Naší dvacetičlennou skupinu vedl šampion Tour z roku 2010 Andy Schleck a hlídali dva další bývalí profijezdci ve výslužbě.
Konec našeho minipelotonu střeží namakaný litevský sympaťák Thomas Vaitkus. Na opačném konci dupe rtuťovitý Mathieu Perget. Ten nám na čele dělal vlastně domestika, bavil se, laškoval s publikem, ponoukal nás a poťouchle sledoval, jak funíme.
Na první devítikilometrový kopec mě protáhl davem fandících diváků do výšky 1 163 metrů na Col du Petit Ballon. Kousíček za mnou došlapal Jakub Kočí, mladý devatenáctiletý rychlobruslař s namakanýma nohama a fyzičkou profesionálního sportovce, který s Martinou Sáblíkovou objíždí i cyklozávody. Naposledy byli ve Francii, kde česká šampionka vyhrála, na 145 kilometrech společně nastoupali 4 100 metrů!
Na druhém kopci Col du Platzerwasel, který byl o dva kilometry kratší a o chlup prudší (8,1 vs 8,4 %), jsme se prohodili. Kuba s Mathiem se na vrchol vyšplhali spolu, já dvě tři minuty za nimi.
Soukromá Tour
Start je v typickém alsaském městečku Soultzeren. Naši soukromou Tour odstartuje místní starosta, a zelený balík vedený doprovodnou škodovkou se zařadí do štrúdlu aut těch, co se snaží projet, než to tu zavřou kvůli závodu. Pak nám umete cestu policejní motorka a kolonu předjedeme, abychom se zarazili o autobus plný policistů, který se nemotorně otáčí mezi výletníky za Tour.
Dnes jsem to zase já. Jak Pogačar našel své tělo a Vingegaard se těšil na kebab |
Překonáme železniční přejezd, projedeme nenápadnou vlásenkou do kopce mezi domy a výšlap začíná. Nahoru proudí dav pěších i cyklistů, proplétáme se mezi nimi a zkoušíme naladit tempo. Nápad, že pojedeme tak nějak spolu, bere za své po několika málo kilometrech. „Jeďte každý podle svého, počkáme na sebe na vrcholu,“ zahlásí Andy Schleck.
Trochu zaberu a skupině v zelených dresech se začnu vzdalovat. Jede se mi dobře, stoupání se zdá přívětivé, zpočátku si fanfarónsky zkouším těžší převody, jde to. Zatím.
Proplétám se procesím lidí a kol. V protisměru jezdí cyklisté, kteří kopec vyjeli z opačné strany, a sem tam se mezi tím proplétá auto či motorka policie nebo organizátorů. Cesta se na obou kopcích klikatí lesem, který nabízí stín těm, kdo neradi šlapou v ostrém slunci. Trasa je to nezáludná, členitá, plošší úseky se střídají se strmějšími. Pak se zaklikatí, přijde první vracečka a za chvilku další. Se stoupající nadmořskou výškou přibývá publika podél trati. Kempující obecenstvo má z karavanů vyskládaná křesílka, griluje se, piknikuje. Spolu s námi se šplhají do kopce stovky silničkářů, občas někdo hučí na širokých hrubých pláštích horského kola. Kupodivu míjíme málo elektrokolistů.
Po nějakém kilometru za mnou přilétne náš domestik Mathieu, zprvu ho nepoznám, až když se zařadí vedle mě. Přátelsky se usměje a povzbudí. Samozřejmě nejede ani vzdáleně naplno, ale zdá se, že ho to baví. Proplétáme se mezi ostatními, občas se vystřídáme, ale spíš mu visím za kolem. Když mi poodjede, počká. Uvolněný usměvavý Francouz povzbudivě zdraví jezdce, které předjíždíme, i publikum čekající na závodníky. A hodně srdečně se věnuje hlavně dívkám, krásných žen je na trati a podél ní kromobyčejně hodně.
Poslední dva kilometry na Petit Ballon jsou životním zážitkem. Pentlička silnice je široká tak na jedno auto, diváci si na nás chtějí sáhnout, hlučí, vřeští, dupou... Dav se rozestupuje tak na šířku řidítek. Když pár metrů přede mnou kdosi upadne, málem si na asfalt usteleme taky, dav se moc rozestupovat nechce. Balancuji na kole, skoro stojím, boty uchycené v pedálech.
