Od Coppiho Tour v roce 1952, kdy jí dominoval tak, že ředitel Jacques Goddet musel zdvojnásobit odměny pro další cyklisty, aby vůbec pokračovali v závodě, se výkonu bájného Itala dlouho nikdo nepřiblížil. Peloton se vyrovnával a rok co rok byly mezi jezdci menší a menší rozdíly.
A pak se v roce 1969 objevil Eddy Merckx.
Když se Belgičana nyní zeptáte na ty červencové dny roku 1969, okamžitě mu v očích zažehnou jiskry.
Tehdy byl nepřemožitelný. Vládl cyklistickému světu takovým způsobem, že to málokoho bavilo. Jízdu na kole si užíval, jako už nikdy poté.
Zrodil se Kanibal.
Triumfy, triumfy... A pak pád
Těžko někdo překoná jeho rekordy. Vyhrál každý třetí závod, do něhož nastoupil. Během patnácti let jich stihl celkem 525. Rok 1969 je přesto přelomový.
Tehdy zažívá báječnou sezonu se vším všudy.
Kamkoliv přijede, tam vítězí. Triumfuje na Kolem Levante, na Paříž-Nice, na Milán-San Remo opět jednou útočí na Poggiu a dojede si pro vítězný hattrick. Ovládne i Lutych.
A na Flandrech?
Je těžké být Merckxem v Belgii. Třikrát 25 let cyklistického Kanibala |
Tam v hrůzných podmínkách zaútočí už 70 kilometrů před cílem, i když velká porce kilometrů vede až do cíle proti větru.
„K čertu, Eddy, co to děláš? Zbláznil ses?“ ptá se ho svérázný sportovní ředitel Guillaume Driessens.
Jeho svěřenec ho ale ignoruje, dál drtí své tempo a vyhraje skoro o šest minut. Driessens se pak chvástá, že to bylo nejlepší rozhodnutí, jaké mohl Merckx udělat.
„Je mezi cyklisty tím, čím je Muhammad Ali v boxu,“ řekne vítěz osmi etap na Tour Barry Hoban.
„Závodit pro němu je stejné, jako bych se neustále rozbíhal hlavou proti zdi,“ přisadí si Felice Gimondi.
Merckx je nenasytný. Chce vyhrát vše.
Jenže narazí.
Na italském Giru ho vyloučí v sedmnácté etapě, kdy drží růžový dres. Proč? Pozitivní dopingový nález z předchozího dne. Z rovinaté etapy, považte!
Eddy Merckx se oblékl do dresu lídra Tour 1969 hned první den.
Za nevyjasněných okolností, kdy za něj orodují belgický král Baudouin I., belgický parlament i belgický ministr zahraničí, je z Gira vyštván.
A tak si přichystá pomstu svého života.
Radši vyhraj o 15 minut
Vzhledem k událostem na Giru žádá Merckx lékaře Pierra Dumase, aby jeho moč testoval každý den ještě před startem Tour.
Doktor to odmítá a organizátoři zároveň oznamují, že pozitivní test bude sankciován 15 minutami k celkovému času, ne vyloučením.
„Radši tedy vyhraj o více než 15 minut, kdyby ti zase chtěli titul vzít,“ říká mu sportovní ředitel Marino Vigna.
Merckx se podle toho zařídí. Svůj první žlutý dres v kariéře si obléká téměř doma hned v úvodní den, kdy časovka projíždí Woluwe-Saint-Pierre, hned vedle rodinného obchodu s potravinami.
V dalších etapách pak jeho tým Faema drtí tempo pelotonu. Je natolik vysoké, že si někteří klepou na čelo. „Jako kdyby se jelo o deset kilometrů rychleji,“ nechápe Raymond Riotte. Raphaël Géminiani prorokuje: „Merckx blufuje, je to herec. Takové tempo nemůže vydržet věčně.“
STALO SE 21. KVĚTNA: Merckxova proměna. Už žádné pivo, ale heřmánkový čaj |
Leč je to přesně naopak.
Po trestu se Merckx chce dostat do provozní teploty. „Úvodních pět etap jsem potřeboval, abych zahřál svůj motor. Bál jsem se, že jsem ztratil sílu v nohách po událostech na Giru a všech těch dnech, kdy jsem netrénoval. Ale jsem silný. Zítra přijdou hory a já jsem připraven,“ hlásí.
V šesté etapě s cílem na Ballon d´Alsace to všem ukáže. Zatímco Gimondi řeší defekt, Poulidor rovněž, De Vlaeminck padá, on ujíždí všem. Vítězí o čtyři minuty před Gimondim, Poulidorem a dalšími.
Další etapa už vede přes dva alpské kopce Forclaz a Montets. Merckx tady ujede spolu s Pingeonem, kterému přenechává jak výhru v etapě, tak prémie na vrcholech. Podobnou charitu nepřipouští často. A ani na Tour už se nebude opakovat.
Eddy Merckx na Tour de France 1969.
Následná etapa vede přes Madeleine, Télégraphe a Galibier, kde dosud nikdy nejel. Celý den navíc kazí špatné počasí, a tak se jen brání. Ze 111 mužů, kteří ten den odstartují, jich dojede do cíle jen 97.
Že by záblesk naděje, že je přece jen zranitelný? Ani nápad, o den později vyhraje poslední alpskou zkoušku do Digne a s Gimondim ujede i v tranzitní etapě do Aubagne. Každý den na své soupeře najíždí. Někdy menší porci času, jindy větší. Ale stále má pohodlnější náskok. Nyní už v průběžném pořadí vede o 7 minut.
Chlape, vy zabíjíte závod
One man show navíc pokračuje i v časovce po přejezdu do Pyrenejí.
