Kolonáda se obléká do růžové. Podle papíru sportovních novin Gazzetta dello Sport, pořadatele Gira. Každý chce aspoň čepici, nebo tričko. V růžové barvě.
V jedenáct hodin se objevují první mechanické vozy týmu Vini Cardiola. Na hotelovém parkovišti hned v centru města si můžete bez obav osahat speciál Steffana Garzelliho, jednoho z favoritů. „Má suchý řetěž,“ houknu na jeho mechanika.
Ohodinu později začíná představování jezdců. Týmové formace vystoupí na pódium a ukáží se lidem u startovní čáry. Pak tu klábosí s novináři. „Můžete vyhrát?“ ptám se Jaroslava Popovyče, ukrajinského překvapení, zatím třetího v pořadí. „To ne, to se nestane,“ usměje se. „Ale dnes večer vyhraje Ševa,“ připomene krajana fotbalistu Ševčenka, který večer nastupuje v dresu AC Milán ve finále Ligy mistrů proti Juventusu. „Forza Juve,“ křičí chlapci ze Saeca, další silné italské stáje.
Fotbalisté a cyklisté k sobě mají v Itálii blízko. Jsou to nejobdivovanější hrdinové.
„Jak se těším? Docela jo, ale hlavně abych to dojel zítra,“ obává se přetěžké čtvrteční etapy Ján Svorada. Poslední hodinu do startu tráví jezdci u sponzorských stánků. Podepisují se, pijí silné espresso, nebo jen se fotografují s rodiči. A holohlavý Garzelli se nenápadně tulí k epesní černovlásce. Tým Fassa Bortolo zpívá pro televizi s harmonikářem.
Ve dvě stoupá teploměr k pětatřiceti stupňům. Karabiniérům v naleštěných holýnkách prýští pot zpod černých kšiltů. Starosta mávně růžovou zástavou, Svorada zívne a karavana kol, motorek a automobilů se vydá na pouť k Asti. Letošní sedmnáctou, kromě časovek z Gira nejkratší.
