Stalo se. Oběma superfavoritům.
Zčistajasna leželi na zemi.
Ani jeden z nich, nýbrž Philippe Gilbert z týmu Quick-Step se stal vítězem 101. ročníku nejnavštěvovanější klasiky. Navíc po úchvatném 55kilometrovém sólu, připomínajícím časy legendárního Eddyho Merckxe.
I mnohé cyklistické celebrity, usazené u televizních obrazovek, před ním smekaly. „To ale byla jízda!“ psal Fabian Cancellara na Twitter. Stejně tak Chris Froome: „Epický závod. Gratulace, Philippe.“
.@PhilippeGilbert is the first Belgian Champion in 9 years to cross the line victorious at #RVV: https://t.co/Gw1Nh0fTqM Photo: @TDWsport https://t.co/BisymBh0wS
Přesto se ještě dlouho bude probírat, jak by asi vše dopadlo, nebýt zásadní kolize 16 kilometrů před cílem.
Gilbert tady šlapal v čele sám, s převahou 55 vteřin. Za ním se při stoupání na Oude Kwaremont hnalo mocné stíhací trio Sagan, van Avermaet, Naesen.
Slovenský lídr týmu Bora navyšoval tempo, však jej i jeho sportovní ředitel Ján Valach předtím vysílačkou z auta ponoukal: „Zdá se, že Gilbertovi už docházejí síly. Nic není hotovo.“
Sagan si věřil, vnímal sílu ve svém těle. „Vzhledem k tomu, jak se mi jelo a jaké jsem měl kolegy, tak si myslím, že bychom se k Gilbertovi dotáhli. Ale osud to nechtěl,“ prohlásil po závodě.
Rovněž olympijský šampion van Avermaet, dosavadní vládce klasikářského jara, později tvrdil: „Opravdu jsem věřil, že Philippa dokážeme sjet, spolupracovali jsme dobře. A pak bylo po všem.“
Saganův pád v kritické zóně
Co přesně se 16 kilometrů před cílem přihodilo, bylo a ještě bude předmětem spekulací. Televizní záběry jsou neprůkazné.
Sagan šlapal v čele stíhacího tria na pomezí kostek a hliněného okraje silnice, kde se jede snáz – a najednou se válel na silnici.
Přes něj přepadli i ostatní dva.
Zavadil o visící reklamu, či o bundu jednoho z diváků, přehozenou přes bariéru? A nebo nic z toho? Při prvních rozborech záběrů se spíše zdálo, že vjel na vyčnívající podstavec kovové bariéry.
„Sám přesně nevím,“ říkal nejprve.
Domníval se však, že na vině mohla být bunda, do které byl později zamotaný Naesen. „Asi jsem ji trefil,“ usoudil Sagan.
„Kdybych najel jen do bariéry, ocitl bych se na zemi hned a kolo by zůstalo na bariéře,“ přemýšlel slovenský cyklista bezprostředně po závodě. „Já cítil, že jsem o něco zavadil, ale přitom jsem ještě byl schopný kousek jet, nepadl jsem okamžitě. Při nárazu do bariéry by se má řidítka hned zkroutila. Opravdovým problémem pro mě však bylo, že ti dva jeli hned za mnou v mé stopě a vjeli po pádu do mě. Zlomil jsem zadní kolo a poškodil přehazovačku, nemohl jsem hned pokračovat.“
Saganovi verzi s bundou poté v pondělí potvrdily amatérské záběry jednoho z fanoušků, které umístil i na svůj Instagram.
Peter Sagan padá - záběry televizních kamer:
Zatímco van Avermaet rychle vstal, nasedl a posléze vybojoval druhé místo, 29 vteřin za vítězem, Sagan musel s nepojízdným kolem dlouho čekat na náhradní. Svůj závod beznadějně ztratil.
Potkal jej osud Zdeňka Štybara z Paříž–Roubaix 2013, kde český cyklista už „sahal“ po stupních vítězů, ale v čelní tříčlenné skupině zavadil o fotoaparát jednoho z diváků a také se odporoučel na zem.
Ovšem i v takových okamžicích však spočívá krása a krutost klasik. Hrazení a diváci jsou součástí cyklistiky. Sagan udělal chybu, ocitl se příliš blízko ke kritické zóně – a tvrdě za to zaplatil. Neházel poté vinu na kohokoliv jiného. „Byla to jen má chyba. Jel jsem až moc blízko u bariéry,“ pronesl.
Thanks a lot to the tens of thousands of spectators at the @RondeVlaanderen for your cheers. This is why Flanders is the heart of cycling! https://t.co/7bitqDzziz
Štybarovy Flandry ve znamení smůly
V Antverpách před startem ještě Peter Sagan říkal: „Moje taktika? To bude překvapení, jako když otevřete kindervajíčko.“
Ano, jeho strategie mohla fungovat, ale místo toho létala v doprovodném vozu Bory nepublikovatelná slova.
