Ještě po 18. etapě ztrácel ze druhého místa Vuelty jen 25 sekund na vedoucího Simona Yatese, stal se jediným lídrem stáje Movistar, už i Nairo Quintana mu pomáhal, vyhlašovali útok na titul.
Jenže ve dvou andorských etapách Valverde pochopil, že jeho rezervoár sil je přečerpaný. Sestoupil na páté místo celkového pořadí.
Zlomený muž. Takový tehdy byl.
Někteří z těch, kteří na něj za cílem královské etapy Vuelty hleděli, si pomysleli: Do mistrovství světa se už nevzpamatuje.
„Nikdo by mu nemohl vyčítat, kdyby po Vueltě řekl: Na šampionát už nejedu, jsem zlomenej, už toho letos prostě bylo moc,“ říká bývalý profesionál František Raboň.
Uplynulo však pouhých patnáct dnů a Alejandro Valverde pláče dojetím v innsbruckém cíli. Tak přece! Já mám světové zlato!
„Není to poprvé, co po závodě brečím dojetím,“ povídá pak. „Ale teď je to nejemotivnější. Obával jsem se, že mi titul mistra světa bude už navždy unikat.“
Od kolapsu k triumfu. Obdivuhodně se dokázal sebrat a naladit.
Triumfy těch nejstaršíchNejstarší mistři světa profesionálů v silničním závodě: Nejstarší olympijští vítězové (profesionálové) v silničním závodě: Nejstarší šampioni závodů Grand Tour: Nejstarší vítězové etapy na závodech Grand Tour: |
„Jeho tělo vždy rychle regenerovalo,“ připomíná René Andrle, někdejší kolega v profipelotonu.
Ovšem 38letý rodák z regionu Murcie zároveň prokázal též obrovskou psychickou sílu.
„Je ve své mysli nesmírně odolný,“ říká Raboň. „Dokáže zklamání rychle hodit za hlavu. Vzal si z Vuelty jen ty pozitivní věci. Řekl si: Ano, tady mi sice nevyšly poslední dvě horské etapy, ale také jsem tu předtím dvě vyhrál, jednorázovky mi sedí a mistrovství světa je jiným závodem, kde prodám, co umím.“
Přesně tak to udělal. Přechytračil v závodě mladé a vydržel déle než ti starší.
Zatímco Britové Froome a Thomas nabrali po Tour okolo šesti kil nadváhy a sami pochopili, že by v Innsbrucku nebyli konkurenceschopní, španělský evergreen udržel své tělo „ve střehu“ od únorového vstupu do sezony až do jejího konce.
Nepleťte do titulu minulost
Šest medailí barvy stříbra či bronzu měl předtím ze šampionátů, žádný jiný cyklista jich v minulosti tolik neposbíral. Už v roce 2003, ve své druhé profesionální sezoně, dojel druhý za krajanem Astarloou.
Později se stal králem ardenských klasik, pětkrát ovládl Valonský šíp, čtyřikrát Lutych–Bastogne–Lutych. Nasbíral celkem 122 profesionálních vítězství. Ale zlato ze šampionátu mu stále unikalo.
„Nejen proto, ale i kvůli selhání na Vueltě, při němž ukázal, že je jen člověk, nalezl Alejandro ve Španělsku před šampionátem ohromující vlnu podpory,“ líčí Mikel Zabala, jeho kouč ve stáji Movistar.
Když potom v Innsbrucku zvítězil, jeho fotografie zářila z titulních stran všech španělských deníků.
Las portadas del día con el Oro de @alejanvalverde en #InnbruckTirol2018 @RFECiclismo @Movistar_Team https://t.co/lKKbQBHpjH
Valverde je přeživším jezdcem z neblahé dopingové éry v prvním desetiletí 21. století. Také on byl v roce 2010 obviněn při akci Operatión Puertó a na dva roky distancován (ale na rozdíl od jiných nehledal výmluvy v infikovaném mase). Odpykal si trest, vrátil se a v novém období, které je dle mnohých indicií nepoměrně čistější, vítězil ještě častěji než předtím.
Svět uvěřil, že se změnil nejen peloton, nýbrž i on sám, a začal mu tleskat za jeho dlouhověkost a zarputilost.
„Valverde si zaslouží ten titul, nemíchejte do něj minulost,“ vyzval nyní olympijský vítěz Greg van Avermaet. „Je ryzí talent, expert na klasiky, umí vyhrávat od února do září a čekal na tohle zlato velmi, velmi dlouho.“
Ve čtyřiceti na hry do Tokia
Když si Španěl před rokem v úvodní časovce Tour způsobil zlomeninu čéšky a kotníku, hrozilo mu ukončení kariéry. Podle kouče Zabaly jej však právě tento pád namotivoval a nasměroval ke světovému titulu: „Byla to pro něj křižovatka. Mohl tehdy skončit. Ale Alejandro místo toho v sobě objevil pocit: Neumím si další život bez cyklistiky zatím představit. Chci ještě něco velkého dokázat.“
Letos ovládl v úvodu sezony čtyři etapová klání v řadě.
I ti kritici, kteří mu vyčítají, že se během závodu příliš vyváží za koly jiných a nikdy nepředvede dlouhý vítězný únik, musí na druhou stranu uznat, že Valverdeho triumfy jsou v koncovkách závodů nesmírně působivé, coby ukázka perfektního timingu a dokonalého čichu na taktické tahy.
„V Movistaru mi o něm letos všichni říkali: Je jako víno, čím starší, tím lepší. Pořád do toho jde se stejným nasazením jako zamlada,“ vypráví Andrle.
Ve stáji, které je Valverde věrný předlouhých čtrnáct let, mu prodloužili smlouvu do roku 2020.
„I ta dlouhodobá smlouva mu dodává klid,“ říká Raboň. „Navíc se v průběhu kariéry vyvaroval těm typům zranění, která vás dlouhodobě limitují, jako jsou pochroumaná záda. Ale hlavně u něj hraje roli obrovská láska k cyklistice. Protože ten život na cestách dokáže být i psychicky a fyzicky ubíjejícím stereotypem.“
Po návratu do Španělska nyní Valverde vyhlásil: „Mohl bych teď hned skončit – šťastný a spokojený. Přesto chci závodit dál, až do čtyřicítky. Do olympiády v Tokiu.“
Duhový dres mistra světa poprvé obleče v závodě 13. října při posledním Monumentu sezony, italské klasice Kolem Lombardie. V příští sezoně v něm pojede Giro, kde se má stát lídrem Movistaru, a desítky dalších závodů. Vždyť letos má na kontě 77 závodních dnů.
„A na konci kariéry bude mít zhruba milion najetých kilometrů na kole,“ počítá Raboň. „Milion! To je až nepředstavitelné číslo.“
