Mezi školou, domem a tenisovými kurty pendlovala po Zlíně asi deset let. A když se poprvé vrátila z největšího cyklistického závodu na světě Tour de France, už si v sobě zřejmě přivezla zárodek nevídaného úspěchu.
„Bylo mi jednadvacet, chodila jsem tam v šortkách, měla jsem dlouhé vlasy, fotila jsem a někdo si mne všiml jen proto, že jsem byla holka. Pak chtěli poslat nějaké fotky. A tak to začalo,“ shrnula fotografka Markéta Navrátilová, která slavnou Tour fotila dlouhých 25 let. „Zní to jako červená knihovna, ale ve skutečnosti trvalo dlouhé roky, než jsem se dostala do profesionálního světa.“
I tak je to skoro zázrak, ne?
Pravdou je, že jsem začala fotit náhodou. A zrovna to bylo na závodě, který je mimořádný, jede se v horách, má skvělou atmosféru a baví vás bez ohledu na to, jestli máte, nebo nemáte ráda cyklistiku. Je to ohromné, všeobjímající, krásné a vizuálně zajímavé.
Jak k tomu vlastně došlo, že dvacetiletá studentka, tou dobou ze Zlína, jede na Tour de France?
Všechno se stalo během jednoho měsíce. Skončila jsem ze dne na den s tenisem, který jsem hrála od deseti let. Máma mě přihlásila na letní kurz, který tady pořádala zlínská pobočka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, a otec přišel s tím, že bychom se jeli podívat na závod do Francie.
Pamatujete si svou první zveřejněnou fotku?
Ta byla ze stejného roku, ale ze závodu v Anglii. Otiskl ji Kamil Hofman v cyklistickém časopisu Peloton. Pak už mi vycházely fotky v Anglii. Asi více v zahraničí než tady. Pamatuji si, že ty první fotky z Tour de France jsem o půl roku později odevzdávala k přijímacím zkouškám na zmíněnou vysokou školu.
Markéta Navrátilová vydala několik knih se svými fotografiemi. Kromě Tour de France zaznamenávala čtvrt století i další cyklistické závody po celém světě. (březen 2023)
Tíhla jste k uměleckému směru?
Bavilo mne kreslit, ale nikdy jsem si nemyslela, že bych byla umělcem s bílou šálou okolo krku. Odmalička jsem dělala sportovní gymnastiku, pak tenis. Bydleli jsme v Hodoníně a tam už nešlo hrát lépe, tak otec rozhodl, že ve Zlíně, tehdy Gottwaldově, jsou lepší podmínky. Tak jsem tady byla na jedničce základní škole, která dnes už neexistuje. Pamatuji si slavný moment, kdy jsem vyhrála školní přebor v přespolním běhu, to jsem byla velmi pyšná.
Na vysoké škole jste studovala průmyslový design. Kde jste se učila fotografovat?
Za pochodu. Fotila jsem několik let pro anglickou agenturu, pak pro holandskou, pro kterou fotím dodnes. Nikdy jsem nepřečetla žádný návod na použití, ani u fotoaparátu, ani u pračky. Všechno jsem získala praxí. Když o tom člověk přemýšlí, základ řemesla zvládne. I když musím přiznat, že mi to trvalo a nebylo to hned. Ale i když to zvládáte, ještě to neznamená, že umíte dělat hezké fotky. Pro mne bylo úplně zásadní, když si mne všiml šéf holandské agentury Cor Vos, který asi věděl, že umím fotit, a možná hledal někoho, kdo by uměl dělat agenturní servis a k tomu navíc vyfotit i něco jiného a trochu jinak. Ten mi dal absolutní podmínky na práci.
Čtvrt století s Tour. Fotografka Navrátilová vypráví o životě v bublině |
Na Tour jste strávila neuvěřitelných 25 let, ale nebyly to jediné závody, které jste fotila.
Tour de France je nejviditelnější, ale asi patnáct let jsem fotila cyklistiku po celém světě. Začali jsme mistrovstvím světa v cyklokrosu v lednu, pak jsem jela do Malajsie, pak začaly jarní klasiky, v dubnu jsem seděla dvacetkrát v letadle, každý víkend jsem byla mimo. Myslím, že jsem se k těm výsledným dobrým snímkům prostě profotila.
Tour byla nejtěžší?
Pro cyklisty asi ano, ale pro mne, nevím. Každopádně je nejexponovanější, neměly by se při ní dělat chyby a je nejdůležitější i pro fotografy. Je to jako olympijské hry, říkají, že to je největší každoročně se opakující sportovní klání. S nárůstem internetu a online médií to ještě narostlo.
Myslíte počtem diváků?
Ano, ten dosah byl dříve menší. Myslím, že než začal jezdit Lance Armstrong, bylo na Tour pár novinářů z Ameriky, pak až sto. Tento závodník udělal z cyklistiky globální sport.