Jsme pár set metrů před vrcholem a máváme na slavného živého čerta Didiho, nejslavnějšího fanouška Tour. „El Diablo“ je po šampionovi tour asi nejfotografovanější bytostí každého ročníku, rád se vyfotí s každým, kdo požádá. Pak ještě pár desítek metrů, ostřejší pravá a pádím k cíli vrchařské prémie. Trochu se zadrhneme před špičkou kopce, průjezd branou je úzký, každý se tam navíc chce vyfotit, vyčerpaní cyklisté se tam potácí s koly, je tam nával, chaos.
Pak se kopec překlopí a můžeme svištět dolů. Do kopce jsme jeli v nějakých dvaadvaceti stupních, tady ale fičí ledový vítr, je tu tak sedmnáct stupňů. Při čekání na zbytek skupiny se schováváme za parkující dodávky a karavany. Na sjezd si někteří připravují větrovku.
Na opačné straně kopce je celkem pusto, sem tam zahlédneme nějakého diváka. v rizikových místech hlídkují policisté. Za osm kilometrů slušně vymrznu a ruce vyklepané na nerovnostech bolí. V dlouhatánském sjezdu s docela hrubým, záplatovaným a rozpraskaným asfaltem jsme rádi za kotoučové brzdy moderního kola. Profíci tu sviští osmdesátkou, Andy Schleck a jeho parťáci před námi tentokrát pětasedmdesátkou. Já jsem srab, v klesání mi to jde snad nejhůř ze všech, takže je budu muset dohánět pod kopcem na rovině. Andy samozřejmě nejede na plný plyn, oproti nám, co máme klasické silničky na třícentimetrových hladkých pláštích, vyrazil tentokrát na gravelu, víceméně cyklokrosovém kole na širších pláštích s hrubším vzorkem. Gravel zvolil také Thomas.
Andy Schleck a El Diablo na trati dvacáté etapy Tour de France 2023
Zase kopec
A je to tu nanovo, v druhém stoupání šlapeme první kilometr s dalším Čechem Ondrou Běhalem. Další necelý kilometr jsem sám, nalepený na doprovodnou octavii. Když si vedle ní najedu zleva, vidím, že na tachometru svítí 14 km/h. A už mě dojíždí Mathieu. Zvesela na mě pokřikne. „Šlapej!“ Zavěsím se za něj. Asi za dva kilometry nás po nečekaně rovné pasáží, kde řadíme o čtyři dolů, dojede Kuba. Vypadá hodně čerstvě. „Buď na pozoru, český tým je tady,“ zavtipkuju na Mathiase. Ten se na nás po pár desítkách metrů otočí: „Jedeme?“ Kuba vypadá odhodlaně, já rezignovaně mávnu, rychleji to nedám. Oba zaberou a začnou se vzdalovat, na sto metrech mi ujedou asi dvacet metrů, po pár zatáčkách mi mizí z dohledu.
Popadám dech a jedu si svoje tempo. Ještě tři kilometry.
Tradiční kulisou jsou nápisy na silnici, fanoušci tak podporují svého jezdce, nejčastěji je na kartonech, transparentech i asfaltu jméno miláčka domácího publika Thibauta Pinota, který zná každý kopec ve Vogézách, však se tu narodil. Ale přejíždím i jednoho Jonase (Vingegaarda) a pár Saganů. A málem doopravdy přejedu dívku, která se mi vrhne pod kolo, aby válečkem dopsala cosi doprostřed silnice.
Je to neskutečný zážitek, publikum vás nabijí, fandí se tu všem a pořád. Když si řeknete, popostrčí vás do kopce, nastaví ruku, ať si plácnete na povzbuzení. Francouzi nabízí vodu a pivo, Holanďani kokain, tento vtípek se na kopci opakuje několikrát. Protože jsme oblečeni v brčálových dresech, fanoušci na nás pokřikují jménem Jaspera Philipsena, který zelený dres bodovací soutěže letos dovezl na letošní Tour do Paříže.
Bouřlivá oslava. Pogačar vítězí v etapě, Vingegaard na Tour obhajuje titul |
Na vrcholu Col du Platzerwasel je menší šrumec než na předchozím kopci. Silnice je širší a je tu méně lidí. Čekáme, postupně dojíždějí další z naší skupiny. Mathieu se zubí a ponouká Kubu, že si to o vítězství na této prémii rozdají ještě jednou, v klikování. Jedou několik sérii po deseti, nakonec je to asi nerozhodně.
