Přesto, vracíte se po více jak půlroční pauze. To není běžná situace.
Cyklistika je moje zaměstnání. Celý život jsem byl v tom koloběhu, takže mi závodění chybí.
Jaké si dáváte cíle?
Vůbec nevím, těžko se to odhaduje. Už jsem možná zdravej, ale co vydrží noha, to se teprve uvidí. Spíše je to tak, že někde musím začít. Možná jsem mohl dřív, ale nešlo to.
Proč?
Protože to nebylo možné. Zahraniční profesionálové nemohou startovat na domácích závodech. Škoda, hlavně kvůli mladým klukům.
Zranil jste se při hokeji. Co se vám vlastně stalo?
Zlomil jsem si stehenní kost nad kolenem. Operace byla komplikovaná, narušila mi i koleno.
Znamená to konec s hokejem?
Určitě ne. Mám ho hrozně rád. Hokej nemůže za to, že někdo přežene zákrok. Je to problém lidí, kteří si něco dokazují na hokeji, který se hraje tréninkově. Musím si dát pozor a s takovýma magorama nehrát.
Vypadá to, že se sokem, který vás zranil, už kamarádi nebudete?
Asi ani ne, ten člověk se za půl roku neozval. Ale já nikomu nic nezazlívám. Měl jsem být doma a nic by se nestalo. Vím, že to nebyl úmysl, ale bylo to naprosto zbytečné.
Nenabouralo vám zranění vztahy s německou stájí T-Mobile?
Naopak. Tým se ke mně zachoval skvěle. Nezapomněli, co jsem pro ně všechno udělal. Podrželi mě. A vztahy to ještě zlepšilo. Člověk teprve poznal, že není pro své zaměstnavatele jenom spotřební zboží.
Jak zranění změnilo letošní plány?
Přišel jsem o start na Tour de France, který jsem měl slíbený. Byl jsem mezi vybranými jezdci, kteří měli šanci jet. Příležitost byla velká. Ale za dva měsíce je Vuelta, tam bych se ještě mohl podívat.