Jak jste se probojovala na místo na motorce, kam pustí jen dvanáct fotografů z celého světa?
To je tak, že místo má alokované agentura. Když jsme začínali, byli tam fotografové např. od agentury Reuters, AFP, AP, organizátoři závodu, agentura belgická, naše holandská… Agentura si dodá svého fotografa, řidiče a motorku. Cyklistika je velmi specifická, proto z agentur jezdili fotit většinou stále stejní lidé. To bylo fajn, že jsme se poznali.
Mezi závodníky asi panuje řevnivost. Jak je to mezi fotografy?
Každý se snaží ulovit samozřejmě tu nejlepší fotku. Ale na Tour by se vám nestalo, že by před vás někdo skočil a myslel si, že udělá lepší záběr. Je to velmi profesionální a úzká skupina zhruba dvaceti lidí. Všichni jsme se znali, přesně jsme věděli, kdo co vyfotil, kdo měl větší štěstí a co si můžeme či nemůžeme dovolit.
Vy jste však byla jediná žena. Bylo to náročnější?
Samozřejmě mě na začátku okukovali, protože nevěděli, co se bude dít. Pro ně jsem byla rušivým elementem. Nikdy jsem ale nehrála na to, že jsem holka. Tam by to nefungovalo. Tam je opravdu velmi profesionální prostředí a člověk si nemůže dovolit dělat něco jiného než jen to, co musí. Samozřejmě, že když někam běžíte, snažíte se doběhnout co nejrychleji a mít co nejlepší fotku, ale všechno se to dělo v rámci velmi korektních vztahů. Trvalo mi dva roky, než mne vzali mezi sebe. Než věděli, že skutečně neporušuji pravidla a chovám se, jak mám. A pak, když mne přijali, cítila jsem se jako ryba ve vodě, byla jsem jedna z nich.
Markéta NavrátilováUznávaná cyklistická fotografka se narodila v roce 1972 v Kyjově. Do deseti let dělala sportovní gymnastiku, do 21 let hrála na vrcholové úrovni tenis. Vystudovala Gymnázium Lesní čtvrť ve Zlíně, pak Vysokou školu uměleckoprůmyslovou ve Zlíně a Praze. 25 let byla jedinou ženou-fotografkou, která mohla fotografovat cyklisty na Tour de France během celého závodu z motocyklu. Spolupracuje s prestižní holandskou tiskovou agenturou Cor Vos. Fotografovala i další cyklistické závody po celém světě. Vytvořila i soubor snímků londýnského metra, deníky z cest, pracovala na dokumentu Kola pro život o české amatérské cyklistice, spolupracuje s Českou obcí sokolskou, uspořádala mnoho výstav. Její nejen cyklistické snímky jsou až do 15. června k vidění v nové zlínské Galerii Quitkova v Kvítkové ulici. |
Jak váš den na Tour vlastně vypadal?
Snídali jsme třeba v sedm hodin ráno, v osm jsme odjeli na etapu. Ale někdy jsme byli ubytovaní sto, někdy sto třicet kilometrů od startu, takže tomu musíte i vstávání přizpůsobit. Na startu jsme byli dvě tři hodiny před ním. Tam jsme se rozkoukali, přečetli noviny, aby nám něco neuteklo a abychom věděli, o čem se mluví, jaké jsou zájmy, kde se co děje, jestli je favorit zraněný. Focení začíná poté, co přijedou autobusy se závodníky, kteří se chodí podepisovat na start nebo dávají rozhovory. A pak si člověk okolo dvanácté hodiny sedl na motorku a slezl v pět šest. Další dvě hodiny jsme pak strávili v tiskovém středisku a odjeli jsme v osm. A zase nás čekala cesta do hotelu. A tak to je každý den. Na motorce sedíte hodiny, nejste připoutaná, přitom jedete i vysokou rychlostí, na sobě máte pověšené těžké fotoaparáty. Do toho se na etapě může měnit počasí s ohledem na hory.
Asi to byla hodně fyzická dřina, ne?
Celkově je to spíše chlapská záležitost. A byly i závody, kdy jsem rozmrzla až na druhý den.
To asi nejde natrénovat...
Nejde. Ale musíte se třeba na motorce naučit sedět tak, abyste si neublížila, aby vás nebolela záda. Pro mne byl vždycky nejhorší první týden, než jsem si na všechno zvykla. Ale když je dobré počasí, je to fajn. Když je zima, všechno je mokré a technika nefunguje, je to peklo.
Máte na Tour oblíbená místa?
