
Tadej Pogačar nevyhrál Tour, ale vyhrál poslední horskou etapu. A tak už byl zase výborně naladěn. "Dnes jsem to byl zase já, proto se směju," říkal. "Nemám vysvětlení, proč jsem se ve středu cítil tak moc zle. Ale každá, i špatná zkušenost vás v životě posílí." pic.twitter.com/bbPKIea6nV
— Tomas Macek (@tomasmacek2) July 22, 2023
Zbývá dojet na Champs-Elysées, užít si během nedělních posledních kilometrů trochu toho klábosení i sklenku šampaňského, a pozdě večer nechat sprintery na kostkách slavného bulváru, ať si ještě jednou zadovádějí.
Za policejního doprovodu se kolona týmových autobusů a aut probíjela dolů z hor a ulicemi vogézských městeček, než dorazila k dálnici a pokračovala další čtyři hodiny směr Paříž, kam dorazili okolo půlnoci.
Dnes večer tu dojde ke korunovaci krále.
Bude napsána tečka za 110. Tour de France, za strhujícím závodem nesčetných emocí.