„Merckxi, chlape, vy zabíjíte závod. Tohle už není legrace,“ říká mu jeden z reportérů.
Teprve ho zabije.
Žádná únava na něj nedoléhá, jak si mysleli konkurenti.
V šestnácté etapě s dalšími třemi pyrenejskými vrcholy znovu přijíždí v první skupině a na Pingeona, Gimondiho, Poulidora a další získá pár vteřin.
Peloton nyní čeká pověstný „Okruh smrti“ s Peyresourdem, Tourmaletem a Aubisque. Ráno před etapou si Merckx říká, že má takový náskok, že nemusí nikomu nic dokazovat. Že může jet v klidu. Že může bránit dres v anquetilovském nebo indurainovském duchu.
Nedokáže to.
Éra Anquetila skončila.
Nastala éra Merckxe.
„Byl jsem otrokem své vlastní touhy,“ popisoval později.
Je 15. července 1969.
Den, kdy se zrodila legenda Eddyho Merckxe.
Že je Tour víceméně rozhodnutá? Nevadí, 140 kilometrů před cílem to peklo začíná. Na úpatí Tourmaletu se s ním vpřed vydává týmový kolega a nejvyšší muž tehdejšího pelotonu Martin Van Den Bossche, který touží získat prestižní prémii na vrcholu. Nikdo jiný se jich držet nedokáže. Jen se za nimi dívají.
Eddy Merckx dnes.
Van Den Bossche se Merckxe drží až na vrchol, jenže se o něm ví, že po sezoně odchází do stáje Molteni a Merckx mu tak nemá důvod cokoliv přenechávat. Přespurtuje ho a odjíždí sám.
Na vrcholu Tourmaletu má jen 45 vteřin k dobru před Pingeonem a Poulidorem, zatímco zbytek pelotonu se teprve škrábe nahoru.
Merckx si následně užívá chladného větříku v klesajícím odpoledním slunci. Ví, že k úpatí dalšího stoupání na Col du Soulor to má 18 kilometrů. Nemá kam spěchat. Když přijede až dolů, podívá se za sebe a nikoho nevidí. Jedinými společníky mu jsou fotografové a kameramani na motorkách BMW.
I tak nechce pokračovat v útoku. Též manažer Driessens ho nabádá: „Najez se a počkej na skupinu za tebou.“
„Jasně, vždyť do toho žádné úsilí nedávám. Jen tak jedu, za chvíli mě dojedou,“ ujišťuje svého šéfa.
Jenže nedojedou. Sní rýžový koláč, vodou si umyje obličej a za ním pořád nikdo. Jen skály a prázdná silnice. A to už je moc.
„Čekání bylo něco, co ho obtěžovalo. On tu přece byl od toho, aby závodil, ne otálel, a tak začal znovu usilovně dupat do pedálů,“ popsal ve sloupku ředitel Tour Jacques Goddet.
Do cíle zbývá stále 130 kilometrů. Šílenství? Důkaz síly? Bezhlavý pokus?
V Argelés-Gazost – na úpatí výjezdu na Soulor – má k dobru minutu a půl. „Do té doby jsem byl chodcem. Pak jsem se rozhodl, že se musím rozjet,“ říkal později. Udržuje si svůj rytmus a na vrcholu má skoro pět minut k dobru. Následuje obávaný Aubisque, kde zvýší náskok na sedm minut. Cíl v Mourenx-Ville-Nouvelle je ale stále 70 kilometrů daleko.
 |
V městečku Laruns 56 kilometrů před cílem navíc přichází krize. Během 15 kilometrů ztratí dvě minuty. Ale nají se, napije a znovu pokračuje. Znovu začne získávat čas.
Tati, on je kanibal
Etapu nakonec ovládne o 7:56 minuty před Italem Dancellim. Za jediný den zdvojnásobí své vedení v čele závodu.
„Tour rezignovaných jezdců,“ přejmenuje tento ročník někdejší závodník René Vietto.
Gimondi přijede do cíle se ztrátou 15 minut a italští reportéři napíšou: „Chtěl Feliceho pokořit, to byl důvod jeho zbytečného ataku.“
„Merckxissimo,“ hlásá L´Equipe. Mluví se o planetě Merckx.
Do cíle zbývá stále šest etap, ale Tour už je rozhodnuta.
Když před koncem závodu přijede za bývalým týmovým kolegou Christianem Raymondem na návštěvu manželka a dcera Brigitte, právě ona mu povídá: „Tati, on je kanibal.“
„Kdybych si mohl vybrat jeden závod, který bych chtěl jet znovu, byla by to Tour v roce 1969. A jel bych ji úplně stejně, jako jsem ji jel tehdy.“
Eddy Merckx
Raymond celou historku zopakuje novinářům a přezdívka je na světě.
„Má Bobetovu hlavu, Coppiho nohy, Anquetilovu fyzičku a Kobletovu odvahu,“ oslavuje ho časopis Cycling.
Kromě žlutého dresu získá i zelený pro nejlepšího sprintera, bílý v kombinované soutěži a kraluje i v soutěži vrchařů. Podobný počin už nikdy nikdo nezopakuje.
„Vybil jsem si vztek za Giro,“ jsou jeho první slova coby vítěze.
Tím se stává v Paříži, kde svůj snový debut korunuje výhrou v závěrečné časovce, kterou ovládne o minutu před Poulidorem. A celou Tour? Té kraluje s obřím náskokem 17:54 minuty.
Od té doby nikdo Tour s tak velkým náskokem nevyhrál.
„Kdybych si mohl vybrat jeden závod, který bych chtěl jet znovu, byla by to Tour v roce 1969. A jel bych ji úplně stejně, jako jsem ji jel tehdy. Je to pro mě nejkrásnější vzpomínka ze všech,“ líčí nyní.
