Přitom jsem si hned po oznámení trasy závodu myslel, že si budu Tour užívat. Start v Monaku, pak Barcelona, Andorra, přejezd do Alp a vyvrcholení na Mont Ventoux. To bude božská Tour, těšil jsem se. Spousta kamarádů mi záviděla: Ty se máš. Ale není to úplná idylka.
Na start v Monaku jsem dorazil ve čtvrtek, dva dny před závodem. S plány, jak si prohlédnu město, třeba zajdu do kasina, možná se vykoupu v moři. Proč ne, času bude dost. Záhy jsem vystřízlivěl. Čtvrtek utekl v tiskovém centru jako voda, pátek jakbysmet a náhle mi vMonaku zbývá jen den a já nic nestihl. Tedy kromě práce, samozřejmě.
Jak to dohnat? Nijak. V sobotu úvodní časovka, první setkání s Armstrongem a spol., první rozhovory, první napětí, jak etapa dopadne.
Než jsem se rozkoukal, je deset večer a vím, že procházku ministátem nestihnu, hazard taky ne. Škoda, tak holt místní neoškubu. A tak s kolegou míříme aspoň k vodě. Na místní pláži vypadáme podezřele, ale to nám nezabrání v koupeli ve Středozemním moři. Jen na chvíli, vždyť trasa se vine podél pobřeží, příležitostí bude ještě dost.
Všechnu energii sebere Tour
Jenže začínám najíždět na každodenní rutinu. V osm budíček (kolega už v půl osmé), snídaně, cesta na start, mrknout do novin, případně si dát kafe nebo vodu – a za cyklisty. Po startu urazíme v průměru 200 kilometrů do cíle. Malý oběd (jen někdy) a v půl třetí usedám k počítači.
Závod sleduji na dvou obrazovkách, na jedné běží přímý přenos, na druhé komentář z oficiálních stránek Tour. Když mají cyklisté zhruba 30 kilometrů do konce, vyrážím do cílového prostoru. Pod přístřeškem pak čekám na závodníky, a když se do finiše vřítí celý peloton, je to opravdu zábava.
Mezi 180 cyklisty se snažím chytat Romana Kreuzigera. Pak zpátky do "tiskáče" a kolem deváté až desáté konec. Zbývá dojet do hotelu a zkusit najít otevřenou restauraci. To první se daří téměř vždy, to druhé nikoliv.
Takhle to jde každý den od 4. do 26. července. Jakoukoliv mimopracovní zábavu zpočátku utlumuji, šetřím síly. V závěru pak na ni naopak nejsou. Všechnu energii odevzdám Tour.
Na konci nemám problém prohrabávat se v hlavě vítězi, klíčovými okamžiky, statistikami. Přitom jsem z jednotlivých etap moc neměl.
V průběhu dne jsem přejížděl, pracoval nebo mi unikal závěr, protože jsem byl v cíli. Jistě, viděl jsem všechny jezdce zblízka, každý den s některými mluvil, občas se ke mně dostala zákulisní informace, poznal jsem pozadí tohohle cirkusu. Škoda jen, že nebyl čas poznat i ostatní věci.
Bydlení u volejbalisty
Byl jsem v Monaku, Nice, Marseille i v Barceloně, ale o těch městech vám neřeknu víc než předtím. Snad jen to, že všude bylo horko, jen v Barceloně pršelo. Po etapě do Perpignanu jsem měl schválně zamluvený hotel přímo u písečné pláže. Když jsem tam po desáté večer vyhladovělý dorazil, na koupání ve slané vodě nebyla vůbec chuť.
Z prvního týdne mi nejlépe bylo v Montpellieru, kde jsem bydlel u kamaráda – volejbalisty Hudečka, a navíc jsem tam díky časovce strávil dvě noci. A mohl si i vyprat. Ovšem také jsem tam s kolegou našel v 11 večer otevřenou jen indickou restauraci, kterou vedl Mexičan a za výlohou měl obrázky Tichomořských ostrovů. Tak jsem si dal čínu.
Stravování na Tour byl vůbec jeden velký zážitek. V deset večer je totiž většina restaurací ve Francii už zavřená. Několikrát mě muselo zachránit rychlé občerstvení, ale dva dny po sobě bych to nezvládl. Občas pomohl hoteliér – salátem vyrobeným ve stylu "co dům dal".
A francouzské domy toho naštěstí nabízejí dost. Proto jsem si záměrně dopředu rezervoval noclehy hlavně v rodinných penzionech. Například ten nejzapadlejší v Pyrenejích byl přestavěný starý mlýn, jehož starší majitel výtečně vařil, manželka dělala účty a jejich pět dcer a dva synové (tedy alespoň podle podoby všichni vypadali jako příbuzní) se starali o ostatní.
Ne vždy to bylo tak příjemné. Pár hotelů patřilo do třídy "vyspi se a vypadni" – v horském Bourg Saint Maurice jsme si vybrali krásný zelený pažit před místní plovárnou a podle tradice jednou za Tour rozbalili stan. Pěkné spaní, škoda, že v pět ráno na nás začalo z jedné strany pršet. V noci prostě ty rozstřikovače nebyly vidět...
Ale pořád lepší než poslední víkend. Při 700 kilometrů dlouhém přesunu z Mont Ventoux do Paříže jsme měli plán najít hotel u Auxerre. Ale ne sami. "Máme plno. A kam že jedete? Jo, do Paříže, no tak to bude volno asi až v Paříži," tipoval recepční zhruba 200 kilometrů před hlavním městem Francie.
Poznámku jsme nebrali vážně, ale všechno bylo plné i dál. Všechno. Ve čtyři ráno tak parkujeme na odpočívadle a klopíme sedačky do vodorovné polohy.
Velký kulinářský zážitek zase přišel nečekaně ve švýcarském Martigny. K obědu si dávám steak, jako bezplatný předkrm přede mnou přistává asi pět mušlí s rajčaty. No, tak dobrá. Šup tam s nimi. I když před Tour bych asi odpřísáhl, že tyhle slizké potvory nikdy jíst nebudu. Člověk míní, Tour mění.
Sláva končí v Paříži
Byly to namáhavé tři týdny, i když jsem ani jednou nešlápl do pedálů. Utekly bleskově a spousta příběhů ještě zůstala. Třeba ten o partě českých mechaniků ze Škodovky, kteří každý den opravují oficiální vozy Tour. Nebo o čtyřicítce najatých brigádníků, kteří po nocích stavějí sponzorské vesničky na startu. I o závodních kolech, které jedno stojí asi čtvrt milionu korun. A třeba Roman Kreuziger o tom prý nemá ani páru. Třeba se na ně dostane zase za rok.
Mezitím pomalu končí sláva na Champs-Élysées. Závěrečné defilé dokončují poslední týmy, stáj Columbia rozdává koláčky, které nesnědli cyklisté, lidé se rozcházejí.
Uvolněně kráčím po dlouhé třídě směrem k Vítěznému oblouku, za mnou kmitají muži v zelených tričkách s nápisem Doublet.
Rozebírají zábrany, tribuny, uklízejí plachty s nápisy sponzorů. Vyšlapuji si ještě na Vítězný oblouk a shora vidím, jak se Champs-Élysées už zaplnila auty a žije znovu svým životem, bez Tour. Mně k tomu ještě zbývá přes tisíc kilometrů po dálnici.
