On vlastně ani jinak vyhrát nemůže.
Vždyť právě tohle je jeho trademark. Značka, díky které si Matěje Mohoriče všichni zapamatují.
V roce 2012 vyhrál ve Valkenburgu mistrovství světa mezi juniory, když porazil i Caleba Ewana.
O rok později si stejný úspěch zopakoval, ale už v kategorii do 23 let. Ve Florencii poprvé naplno ukázal, jak výtečný sjezdař to je.
V závodě, ve kterém jeli třeba i Julian Alaphilippe, Jan Hirt nebo bratři Yatesové, se na posledním kopečku před cílem vydal vpřed.
A pak udělal to, co umí nejlíp. Sjížděl dolů jak raketa.
„On sedí na rámové trubce a přitom šlape! Nikdy jsem nic takového neviděl,“ šokovaně popisoval v přímém přenosu i anglický komentátor.
San Remo má slovinského vítěze, ale Pogačar to není. Slaví Mohorič |
Díky tomu Mohorič svůj nepatrný náskok udržel a stal se ve dvou po sobě jdoucích letech světovým šampionem.
Vskutku unikátní vstup do světa dospělých. Mohorič dokonce jízdu na rámu tak zpopularizoval, až ji UCI zakázala. To mu ale z rychlosti nic neubralo.
Každopádně, připomíná vám ten triumf něco?
Jasně, sobotní San Remo.
Ani jsem ho nezkoušel stíhat
Na posledním kopci dne byl jak utržený ze řetězu jiný Slovinec.
Ten slavnější, dvojnásobný šampion Tour Tadej Pogačar.
„Poprvé jsem to zkusil ve špatný moment, příliš brzy a proti větru. To je chyba, která se na San Remu neodpouští,“ líčil po závodě.
I tak zaútočil ještě dvakrát, ale ujet se mu nepovedlo.
Slovinci Matej Mohorič, Tadej Pogačar a Luka Mezgec.
A tak za to na horizontu vzal právě Mohorič, který se musel pod vousy usmívat, jak ideálně jeho tajný plán zafungoval.
I když tajný... Někdo o něm už dávno věděl.
„Řekl mi o tom už před startem závodu a varoval mě, abych s ním nezkoušel jet z Poggia dolů. Řekl jsem mu, že je to blázen, ale pochválil jsem ho za ten nápad. Výhru si zasloužil,“ vyprávěl Pogačar.
O co šlo?
Mohorič jednoduše přišel s dalším inovativním prvkem – sklápěcí zasouvací. Když začal sjíždět z Poggia, nastavil si ji lehce níž, což mu pomohlo lépe ovládat kolo, a stal se nechytatelným.
„Věděl jsem, že je to životní šance. Že přesně tady to mohlo vyjít. Bylo by to dobré pro tým, pro technické partnery, kteří s nápadem přišli,“ líčil pak v cíli.
„A já jsem se ho ani nepokoušel stíhat. Věděl jsem, že je to šílenec, když sjíždí dolů,“ smál se Pogačar.
A lezioni di discesa: masterclass del professor @matmohoric. Non provateci a casa!
— Milano Sanremo (@Milano_Sanremo) March 19, 2022
Mastering a descent: a masterclass by @matmohoric. Hey, don't try this at home!#MilanoSanremo pic.twitter.com/6XadX1UBGN
Šílenec to opravdu je, při sjezdu několikrát málem upadl, ale všechny krizové chvíle ustál a v cíli pak mohl básnit o tom, jak na všechny své soupeře vyzrál. I když to by nebyl on, kdyby jim o svém plánu neřekl už během závodu.
Už během nekonečných 293 kilometrů prý jezdil za dalšími favority a svůj nový vynález jim ukazoval s tím, že se ho nemají pokoušet následovat. Jen na vlastní nebezpečí.
„Víte, jednou jsem cyklistiku zničil svou pozicí ve sjezdu, teď jsem ji zničil znovu. Myslím, že teď všichni začnou používat to, co já. Bude to další věc, na kterou budete muset myslet. Bude to podobné jako ve formuli 1. Taky měli dřív jen volant s pedály, teď mají milion tlačítek,“ předpovídá.
Jako bikeři
Jak na něco takového vůbec přišel?
Se svým týmem Bahrain Merida, který už dlouho spolupracuje s McLarenem a snaží se vymýšlet všechno možné, aby byli jejich cyklisté na kole rychlejší.
K tomuto kroku se inspirovali na horských kolech, kde si sedlovku můžou bikeři zasouvat nebo vysouvat během sjezdu tlačítkem na řídítkách. Rozdíl v poloze může být až 20 centimetrů, Mohorič měl údajně k dispozici sedm centimetrů.
„Zkoušeli jsme i dvanácticentimetrovou sedlovku, ale v tu chvíli už šlapání nebylo efektivní, tak jsme zvolili tu menší. Taky jsem sedlovku ovládal na řídítkách a několikrát jsem měnil polohu při sjezdu z Poggia,“ vyprávěl.
Zdá se to jako prkotina, ale každý biker-sjezdař by vám řekl, že mít sedlovku skloněnou dolů je obrovská výhoda pro ovladatelnost kola.
A pochopitelně tím máte i nižší těžiště.
„Určitě je to velký rozdíl, protože tohle nastavení používají sjezdaři na horských kolech. Když mě míjel, už měl zasunutou sedlovku, viděl jsem to,“ popisoval Pogačar. „Vjel do levé vlásenky, dokonce trochu driftoval a vyjel ze silnice, ale všechno to ustál, takže gratulace.“
Jeho slovinský kamarád se naučil sjíždět doma s kamarády, když jezdil na horských kolech po trailech a technických sjezdech v okolí.
„Nebyl jsem nejnadanějším sjezdařem mezi svými přáteli, ale posunul jsem své hranice a učil jsem se z chyb,“ řekl Mohorič. „A taky jsem byl vytrvalejší, proto se mi povedlo stát se profesionálem. Nikdy jsem ale nezapomněl na své dětské tréninky sjezdu a na to, jak jsem hledal své hranice.“
Hranice po závodě hledala i UCI, která řešila, jestli je něco podobného vůbec povolené.
A ano, je, podobné sedlovky Unie schválila už v roce 2014, ale nikdo neměl odvahu je použít i proto, že dříve byly o dost těžší. S lepšími technologiemi ale už jsou podobně těžké jako ty klasické, i proto to Mohorič vyzkoušel.
I díky tomu konečně přišel triumf, který naplnil jeho potenciál. Vždyť po úspěších v mládežnických kategoriích od něj mnozí čekali podobné věci jako třeba od Petera Sagana.
Jenže Mohorič je jiným typem závodníka. Je vyšší, ne tak osvalený. Není to sprinter ani časovkář, natožpak etapový cyklista pro nejtěžší závody kalendáře.
Spíš oportunista, který hledá příležitosti.
I proto v Cannondaleu, ve kterém v roce 2013 vstoupil mezi profesionály, zrovna nezářil. Pomalu dozrával, až po čtyřech letech dokázal vyhrát etapu na Vueltě. O rok později přidal další i na italském Giru, vyhrál i BinckBank Tour.
ZAMKNOUT PUSU. Matej Mohorič gestikuluje při průjezdu cílem 19. etapy Tour de France.
A loni už dvakrát triumfoval i na Tour, když zvítězil ve dvou kopcovitých etapách a do cíle přijel vždy s minutovým náskokem.
Teď má první triumf v klasickém monumentu a fanoušci už zase řeší: S čím přijde příště?
