Letos vybrala své nejoblíbenější fotky do knihy, která nemá jméno, ale je žlutá jako trikot lídra Tour - a na přední straně má symbol kola. Načež oznámila: „Fotila jsem na Tour naposledy.“
Čtvrt století a dost. Proč?
Lidé mi říkají, že jsem úplný blázen, když se vzdávám něčeho takového. Ale těch 25 let přece není málo. Nemyslím si, že utíkám z Tour brzy. Už po deseti letech jsem zažívala období, kdy jsem nevěděla, co jiného tam mám ještě fotit. Musela jsem si to potom přeskládat v hlavě.
Najít novou inspiraci?
Ano. Začít se dívat na věci zase trošku jinak.
Pro vás Tour není tolik o závodě a o výsledcích, ale spíš o celkových vjemech, že?
Asi jo. Pro mě je víc o té fotografii. Po 25 letech pro mě bylo strašně těžké najít záběry, které jsem nenašla už předtím. Mému synovi Timovi je devět, každý další odjezd z domova byl na jeho úkor. A i když mě focení moc baví, Tour není jen o focení. Pořád tam někde trajdáte.
Často i celý den zmoklá na motorce.
Právě. Ty fotky jsou tím nejlesklejším z téhle relativně docela náročné profese. A já už nemůžu dělat v 45 totéž co v 25 letech. Sedíte tři dny po sobě v dešti na motorce a říkáte si: „Mám to ještě zapotřebí?“ Když se mi narodil Tim a já pak zase odjela na Tour, tak na mě Roman Kreuziger z pelotonu zavolal: „Mámy na motorku nepatří.“ On asi ví, že to není žádná prča.
Po čem nejvíc toužíte, když po šesti hodinách na trase deštivé etapy z té motorky slezete?
Chci se vysvléct z věcí a vlézt do vany. Mám pocit, že vypadám jako něco mezi Lajkou a kosmonautem. Nebo jako Popelka zmáčená od bahna a ještě celá pokrčená.
A když to vezmeme naopak: co vám Tour nejvíc dala?
Profesně mě naučila dělat něco na absolutní světové úrovni. V tiskových střediscích jsem sedávala s nejlepšími cyklistickými fotografy, jakými jsou Graham Watson nebo Tim De Waele. To mi zvedlo laťku. A samozřejmě mi Tour dala i nadstandardní vztahy a dlouholetá přátelství. Některá z nich už trvají deset patnáct let.
Pro mě je Tour jakýmsi zvláštním světem uvnitř jiného světa. Vnímáte ji podobně? Že se tři týdny pohybujete uvnitř jakési podivné bubliny?
V úplné bublině. Pro fotografa na motorce jde o tak intenzivní sled zážitků, že není prostor na vůbec nic jiného. Když dorazíte v jedenáct večer do hotelu, jste rád, že jste rád.
S řidičem vaší motorky jste vždy musela být lidsky sladěná?
To je zapotřebí. Ale oni jsou to taky profíci. Měla jsem jich za kariéru na Tour jen asi pět.
Brali v potaz, že jste žena?
Nikdy jsem to nezneužívala ve svůj prospěch. Ale vítali to, protože jsem byla lehčí než ti těžcí chlapi, které jinak vozili. A dělali jsme hezké fotky. I pro řidiče motorek je to závod v závodě. Ví, že čím lépe budou spolupracovat se svým fotografem, tím lepší fotky vzniknou a tím víc budou i oni oceněni. Jen s jedním jsme si nesedli a po pár etapách jsem řekla: „Buď on, nebo já.“
Proč jste si nesedli?
Byl starší, nebyl fyzicky fit, nechtělo se mu pořád se mnou předjíždět peloton a zastavovat. Nechápal, že na jednu dobrou fotku potřebuju víc pokusů. Trošku jsem si pak připadala jako pitomec, který sedí na motorce, ale nemůže dělat fotky. Tak jsem svému šéfovi řekla, že tohle nemám zapotřebí - a řidiče mi vyměnili.
Za čtvrt století na Tour jste zažila revoluci ve vybavení fotografů.
A jakou! Na začátku jsme samozřejmě fotili na filmy. Za etapu jsem jich vyfotila zhruba deset, což je 300 snímků. V cíli si je někdo z mé agentury (Cor Vos) vzal a letadlem se posílaly do Holandska nebo Belgie, kde se skenovaly. Později přišla éra, kdy jsme měli jeden foťák na filmy a jeden digitál, který ale nic nevydržel. A teď děláme pětkrát tolik fotek než kdysi. Dřív bylo jednodušší je udělat, protože nebyla až tak velká konkurence, zato bylo mnohem těžší je posílat, protože jedna šla z počítače třeba dvacet minut. Teď se to otočilo. Je relativně obtížné udělat originální záběr, ale zase je hrozně jednoduché fotky posílat.
