Jedno z nejstarších cyklistických přísloví zní: Musíš dojet do cíle, abys vyhrál.
Divoký a dynamický závod Critérium du Dauphiné ukázal, že občas stačí jen neupadnout a bojovat. A pak výsledky přijdou.
Dojet do cíle se nepovedlo Eganu Bernalovi, ani Primoži Rogličovi – dvěma největším favoritům. A tak po triumfu z Dauphiné – generálky před Tour – sáhl mladičký Dani Felipe Martinez. „Našli jsme talent s úžasným taktickým myšlením,“ cení si ho Jonathan Vaughters, šéf EF Education First.
Zatímco ostatní padali, on zůstával v klidu a pomalu si klestil cestičku směrem k vrcholu.
„Je to jeden z nejúžasnějších dnů mého života. Kvůli pádu jsme nemohli jet na Sergia (Higuitu, týmového kolegu, kolumbijského šampiona), ale tým se semkl a moc mi pomohl,“ usmíval se.
ZA TRIUMFEM. Daniel Felipe Martinez si jede po vítězství na Critériu du Dauphiné.
Je to zatím nejjasnější potvrzení jeho obrovského talentu.
Už před startem mnozí předpovídali, že závod vyhraje mladý Kolumbijec. Měli na mysli Egana Bernala, ne Martineze.
O něm se nemluvilo. Byl to souboj Ineosu s Jumbo-Visma, který plnil stránky novin před startem i v průběhu první poloviny závodu.
Bídná forma Chrise Frooma, Gerainta Thomase i bolavá záda Bernala. Naopak úžasná forma Stevena Kruijswijka, Seppa Kusse, lepšící se Tom Dumoulin a až do pádu výborný Primož Roglič.
To byla hlavní témata.
I v rámci EF byli většími favority Higuita nebo Rigoberto Uran.
Ale byl to Martinez, kdo ukázal nejlepší formu.
„A taky nesmírnou taktickou vyspělost. Otevřely se před ním dveře a on do nich rázně vstoupil. Oslňující jízda, která ukázala všestrannost, sílu, chytrost,“ líčil Vaughters.
Milovník gólů
Narodil se v Soače, která patří mezi metropolitní oblasti Bogoty.
Průmyslová zóna, kde žije vesměs nižší společenská třída. Komplikované místo plné gangů, drog, sociální destabilizace. Jen díky financím, které si rodina schraňovala, mohl odejít a začít studovat.
Od mládí také rád běhal, hrával fotbal za Atlético Nacional a byl postrachem gólmanů. Dával gól za gólem, měl velký talent.
„Miloval jsem, když se míč zavlnil v síti. Doteď mám pro fotbal obrovskou vášeň, když mám čas, rád se podívám,“ říká.
Zároveň pracoval jako asistent v obchodu, kde si vydělával pesos. A občas také kouknul na cyklistický závod. Až starší bratr Jeison mu jednou půjčil kolo a láska se probudila.
Un #tbt de la vuelta futuro2011; cuando corría con casco,gafas,zapatillas y ruedas prestadas.
.
.
el que quiere,puede y encuentra soluciones,el que no,solo excusas.
.
.
.
P.D: el único miedo era caerme porque quedaba empeñado
Martinez se rychle zlepšoval, v osmnácti už byl nejlepším kolumbijským juniorem a před pěti lety dojel osmý v Utahu.
Přestěhoval se do Itálie, vyzkoušel si Giro a zvykal si na evropský styl života.
„Bylo to náročné. Ve dvaceti letech jsem byl najednou půl roku bez rodiny. Na druhém konci světa. Ale učil jsem se jazyk, poznával kulturu. Pochopil jsem, že jestli se chci cyklistikou živit, musím to zvládnout,“ líčil.
Před dvěma lety přišel průlom. Přestoupil do EF Education, dojel druhý na kolumbijském šampionátu za Eganem Bernalem a třeba sedmý v Katalánsku.
Letos už se definitivně zařadil mezi hvězdy.
Nohama na zemi
Na Dauphiné si připsal už čtvrtý triumf v tomto roce.
Vyhrál kolumbijský šampionát v časovce a dvě etapy na tamním etapovém závodě, kde skončil druhý celkově.
Další etapový závod, který letos jel, už dokázal vyhrát.
Hlavně díky chaotické závěrečné etapě, kterou Dauphiné nabídlo. Od startu se dělo nesčetně zvratů a obratů v boji o celkové prvenství, až o něj bojovali jen on a Thibaut Pinot.
Pinotovi sice občas pomohli jeho francouzští kolegové Warren Barguil s Romainem Bardetem, ale i to bylo málo. Už na prvním kopci dne zůstal z týmu víceméně osamocen a izolován. Sám se snažil všechny útoky pokrývat, až na ten Martinezův v závěru etapy nestačil.
¡Ya me hacia falta este ambiente!
Znovu ukázal, jak velkým je bojovníkem, a mít silnější tým, nejspíš by vyhrál.
Jenže ho neměl.
S Bernalem, Sosou, Higuitou i dalšími Kolumbijci byl Martinez lehce ve stínu těchto mladíků. Po tomto výsledku už to platit nebude.
„Když jsme Daniho před třemi roky podepsali z kontinentálního týmu, byl přehlížený. Ale to se v tomhle sportu děje pořád. Rigoberto Uran v něj ale věřil a doporučil nám ho. Jsem rád, že se jeho slova potvrdila,“ usmíval se Vaughters.
Dosud měl jen záblesky – jako loňská královská etapa na Paříž-Nice, kde triumfoval. Teď ale dokázal poskládat své výkony tak, že vyhrál celý etapový závod.
A to vzhledem k síle pole, které se letos na Dauphiné sešlo, je mimořádný počin.
Martinez měří jen 174 centimetrů a váží pouhých 63 kilogramů.
Hodně tak připomíná Joaquima Rodrígueze, bývalého skvělého španělského vrchaře, který v minulosti dokázal vystoupat na pódium na Tour, Giru i Vueltě.
On má možná ještě větší oči. Alespoň na jednom ze závodů trojkorunky vystoupat nejvýš.
„Letošní Tour je jedním z mých cílů, ale zůstávám klidný. Snažím se být nohama na zemi, jen tak můžu něco dokázat,“ ví moc dobře.
