Má příjmení jako legendární italský tenor, operní zpěvák Enrico Caruso.
A pochází ze sicilské cyklistické líhně stejně jako Vincenzo Nibali.
Jenže Damiano Caruso není prototypem hvězdy a šampiona. Během své profesionální kariéry, a ta trvá už dlouhých čtrnáct let, byl především pomocníkem.
Skvělým a platným pomocníkem... ale „jen“ pomocníkem.
Teď se vše změnilo.
Třiatřicetiletý vášnivý rybář zasekl největší cyklistický úlovek svého života.
Je druhý na Giru. A milánský cíl se blíží.
„Mám šanci korunovat svoji kariéru,“ říká jezdec stáje Bahrain Victorious. „Taková šance se před cyklistou, jakým jsem já, neobjeví příliš často. Možná jen jednou za život. Proto jsem velmi odhodlán po ní jít.“
Kdo by italskému dříči, který tolikrát obětavě pracoval ve službách jiných, naplnění této mise nepřál?
Pády, zlomeniny... Masakr. Jak rychle se na Giru může změnit nudný den |
Nic z toho by se nedělo, kdyby Mikel Landa v závěru 5. etapy nevletěl u dopravního ostrůvku do Američana Dombrowského, který se tu srazil s traťovým komisařem.
Ze zle vyhlížejícího karambolu odnesli bojovného Baska na nosítkách, se zlomeninami klíční kosti i žeber. Giru musel dát sbohem.
Landa, toužící konečně naplnit svůj velký potenciál na třítýdenním závodě, přitom měl být jednoznačným lídrem formace Bahrain Victorious. Na něj měl Caruso makat.
Najednou však dostal svobodu.
„Jsem jezdec, který většinou létá relativně nízko. Teď jsem mohl naplno rozpřáhnout křídla,“ povídá.
Bál se toho? Možná trochu. Kvůli zodpovědnosti.
„Nedefinoval bych sám sebe jako lídra. Jenže tým mi po Mikelově pádu oznámil: Budeš jím. Vlastně mi ani nedali na výběr. Tak dělám, co můžu. S formou, jakou mám, jsem si uměl představit, že bych mohl dojet na slušné pozici v celkovém pořadí. Ale být druhý... Ne, to jsem si nikdy nepředstavoval.“
I v současnosti, kdy druhý skutečně je, se o něm hovoří mnohem méně než o řadě dalších cyklistů, seřazených v pořadí za ním. Závodí až nenápadně. Bez razantních útoků. Je však takřka vždy tam, kde má být.
“The best tactic is follow the best, the strongest in the peloton”
@CarusoDamiano
#RideAsOne #Giro https://t.co/C2blOT6Ttw
„Nejlepší strategií je následovat ty nejlepší a nejsilnější v pelotonu,“ tvrdí.
V roli pomocníka jich osobně poznal dlouhou řadu.
Ve jménu Bassa, Nibaliho i van Garderena
Už při debutu na Giru v roce 2012 tu v dresu stáje Liquigas obětavě pracoval pro svého lídra Ivana Bassa.
„Ivan jede o maglia rosa a já jsem v bílé,“ liboval si tehdy v poločase závodu. „Ivan je samozřejmě mojí prioritou, ale jestli při práci pro jeho vítězství stihnu i hájit můj bílý dres, tak tím lépe.“
Nevyšla ani jedna vize. V ročníku, jenž senzačně opanoval Ryder Hesjedal, dojel Basso pátý a Carusa v kategorii do 25 let v Alpách převálcovali kolumbijští dravci Rigoberto Urán a Sergio Henao. A to i přesto, že předposlední etapa vrcholila na Stelviu, o němž mladý Caruso vykládal: „Je mým oblíbeným tréninkovým kopcem.“
Ještě coby teenager vyrazil (podobně jako Nibali) za cyklistickou školou života na sever a dočasně žil v Toskánsku, ale táhlo ho to (opět po vzoru Nibaliho) zpátky domů, do sicilské Ragusy. „Tam se mi i s přítelkyní Ornellou žije lépe. A snáz se dostanu na ryby,“ liboval si.
V sezoně 2013 už ve službách Vincenza Nibaliho slavil „Žralokův“ titul na Giru. Načež mu před Vueltou 2014 tým sdělil: „Dostaneš šanci zazávodit si na Grand Tour i sám na sebe.“
Bylo z toho 9. místo.
Stáj Liquigas, která se mezitím přejmenovala na Cannondale, se před následující sezonou slučovala s týmem Garmin. Carusovi končila smlouva a ocitl se v hledáčku šéfů týmu BMC. Sháněli mladého jezdce, který by se dokázal prosazovat v celkové klasifikaci velkých závodů. V BMC tehdy završil kariéru Cadel Evans, jedničkou pro Tour byl Tejay van Garderen, ale Carusovi nabídli lídrování na Giru.
