V červnu mu bylo 67 let. Vtipkuje, že do sboru legendární Tour mu pomohly i jeho šediny.
„Dnešní mladí rozhodčí mají občas reakce až neadekvátní,“ říká. „Můj věk tedy má být ve sboru zklidňujícím faktorem. Když sportovní ředitelé a jezdci vidí někoho s šedinami, mají k němu snad větší respekt. Já jsem tu takovým Monumentem.“
Kolikátá je to vaše Tour?
Druhá. První byla v roce 2007. A Grand Tour je to celkově sedmá, první byla Vuelta v roce 1994.
Jak se cyklistický rozhodčí „prokouše“ až na tak prestižní post?
Tím, že patřím do skupiny zhruba 35 mezinárodních rozhodčích UCI, kteří mají kvalifikaci řídit závody World Tour a Grand Tour. A teď jsem se tedy zase jednou vešel mezi ty čtyři vybrané na Tour.
Co to pro vás znamená?
Obrovskou zodpovědnost i stres. Tour, to je šílený tlak médií, jsme pod neustálou kontrolou televize, fotografů, všech. Těžko se tu někde můžeme postavit a pohovořit v klidu na téma řízení závodu, protože okamžitě máte za sebou nějakou kameru nebo náslech.
Už když jste po hromadném pádu ve 3. etapě zastavili závod, závodníci i ředitelé se do vás pustili. Tehdy jste o svém verdiktu nepochybovali?
Ne. Základním problémem všech, kteří tehdy protestovali, bylo, že neviděli druhý masivní pád. Ten se neobjevil ani v televizních záběrech. Nastal asi dva kilometry po prvním hromadném pádu. U něj zůstali nejen všichni fotografové a kamery, ale i všichni lékaři závodu a čtyři sanitky. Celá naše zdravotní služba tak byla obsazená a v případě třetího pádu by to už byla katastrofa. Hlavní rozhodčí s technickým ředitelem navrhli neutralizaci, všichni souhlasili a pak už šlo jen o to, jak zastavit nejednotné závodníky.
Nadávali vám?
Reakce byly protichůdné. Etixx i Astana měly před první vrchařskou prémií své taktické záměry, takže dost protestovaly.
Jak po vás všechny ty připomínky a protesty stečou? Musíte proti nim být obrnění, ne?
To je zásadní: zachovat klid za každé situace. Kdybychom měli brát v úvahu veškeré připomínky, nikdy nic nerozhodneme. Třeba Patrick Lefevere, šéf Etixxu, měl potom osobní výhrady k hlavnímu rozhodčímu. Ale po několika dnech si i oni podali ruce.
Ve většině etap jezdce především trestáte. Jaké provinění řešíte nejčastěji?
Neregulérní občerstvování. Závodníci, co si vystupují z pelotonu, odevzdají bidony svým lídrům a pak jsou sami dehydratovaní, takže si v nepovolené zóně vezmou z auta další pití. (Podle pravidel se 20 kilometrů před cílem už nesmí občerstvovat.) Velmi časté také bývá, že po defektu nebo pádu se závodník po levé straně silnice chvíli sveze v závěsu za autem. I když při tom jsme dost tolerantní. A samozřejmě řešíme rovněž přilepené bidony.
Přilepené? Tím myslíte, že se jezdec při přebírání bidonů až příliš dlouho drží týmového vozu?
Právě tak. Každý se snaží popovézt se s autem kousek dopředu. Jede-li se zrovna rychlostí kolem 40 km/h a o nic nejde, přimhouříme oči. Ale pokud by to bylo v šedesátce a v klíčové pasáži závodu, následuje pokuta a často i časová penalizace.
V první pyrenejské etapě jste rozdali trestů dokonce dvanáct. Byli jste tehdy přísní?
Ne, naopak hodně tolerantní. Kvůli vysoké teplotě jsme povolili občerstvování až do 15 kilometrů před cílem, na úpatí závěrečného stoupání. Přesto i pak řada závodníků, kteří už byli mimo pořadí, dostala od nás kvůli přijetí bidonu za touto metou pokutu 200 švýcarských franků a 20 trestných sekund. A sportovní ředitel platí za každý podaný bidonek dokonce 1 000 franků.