Čeština je podél kopce slyšet občas, a slyšíme ji i při oddychu za druhou vrchařskou prémií, kam za námi přijedou dva borci s úsměvy na tvářích a dotazem, jestli se v té naší doprovodné škodovce nenajde pivo. „Jedeme na vodu,“ musíme je zklamat. Nabízím jim podezřelé bílé pytlíčky, vypadám spíš jako dealer, ale je to hořčík proti křečím. Radši nasednou na svá colnaga a uhání dolů, mají tam vyhlédnutou hospodu.
Cíl na dohled
Když se druhý kopec překlopil do rovinatého závěrečného sedmikilometrového úseku, svištěli jsme v šiku za Andy Schleckem. Je to opravdová celebrita, snad každý na kopci ho poznává, i když má o pár kilo víc, než když závodil, na hlavě helmu a na nose obří cyklistické brýle. S každým se ochotně vyfotí, prohodí pár slov, neustále s úsměvem na tváři.
Ještě zbývá sto výškových metrů nahoru, kde to fest fouká, pak sjezd a nakonec dojezd na Le Markstein mezi mantinely, do kterých buší rozvášněné publikum. Na silnici v horském středisku ve výšce 1 192 metrů jsme se poslední kilometr motali v úzkém koridoru. Cílem projedeme společně v houfu, čtveřice Čechů v čele, všichni stejně na cílové pásce.
Životní zážitek
Stoupáky, které byly v itineráři předposlední etapy Tour hodnocené jako vrchařské prémie první kategorie, měly oba kolem průměrných osmi procent sklonu.
První devítikilometrový kopec jsme vyšlápli za nějakých 48 minut, druhý sedmikilometrový za pětatřicet, s průměrem kolem 11 kilometrů za hodinu. Když se tam dvě hodiny po nás prohnali profíci, jeli kolem osmnácti kilometrů v hodině.
Nakonec se na vrchol vydrápe každý, třeba s přestávkou. Vrchaři si libují, stoupání do deseti procent je snesitelné i pro ty, kdo kopce nemilují.
Ještě jedno stoupání bych snad dal, oraz na vrcholu a ve sjezdu pomůže, srovnám si dech a zvládnu i něco sníst. Už bych se ale asi nenaháněl s Kubou na špici.
Strojové tempo jsme drželi na nejlehčí převod, když jsme si chtěli orazit, stoupli jsme do pedálů a řadili o jeden dva pastorky dolů. Na kokain nedošlo, jeli jsme na vodu, energetické tyčinky. Někdo zkoušel gely a iontové nápoje. A v cíli pivo.
Nesrážejte nás, nelijte na nás pivo. Kauzy diváků na Tour skrývají rozpory |
Když chcete, užijete si to v kopcích na Tour naplno, je to životní zážitek. Pozitivní atmosféra je fascinující, když se prodíráte davem, máte husí kůži a dýchá se najednou volněji. Thomas Vaitkus pak vypráví, že závodníci jedoucí na doraz publikum vlastně nevnímají. Jsou v takovém transu, že o něm ani nevědí, pohltí je maximální soustředění a vypětí. Po letošních incidentech ovšem organizátoři budou muset na bezohledné fanoušky, kteří závodníky často ohrožují, něco vymyslet.
Ondrovi chlapeček stříkne do obličeje vodu z dětské pistolky. „Ale slušně se předtím zeptá, jestli může,“ dodává Ondra a popisuje, jak mu přiopilý divák vřeštil z deseti centimetrů do obličeje. Se mnou do kopce jiný sprintoval tak, že jsem měl obavu, aby mě neskolil.
V naší skupině jsou všichni nadšení, všichni jsou v cíli, mnozí překonali sami sebe. Spokojeně se tváři i doprovod profíků ve výslužbě, baví se, chválí; první pokus uspořádat takovou akci vyšel na výbornou. Dojde i na šampaňské. U něj si říkáme, že to za rok musíme zopakovat. „Na jednu stranu člověk tu atmosféru cyklistům závidí, na druhou si o nich myslí o to víc, jací to jsou hrdinové,“ shrnuje Ondra.