Markéta NavrátilováNarodila se 10. prosince 1972 v Kyjově, závodně se v mládí věnovala sportovní gymnastice a tenisu. Vystudovala ateliér designu na VŠ uměleckoprůmyslové v Praze. Od roku 1992 se věnuje fotografování profesionální cyklistiky, téměř 20 let pracuje pro prestižní nizozemskou tiskovou agenturu Cor Vos. Od roku 2001 uspořádala více než patnáct samostatných výstav, své fotografie vydala i ve třech autorských knihách. V roce 2009 se jí narodil syn Timothy. |
Před vašima očima se zároveň měnily cyklistické hvězdy. O Romanovi Kreuzigerovi jste vyprávěla, že býval takovým malým ušatým klukem.
Já ho znala a fotila, ještě když vyhrával cyklokrosy. Jo, byl to drzý, ušatý kluk, ale bylo na něm vidět, že jednou bude strašně dobrý a bude jezdit s těmi nejlepšími. Snad i díky tomu, že vyrůstal v Itálii, dostal do sebe jinou mentalitu - a věřil, že dokáže velké věci.
A co Zdeněk Štybar? Ten byl i pro vás vždy velkým cyklistickým perfekcionistou?
Jednou, když byl ještě mladý, mi jeho táta řekl: „Buď vyhraje mistrovství světa v cyklokrosu, nebo půjde zpátky do školy a bude studovat práva.“ Oba Štybarové to měli vždycky hrozně srovnané v palici. Zdeněk je dodnes úžasně lidský a milý, ale zároveň velký profík. Když jsme s ním fotili portréty do kalendáře, vybral si k tomu svému citát: „Na vrchol zkratky nevedou.“ Ví, že si musí vše oddřít.
Leopold König pro změnu občas přemýšlí a s oblibou hovoří o problémech celého světa.
Leo je pro mnohé oříškem. Možná i proto, že někteří lidé neočekávají, že cyklista bude právě takhle přemýšlet. Dělala jsem s ním i rozhovor pro cyklistický časopis a ten byl i právě proto velmi příjemný.
To bylo letos na jaře, v době Königova vleklého zranění kolene. Cítila jste z něj obavy, kdy bude zase závodit?
Ne. Leo si totiž i ten čas, kdy nemohl sportovat, dokázal vyplnit jinak. Než aby plakal nad rozlitým mlíkem, vzdělával se a dělal věci, které se mu vrátí do života třeba o deset let později.
Při vašich fotografických začátcích naopak vládli české cyklistice Pavel Padrnos a Ján Svorada. Toho jste fotografovala také při triumfu na Champs Élysées, v závěrečné etapě Tour 2001.
Měla jsem vždycky představu, že sprinteři jsou nabušení chlapi, kteří do toho jdou hlava nehlava. A pak jsem poprvé na Tour pozorovala Jančího Svoradu, jak při rozhovoru mluví potichu a nad každou odpovědí dlouze uvažuje. Tím mě překvapil. Ovšem když potom vyhrával na Tour v Corku nebo na Champs Élysées, měla jsem pocit, že se vznáším. Byla jsem hrdá.
A Pavel Padrnos? Velký flegmatik v pelotonu?
Občas jsem nevěděla, jestli si ze mě dělá srandu, nebo ne. Až postupně jsem se to naučila rozeznávat. Pepan nikdy moc nemluvil, zato patřil mezi kluky, kteří v závodě makali úplně nejvíc. Když se jela těžká etapa se třemi kopci, Pepan na dva z nich vyvezl celý peloton. Vídala jsem ho pořád šlapat na špici a myslela jsem si: „Ty jo, už zase dře pro Armstronga jako mezek.“
Zažila jste celou Armstrongovu éru. Jak sedminásobný šampion Tour působil na vás?
Z něj byla osobnost cítit. Na tiskovkách předváděl velký přesah a uměl rychle zareagovat na otázky. Jasně, byl také sebevědomým Texasanem, ovšem to souviselo s jeho americkou mentalitou. Já měla Lance ráda. Fotila jsem ho už předtím, než onemocněl. A potom jsem ho viděla, když přijel na start Roubaix už relativně vyléčený z rakoviny.
Co jste si tehdy pomyslela?
Že právě prošel peklem a je to na něm vidět.
Později jej obvinili a usvědčili z rozsáhlých dopingových podvodů a sebrali mu vše.
Řekla bych, že to tak trochu schytal za půlku pelotonu. Ale nahlížím na jeho příběh i tak, že svými aktivitami v boji proti rakovině dokázal spoustě lidí změnit život. A ten jeho doping... Ne, nedokážu to posoudit. Já byla vždy spíš jen takovým pozorovatelem. Neřešila jsem převody nebo kdo má jaké kolo. Vnímala jsem Tour hlavně jako velké obrazové téma.
