Přes zimní bundu se jí rýsovalo těhotenské bříško, společně se svým italským partnerem Thomasem Bormolinim stála u střelnice a sledovala ženský sprint. Stejně jako ve středu při smíšené štafetě, ani tentokrát při závodě neslavili.
Italské favoritky Lisa Vittozziová a Dorothea Wiererová sice zastřílely čistě, trápily se ale na trati a skončily mimo nejlepší šestku. Češky na tom byly po střeleckých chybách ještě hůř. Možná, že zpětně Puskarčíkovou mrzelo, že svou velkou kamarádku Markétu Davidovou „nechtěla otravovat“ a raději ji před závodem nenavštívila.
Hanna Öbergová nechtěla české jídlo, Češi zase nemilovali masové kuličky |
Rozhodla jste se tak podle sebe, že byste sama před závodem na mistrovství světa chtěla zůstat ve vlastní bublině?
Přesně tak, představovala jsem si, že bych asi nechtěla řešit něco jiného. Makula by mě sice i tak ráda viděla, ale zase ať má klídek. Ať se jde proběhnout, odpočinout. Nechci nikoho otravovat. Oni stejně drží kolem sebe bublinu kvůli nemocem, takže i kvůli tomu bych za ní nešla. Nebo bychom se maximálně viděly někde venku.
Jinak ale jste s týmem v kontaktu?
Máme aktivní chatovací skupiny, takže i když s týmem nejsem, vím, co řeší a co dělají. Pořád jsem v centru dění. Ještě mě z té konverzace nevykopli.
Jaké je sledovat závody jen v televizi?
Pohodlnější. Rozhodně to míň bolí.
Eva Puskarčíková rozdává v Novém Městě úsměvy a fotografie.
Nechybí vám to?
Někdy bych si zase zajela nějaký vydařený závod, když se daří trefovat. Ale už si k tomu nepředstavuju, jak závodění bolí. Na nepříjemné věci rychle zapomínám.
Co se vám v Novém Městě vybaví za zážitky?
Fanoušci. Jak nás vždy hnali. Moc jsme se na závodění tady těšili.
Střelba s takovým ohlasem ale nemusí být vždy jednoduchá.
Samozřejmě jsem ten hukot podprahově vnímala, ale zároveň ho dávala do ústraní. Protože jsem se potřebovala koncentrovat na závod a na střelbu a kdybych své okolí hodně vnímala, tak se z toho sesypu.
Nikdy vás místní mohutné fandění nevytrhlo z koncentrace?
Jednou jsme tu jeli smíšenou štafetu dvojic s Michalem Krčmářem a já netrefila první terč. Jenže v tu chvíli se vypla obrazovka, na které diváci střelbu sledovali. A začali proto bučet. Nedošlo jim, že si můžu myslet, že bučí na mě. A mě nenapadlo, že bučí na organizátory, a ne na mě. Takže jsem netrefila další čtyři terče, protože mě to bučení úplně rozložilo.
Kariéru jste ukončila před dvěma lety, jak váš život vypadá teď?
Hodně přejíždíme mezi Jabloncem a Livignem. Měsíc, dva jsme tady a pak zase tam. Thomas trénuje biatlonisty u italské armády, takže jezdíme podle jeho programu a podle turistické sezony v Livignu. Pomáhám tam Thomasově mamce na hotelu.
Je z vás hoteliérka?
Hlavně masérka. K tomu občas pomáhám na recepci nebo se snídaněmi.
Eva Puskarčíková se dělí o svůj pohled na francouzské výkony s novináři L'Equipe.
Jak se tváří hosté, když zjistí, že je masíruje olympijská a světová medailistka?
To by museli být biatlonoví fanoušci. A těch k nám jezdí málo. Jsou to spíš lidé z Říma nebo ze Sicílie, tam jsou populární úplně jiné sporty. Takže na mě propagace úplně nestojí.
Jaká je vaše italština?
Musela jsem se zlepšit. Jednak jsem potřebovala mluvit s Thomasovými rodiči a k tomu je devadesát procent klientů z Itálie. Řekla bych, že v základní věcech se už dorozumím v pohodě.
Medaili od Čechů nečekám, můžou jen překvapit. Lesser o plínkách a debaklech |
Když je Thomas u biatlonistů, zůstáváte s jeho rodiči?
Ano, mám s nimi hezký vztah, takže to s nimi v pohodě zvládám. Už jsem napůl jejich adoptovaná dcera. Cítím se u nich dobře, i když tam není.
Chybí vám v Itálii česká kuchyně?
Já si ji někdy dopřeju i tam. Knedlíky úplně ne, ale vždy si z Česka přivezu chleba a šoupnu ho do mrazáku. Pak si vozím taky šunku Zvonařku a zelí s klobásou na zelňačku. Z Itálie k nám zase bereme rýži, těstoviny, sýr, špek a víno na vaření. Ale většinou je to tak, že když jsme měsíc tam, těším se na českou kuchyni a když jsme tady, tak se těším na tu italskou.
Máte s Thomasem italskou domácnost?
To naštěstí ne, hádky na italský způsob nemáme.
Jak se těšíte na rodičovskou roli?
Moc. Trochu se bojíme, protože jdeme do něčeho úplně nového, ale doufám, že to zvládneme.
Plánujete rodit v Česku?
Určitě. Našemu zdravotnictví hodně věřím a v nějaké vypjaté situaci si nedokážu představit, že bych nemohla mluvit s personálem v mém rodném jazyce. Navíc kdybych byla v Livignu, musela bych volat helikoptéru, nebo bych porodila někde v autě. Jsme v horách a do porodnice je to hodina a půl cesty. Zatímco tady můžu být v nemocnici do pěti minut.
Thomas bude u porodu?
Snad jo, ale nutit ho nebudu. Když mu bude ouzko, může jít za dveře.
Není dost superlativů, jsme ženským Norskem. Jak Francouzky pobily svět |
Čekáte chlapečka, už víte jméno?
Debatujeme nad ním, ale ještě vám ho nepovím. Bude Bormolini, takže chceme italské jméno, ale takové, aby ho Češi nekomolili a vyslovovalo se stejně.
Budete vychovávat syna dvojjazyčně?
Chtěla bych na něj mluvit česky a Thomas na něj bude mluvit italsky. Aby se naučil naše jazyky bez chyb. Protože já ho italsky učit nebudu. Myslím, že k tomu pochytí i něco z angličtiny, pro nás s Thomasem je to pořád nejjednodušší a nejrychlejší volba na dorozumění.
Jak zvládá Thomas češtinu?
Co potřebuje, dokáže říct. Horší je, když na něj mluví ostatní. Protože mluvíme hodně rychle nebo používáme slova, která se zrovna neučil. Třeba se učil „dům“ a někdo řekne „barák“ nebo „chalupa“, tak nerozumí.
Pozorujete u něj češtinářský progres?
Slovíčka se nabifloval rychle, ale teď trochu stagnuje. Myslím, že se s juniorem budou učit společně. Až mu budou dva, tak budou mluvit podobně (smích).