Z osobností pelotonu zdaleka nebyl sám, jemuž naděje na výborný výsledek zhasla dříve, než čekal.
Tom Boonen, trojnásobný šampion Flander, lamentoval při své rozlučce s tímto závodem nad zaseklým řetězem.
Sepu Vanmarckovi při sjezdu podklouzlo kolo v rýze na silnici, letěl na asfalt i do plotu a zvedal se celý zakrvácený.
A ještě dříve se Zdeněk Štybar, prožívající neradostné a smolné klasikářské jaro, zdržel po pádu příliš vzadu ve chvíli klíčového dělení pelotonu.
Už před prvním výstupem na Kwaremont musel Štybar měnit kolo a nepodařilo se mu hned proniknout zpět do popředí pole. A to zdaleka nebylo vše.
Na svých webových stránkách po závodě kumulující se trable popisoval: „Na Kortekeeru mi někdo najel do předního kola a před Eikenbergem mi do předního kola spadl bidon a kolo mi nefungovalo, takže jsem ho ještě před Muur musel opět měnit. Tady jsem stále byl na nějaké sedmnácté pozici, ale pak čtrnáct jezdců odjelo, včetně našich Toma Bonnena, Mattea Trentina a Philippa Gilberta. Potom jsem byl v dalším pádu před Kanariebergem, kde se to roztrhalo, takže jsem opět musel dojíždět. Ale to je sport.“
Jeho triumfujícího týmového kolegu Gilberta naopak stáj Quick-Step na sociálních sítích velebila: „Padesátikilometrová časovka. Úchvatné.“
Král Arden teď vládne i kostkám
Gilbert se vydal do úniku už 95 kilometrů před cílem ve 14členné skupině, která vyrazila z hlavního pole na legendárním Muuru, vracejícím se do itineráře Flander po šestileté odmlce.
„Jel jsem tam za Tomovým (Boonenovým) kolem a podařilo se nám poodjet. Ve skupině jsme měli tři jezdce, tak jsme se rozhodli starat o tempo,“ líčil.
Při předposledním průjezdu Kwaremontem, kdy náskok této skupiny stále nebyl zlikvidován, Gilbert tvrdě pracoval na špici, načež se ohlédl a uviděl za sebou malou mezeru.
„Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem dál držel svoji rychlost. Na konci kostek jsem se potom ohlédl znovu a uviděl ostatní docela vzadu.“
Vysílačkou se ptal týmových šéfů: „Co mám dělat?“
Uslyšel odpověď: „Prostě jeď.“
A fantastic @PhilippeGilbert rode into the history books at Ronde van Vlaanderen: https://t.co/Gw1Nh0fTqM #WayToRide #RVV Photo: @TDWsport https://t.co/NRcDzb1iNN
Čekalo jej nekonečně dlouhých 55 kilometrů. Jacky Durand tu vyhrál v roce 1992 poté, co byl už v počátečním úniku dne, tehdy šlapal před pelotonem celkem 200 kilometrů a na posledním kopci se odpoutal i od svých souputníků.
Od té doby nikdo po tak dlouhém úniku, jakým byl tentokrát ten Gilbertův, na Flandrech nezvítězil.
„Snažil jsem se jet rychle, ale ne bláznivě, protože jsem věděl, že posledních 15 kilometrů bude opravdu tvrdých,“ vyprávěl. „Obával jsem se, aby mě neporazil hlad, do té doby nebylo moc příležitostí, abych se najedl. Měl jsem pár svých gelů a další jsem dostal z auta, ale to bylo všechno.“
Přesto to dokázal.
Valon Gilbert se pod vlámskými vlajkami hnal v dresu belgického šampiona vstříc cíli, oslavován celou jindy rozpolcenou Belgií. Někdejší král kopcovitých ardenských klasik ovládl po přestupu z týmu BMC i dlážděný Monument.
Čekaly na něj maminka, manželka, děti. Těsně před metou slezl a prošel cílem s kolem nad hlavou.
„Znamená to pro mě tolik,“ svěřoval se. „Ale je to týmové vítězství. Tým mi dnes pomohl a dal mi šanci zkusit i tenhle bláhový kousek.“
RADOST ŠAMPIONA. Philippe Gilbert a triumf ve Flandrech. Na stupních vítězů s ním slavili druhý Greg van Avermaet z BMC a třetí Niki Terpstra, další jezdec Quick-Stepu.
Už třicet let žádný Valon na nejslavnějším vlámském sportovním podniku nevyhrál. Až nyní on.
Zatímco poskytoval rozhovory, s gratulací k němu přispěchal také Zdeněk Štybar. Ač sám pronásledovaný smůlou, prožíval český cyklista se svým Quick-Stepem nepopsatelnou radost po triumfu na závodě, jímž žije (nejen) celá Belgie.
„Byl to den, na který nikdy nezapomenu,“ ujistil.