Údajně sama jezdíte na kole jen zhruba dvakrát ročně.
Letos jsem byla i víckrát. Bydlíme v Praze v Troji, takže se vydáváme s děckama podél Vltavy. Ujedeme 10 kiláků, musíme jim koupit nějakou tu kofolu a jedeme zase dál. Denně dáme okolo padesáti kiláků. Mě to na kole baví, jsem bývalý sportovec, ale není čas. Když už mám sportovat, vybírám si činnosti, co trvají jen do hodiny, jdu si zaběhat, zaplavat nebo cvičím.
Nikdy jste si nezkusila vyjet některý ze slavných kopců Tour?
Ne, vůbec.
Lákalo by vás to? Třeba na Alpe d’Huez?
Kdyby mě někdo přivezl pod ten kopec a dal mi tam kolo, asi bych se s nějakými přestávkami nahoru vyšplhala. Ale udělat rozhodnutí, že pojedu do Francie, a zkoordinovat ho s rodinou, by už bylo složitější. Kamarádka mě teď láká, abych s ní běžela brooklynský půlmaraton. Uvažuju o tom. Ale dělala jsem závodně gymnastiku a tenis, už mám v životě odsoutěženo. Když teď sportuju, tak proto, abych držela pohromadě. Ne kvůli výsledkům a najetým kilometrům.
Markéta Navrátilová, česká fotografka působící ve světové cyklistice
A co kdybyste se vrátila na Tour alespoň jako divák? Popovídat si se starými známými z branže...
To by nemělo smysl. Při Tour si s nikým nepopovídáte, tam nikdo nemá čas.
Vzpomínáte často, jak jste se poprvé rozhodla a jela ji fotografovat?
Tehdy nešlo o mé rozhodnutí. Vzal mě tam táta a já hned fotila. Sama bych asi nejela. Ale to jsou takové ty životní náhody, co vás na deset let někam pošlou. A kdyby jen na deset let... Tehdy jsem zrovna přestala hrát závodně tenis, ležela jsem na kanapi a nevěděla, co mám dělat. Táta byl fandou cyklistiky už od časů Anquetila, vydával tady dva časopisy. Tak jsme jeli.
Hned napoprvé vás napadlo, že by se Tour mohla stát na dlouhá léta vašim osudem?
Určitě ne. Já nikdy nic netlačila přes koleno. Nejsem schopna plánovat na déle než rok dopředu. To vše potom tak nějak vyplynulo ze situace. Chtěla jsem dělat fotky, co budou hezké a budou mě bavit. A taky jsem se snažila vyrovnat se s prostředím mezi fotografy Tour. Ono to nějaký čas trvalo, než si to s těma chlapama sedlo. Byla jsem pro ně jako exot.
Pravda, žen fotografek na Tour až tak moc není.
A na motorce už vůbec ne.
Však možnost fotit ji z motocyklu je také prestižní záležitostí. Coby vzpomínka na těch 25 let po vás zůstanou stovky krásných snímků. Který z nich máte nejradši?
Já mám moc ráda i ty, co vypadají úchylně, protože na nich cyklisté skoro nejsou vidět. Ale úplně nejradši mám fotku Armstronga, jak sjíždí z rampy při stém výročí Tour, s Eiffelovkou v pozadí. Takovou fotku tam nikdo jiný nedělal - a pak obletěla svět. Neztratila pro mě na síle ani po všem, co se kolem Armstronga stalo.
Tour očima fotografky |
Armstrong pod Eiffelovkou
„Jedinečná fotografická příležitost pro mě nastala v roce 2003, kdy uběhlo 100 let od prvního ročníku a závod začínal prologem pod Eiffelovou věží. Lance Armstrong v tomto roce vyhrál popáté. Tato jeho fotka vznikla s fotoaparátem položeným na zemi, aniž jsem se dívala do hledáčku. Nutno dodat, že jsem se už předtím pokoušela podobně vyfotit desítky závodníků startujících do časovky před ním, jen abych u Armstronga dokázala trefit ten správný okamžik.“
Časovka, prostor pro fotografy
„Pokud nejedou na celkové umístění nebo nemají etapové ambice, bývá závěrečná časovka pro řadu závodníků nedůležitá. Pro diváky podél trati jde naopak o jedinečnou příležitost, jak si každého závodníka pořádně prohlédnout. A pro nás fotografy je to prostor k tomu, abychom si ‚hráli‘.“
Z protilehlého kopce
„V závěru etapy do Bagneres-de-Luchon na Tour 2014 se peloton roztrhal na malé korálky. Na tomto snímku kontroluje čelo pelotonu Vincenzo Nibali, který nakonec přivezl žlutý dres až do Paříže. Fotka vznikla z protilehlého kopce a samozřejmě i s nakloněným fotoaparátem.“