Vždycky ty nejsilnější věci, až na výjimky, vznikají v horách. Tour se každý rok jede přes Pyreneje a Alpy. Hory i některá údolí jsou nádherná. Vždycky jsem měla ráda sjezdy, na kterých peloton padá do údolí, i když jsem se trochu bála. Na horách vznikají nejdůležitější fotky a většinou se právě tam rozhoduje, kdo vyhraje.
O vašich fotkách se říká, že jsou jiné než ostatní. Jak jste to dokázala?
Když jsem fotila pro agenturu, kde jsme dělali fotky hned na druhý den a pro online média, tak jsem musela fotit všechno. Krev, pot, slzy a čím více, tím lépe. Ale takové fotky vydrží do druhého dne. Já jsem měla ambici, nebo se snažila, dělat fotky, které budou trochu nadčasové, které neumřou druhý den v novinách, které si někdo bude moct dát na zeď. Pokaždé, když jsem v posledních deseti letech jela na Tour de France, tak jsem si říkala, že chci udělat alespoň tři fotky, které jsem do té doby neudělala a které bych třeba dala do knížky. Neopakovatelné. Ráda jsem jezdila i na závody do Austrálie, Malajsie, protože tam jsou úplně jiná obrazová spojení než v Evropě.
Dají se fotografie, které teď vidí lidé ve Zlíně, naplánovat dopředu?
Nedají. Trochu víte, co se kde děje, ale stejně to nenaplánujete. Jasně, u některých momentů to trochu jde. Ale to je výjimka. Fotek typu krev, pot a slzy mám tisíce, ale není to nic, s čím bych šla na výstavu. Jsem si vědoma toho, že něco velmi podobného bude mít dalších 12 lidí, co sedělo se mnou na motorce. Nikdy jsem ale neměla ambici dělat to, co ostatní. To mi přišlo zbytečné.
Považujete fotky z tohoto závodu za své nejzdařilejší?
Není to pravidlem. Byly hodně vidět, to ano. Ale ani jediná, která je třeba tady na výstavě, nevznikla z motorky. Pro všechny jsem si musela zaběhnout. Abyste měla něco jiného, musíte někam mimo motorku, najít jiný úhel pohledu. Moje oblíbené jsou stejně tak z Malajsie nebo z Austrálie.
Navázala jste vztah i s některými závodníky?
Minimálně, nebyl na to čas. Kamarády jsem měla spíš z druhé strany, mezi fotografy, komentátory. Ale možná je to i tím, že mne zase tolik nezajímalo, co cyklisté dělají, když slezou z kola. Raději jsem si povykládala s kamarádem fotografem.
Ani Lance Armstrong vás nezaujal?
Toho jsem doprovázela dva dny tady v Praze, znali jsme se, věděli jsme o sobě. Znala jsem české kluky, jako je Ján Svorada, Pavel Padrnos, Roman Kreuziger, Zdeněk Štybar a podobně. Ale když jsem potřebovala Romana vyfotit před etapou, tak jsem si vždy vybrala dobu, kdy na něj nebyl tlak. Každý požadavek od nás fotografů pro ně byla práce navíc, tlak, starost. Snažila jsem se je obtěžovat nejméně, jak to bylo možné.
Lance Armstrong startuje pod Eiffelovou věží do Tour 2003. | foto: Markéta Navrátilová
Cítila jste se někdy v riziku nebo nebezpečí?
Dvakrát jsme spadli na motorce. To je špatné, i když se vám nic nestane, protože psychiku řidiče to poznamená. Může vám také do cesty vběhnout dítě. Z toho jsem měla vždycky největší respekt, abychom něco nezpůsobili. Byla jsem v tom možná ostražitější než chlapi. Musíte předvídat, dávat pozor. Měli jsme i těžké situace, kdy jsme byli v horách, přišla mlha, odjela skupinka deseti cyklistů a pak přeběhlo stádo koz a vy nevíte, jak jet, protože z jedné strany je skála, z druhé sráz. Občas se člověk ocitne v blbé situaci, ve které nemá být, aby neudělal nic špatně.
Proč jste s focením na Tour skončila?
Jezdila jsem i v době, kdy už jsem měla syna, a Roman Kreuziger na mne jednou řval v pelotonu, že matky už na motorkách nejezdí. (usmívá se) Pak už jsem i já narazila na profesní strop. Poprvé jsem nejela v roce 2018, kdy jsem fotila Sokolský slet, což byla krásná práce. Říkala jsem si, že cokoli budu fotit, tak to pro mne bude přínosnější, než fotit znovu Tour de France. Možná už jsem měla dost i toho prostředí, byla jsem dlouho mimo domov, což mi kvůli synovi vadilo, a najednou jsem zjistila, že z toho celého cirkusu mne baví jen to focení. Že mne nebaví prostředí, létání, hotely. Ale na druhou stranu, nemyslím si, že bych utekla brzy. Fotila jsem tam 25 let, to je dost.