Za nepovolené občerstvování tehdy vyfasoval 20 trestných vteřin i Zdeněk Štybar. S ním se dobře znáte. Vyříkáte si to pak?
Ne. Pro mě je tu každý závodník bez rozdílu země startovním číslem. Zdeňka uznávám a obdivuji, ale tady je v mých očích jen číslem 116, jako každý jiný.
Před sebou máte listy s přípravou na etapu. Co znamenají všechny ty barevné tečky a čárky u jmen některých jezdců?
To je naše modelování průběhu etapy, podle kterého určujeme i pozice jednotlivých rozhodčích. Dnešní způsob jízdy a taktika jsou naštěstí dost předvídatelné. Dřív se bojovalo skoro v každé etapě takřka hodinu o to, kdo se dostane do úniku. Teď se většinou únik zrodí hned po startu a do pěti kilometrů má skupina občas náskok až pět minut.
Odkdy začaly být závody mnohem víc takticky svázané?
Už od konce éry Armstronga. Když si uděláte statistiku průměrných rychlostí jednotlivých etap, dospějete k závěru, že v závodnících už není tolik energie, jako bývalo.
Na letošní Tour některá média spekulovala, že i za suverenitou Chrise Frooma musí být doping.
To jsou jen spekulace. Ty vždycky budou, zvlášť když někdo porovnává, jakou kadencí jel ve své vítězné etapě Froome a jak točili nohama Contador nebo Nibali. Ale je dobře, že dnes už stavíme na stejnou úroveň s biologickými dopingovými kontrolami i kontroly technologických podvodů. Třeba po časovce družstev se kontrolovala všechna kola týmu Sky. Ovšem zároveň všichni víme, že vývoj jde tak rychle dopředu, že my, rozhodčí, pořád jen něco doháníme.
Vy osobně máte informace, že skryté motorky v kolech závodníků v minulosti mohly být?
Vím, o čem ví všichni. A další detaily bych radši nezveřejňoval.
Takže mohly.
Já jsem to neřekl. (usměje se)
Přibývá kontrol kol?
Ano. Což je dobře. Loni na Vueltě jsme se o ně ještě museli starat my čtyři ze sboru rozhodčích, takže jsme byli na trati oslabení tím, že dva z nás museli odjet v půlhodinovém předstihu do cíle a organizovat tam vážení kol, kontroly endoskopickou kamerou nebo rozebírání jejich středového složení. Tady už má stejnou práci na starosti speciální technická skupina.
Kolik kol po etapě kontrolujete?
Jak kdy. Jde o nečekanou kontrolu, čili nikdo v cíli etapy neví, kdo to bude a kolik kol to bude.
Předtím na trati máte ve sboru rozhodčích role rozdělené jak?
Jsme čtyři v červených autech, co jsme byli delegovaní od UCI. Jeden má pozici před pelotonem, další za pelotonem a má k ruce i pomocníky na pozici tři a čtyři mezi technickými vozy. Tyto posty si den po dni prohazujeme. A kromě toho tu máme ještě šest mobilních rozhodčích na motocyklech, dva před pelotonem a čtyři za ním.
Můžete nám tedy popsat, jak váš den na Tour probíhá?
Ráno musíme být tři hodiny před startem ve sponzorské vesničce, kde máme přípravu i poradu. Potom následuje hodina volna, občerstvíme se a jedeme na trať.
Což zní jako nejméně 12hodinová šichta.
Minimálně. Problémem jsou přesuny na start a z cíle, často to máme z hotelu i 50 a více kilometrů. Po etapě navíc musí řidiči natankovat a umýt auto. Tady je přísné pravidlo, že každý den musí u pumpy projít mytím. Do hotelu se dostaneme kolem půl desáté večer, rychle se navečeříme, a abych nezůstal celý den bez pohybu, jdu se ještě projít. A v šest ráno je zase budíček.