„Když skončíš blízko první pětce, tak aspoň zjistíš, že v budoucnu můžeš aspirovat i na pódium,“ řekl mu sportovní ředitel Valerio Piva.
„BMC mi pomáhá vyvinout se v lídra. Je to pro mě velká výzva,“ pochvaloval si sám Caruso.
O pátou příčku tehdy dlouho bojoval i s Leopoldem Königem, skončil osmý, přesto se od další sezony na závodech Grand Tour opět pokorně vrátil do role elitního pomocníka, zdánlivě už navždy.
V BMC šlapal pro Van Garderena a později také pro Richieho Porta. A když v roce 2019 přestoupil do bahrajnské stáje, stal se v ní jeho lídrem opět jednou Nibali a po něm Landa.
ROK 2017. Mistr světa Petr Sagan (vlevo) před startem druhé etapy Tirrena Adriatika s prozatímním lídrem Damianem Carusem z BMC.
Loni mu na Tour pomohl ke 4. místu a sám dokázal skončit desátý.
„Vím, že jsem dobrý domestik, možná dokonce jeden z nejlepších,“ pronesl nyní na Giru. „Kdyby tady pořád ještě byl s námi Mikel, všechno by bylo jiné.“
Jenže Landa už sleduje Giro jen doma v televizi.
„Každý den mi píše a gratuluje, dodává mi odvahy,“ oceňuje Caruso. „Jsme skvělý tým, i když nás tu zbylo jen pět. Každý z našich kluků mi pomáhá. Nejedu pro sebe, ale hlavně pro Mikela a ostatní kluky.“
Bojovní a nezlomní
Sestavu Bahrain Victorious ztráta původního lídra nezlomila a zaveleli si k útoku. Gino Mäder vyhrál hned další den 6. etapu, Matěj Mohorič se vrhal do úniků až do chvíle, než nešťastně upadl ve sjezdu, Jan Tratnik bojoval o triumf na Zoncolanu.
Fast and furious day for the breakaway, as the peloton took it easy on a long flat stage 18 @giroditalia
#RideAsOne #Giro
@bettiniphoto https://t.co/4FhQdnQvAS
A Damiano Caruso po celou tu dobu ukazoval stabilitu a stoupal pořadím.
V den Landova odstoupení byl jedenáctý, další den už sedmý, po šotolinové etapě třetí, po mrazivém stoupání na Giau druhý.
Damiano Caruso ještě v roli pomocníka loni na Tour de France.
„Najednou si role lídra docela užívám,“ svěřuje se. „Neříkám, že vše, co se děje, je pro mě úplným překvapením. Mé současné umístění se nezrodilo z ničeho. Ukazoval jsem své schopnosti delší dobu, i na menších závodech (v minulosti skončil druhý na Tirrenu-Adriatiku a Kolem Švýcarska), ale až teď jsem opravdu uvěřil, že mohu dojet na pódium i při Grand Tour.“
Zatímco u průběžně třetího Simona Yatese experti spekulují, že za určitých okolností by ještě mohl zaútočit na růžového Egana Bernala, u Carusa takovou eventualitu nikdo příliš neřeší. Jako by bitva o 2. místo byla maximem jeho schopností.
Po pondělní etapě přes Passo Giau prohlásil: „V tuhle chvíli si nemyslím, že Bernal je porazitelný. Nevidím jezdce, který by to dokázal.“
O dva dny později ukázal Kolumbijec slabší chvilku na Sega di Ala, kde se neudržel s Yatesem a v závěru etapy ho dostihl i Caruso.
„Vůbec jsem to nečekal,“ přiznává Caruso. „Když jsem viděl Bernala zpomalovat, pomyslel jsem si, že má nejspíš defekt. Až pak jsem pochopil, že se mu nejede dobře.“
Focused!
#RideAsOne #Giro https://t.co/3mkw3Np8Vv
Přátelé mu píší, ať se pokusí ve zbývajících dvou horských etapách na Kolumbijce zaútočit. „Vyzývají mě k Mission Impossible,“ pousměje se. „Ale já jsem realista. Znám hranice vlastních schopností. Popravdě, víc se soustředím na souboj o druhé místo s Yatesem.“
Před Britem má momentálně náskok 1:01 minuty, před čtvrtým Alexandrem Vlasovem 3:42 minuty.
A na Bernala ztrácí 2:21 minuty.
Obléci si na konci Grand Tour ve své vlastní zemi růžový dres, to je fantazie kdesi na samé hraně Carusovy představivosti.
Ale i když si na milánském pódiu stoupne na jakýkoliv stupínek, bude vědět: Ta příležitost se přede mnou jednou v kariéře zjevila, tvrdě jsem po ní šel - a zvládl jsem to.