Když to takhle popisujete, můžete si Tour vůbec užít?
No... Já bych řekl, že to není žádný zážitek. Mnoho přátel si myslí: Ty se máš, ty jedeš Tour. Ale on to není žádný výlet. Spíš řehole.
Pokud vidíte při etapě podvod, jak probíhá proces penalizace? Jde vždy o okamžité rozhodnutí jednoho muže, nebo je nutný souhlas více rozhodčích?
Když dojde během závodu k vážnému přestupku, každý rozhodčí má právo sám rozhodnout o vyloučení závodníka na místě. Pokud vidíte, jak je jezdec zavěšený za motorovým vozidlem, které ho táhne, musí následovat okamžitá diskvalifikace. Pak jsou ale i diskutabilní případy. Takže ihned po projetí cílem se sejdeme a rozhodneme, zda penalizaci uplatníme, nebo přihlédneme například k tomu, že k provinění došlo po těžkém pádu.
Jaký nejpodivnější prohřešek jste zatím řešil? Napadá mě loňská fackovačka na Vueltě v podání Itala Brambilly a Rusa Rovného?
To bylo rychlé rozhodnutí. Hned za nimi jel jeden z komisařů, viděl je. Navíc hlavní rozhodčí měl ve svém voze záběr z videa. Po rádiu jsme se během 30 sekund dohodli: Tak to tedy ne! A diskvalifikovali je.
Letos už došlo k řadě verdiktů vyvolávajících emoce. Při klasice Paříž-Roubaix vjelo na železniční přejezd při červeném světle okolo 110 cyklistů. Vy jste pak říkal: Všichni by měli být vyloučení. Ale nebyli.
Samozřejmě, tehdy se vyskytly názory pro i proti. Pravidla hovoří jasně: těch zhruba 110 cyklistů, kteří nezastavili, mělo být vyloučeno. Jenže tak zásadní rozhodnutí musí rozhodčí konzultovat i s organizátorem závodu. A ten nebyl pro. Vyloučit tolik závodníků by bylo příliš.
Zato když měl na Giru defekt favorizovaný Richie Porte ze Sky a náhradní kolo mu dal krajan Clarke z Oriky, oba okamžitě obdrželi dvě trestné minuty na základě pravidla o nepovolené pomoci závodníkovi z jiného týmu.
Tam šlo o naprosto jednoznačnou neznalost pravidel z jejich strany. Za celou kariéru jsem nezažil tak amatérský přístup. Nebylo co řešit.
Je to však dobré pravidlo?
Je! Podívejte se tady na Tour. Vjíždíme do druhé části závodu, řada týmů už nemá v celkovém pořadí šanci. Určitě vzniknout i mezitýmové dohody. Jakmile toto nebudeme kontrolovat, tak se najednou tři týmy domluví a pojedou všechny na jeden z nich. To je absolutně neakceptovatelné.
Copak je to uhlídatelné? Když se třeba Tinkoff, Movistar a Astana dohodnou, že se společně pokusí zaútočit na Sky?
Ano, dá se to těžko hlídat, ale i proto je tady rozhodcovský sbor daleko mobilnější než jinde, aby se o to pokusil.
Neustále se řeší také chystané „pravidlo extrémního počasí“. Když se v březnu při Tirrenu dojíždělo na Terminillo v chumelenici, jezdci tvrdili, že takové etapy by se měly rušit.
To je ta nová generace závodníků. Já vím, že nemůžeme žít jako před 50 lety, ale dneska by už někteří chtěli zkracovat etapy při každém větším horku nebo zimě. Měli by si uvědomit, že extrémní počasí, které neohrožuje bezpečnost závodníků, je součástí cyklistiky a patří k ní.
Takže někteří dnešní jezdci jsou ve vašich očích rozmazlenější?
Vzpomínám, jak tu před startem časovky v Utrechtu bylo asi 33 stupňů. Časovka měřila jen 14 kilometrů, ale přišel za námi Bernard Hinault a se širokým úsměvem říkal: Chlapi, asi ji budeme kvůli jezdcům zkracovat, je na ně moc horko.
