Brněnské Žabiny jsou letos už čtvrtým týmem, jehož je francouzská střelkyně Lou Lopezová Sénéchalová součástí. Na jaře dohrála sezonu za proslulou univerzitu v zámořském Connecticutu, v létě se v Dallasu dostala na dohled WNBA a na podzim si vedle nástupu v Žabinách odskočila také do Francie k debutu v tamní reprezentaci.
„Je to obrovský mix hráček a národností, co na své basketbalové cestě poznávám, a o to je ta cesta zábavnější,“ usmívá se pětadvacetiletá rodačka z Mexika.
Velmi rychlé obrátky za její účasti mimochodem nabrala i sezona v Brně. Žabiny už nyní čelí pohromě, kterou by bylo vypadnutí ve skupinové fázi Eurocupu, kdyby dnes doma neporazily řeckou Eleftherii Moschatou.
Je stresující, že sotva jste na konci září do Brna dorazila, už vaše sezona po pár zápasech visí na vlásku?
Všichni v týmu si uvědomujeme tlak, který na nás leží. Pro mě jako pro hráčku je to adrenalin; každý ví, že nadcházející zápas je náš nejdůležitější a musíme ho vzít opravdu vážně. Velké zápasy má každý rád, takhle se je snažím přijmout a výzvu akceptovat. Vyhrát musíme, je to velmi klíčové, máme se před tím na pozoru.
V čem je dosavadní problém Žabin, že pokud zápasy v Eurocupu nebo v lize s USK Praha prohrávají, děje se tak výhradně v posledních minutách nebo i vteřinách?
Když se na to podívám zpětně, náš tým zatím ani jednou nebyl kompletní. Já osobně jsem přijela pozdě, objevila se zranění, výpadky. Je složité budovat chemii v družstvu. Všechny detaily se musí sejít, abychom byli úspěšní, prohry o pár bodů jsou frustrující. Bereme je tak, že nám ukázaly, že vyhrát jsme schopné. Je potřeba se z nich poučit.
Zápas o postupPro jednoho ze soupeřů dnešního duelu 5. kola eurocupové skupiny A Žabiny - Eleftherii Moschatou bude porážka znamenat nepostup do play off. Oba celky mají shodně bilanci jedné výhry a tří proher. Hraje se od 18 hodin v hale Rosnička. |
Co od vás osobně jako od střílejícího křídla mohou fanoušci v zápase, jako je ten ve středu doma, očekávat? Budete se snažit ho rozhodnout svými body?
Je to těžké takhle odhadovat. Uvidíme, co se stane. Vždycky se snažím udělat maximum pro tým a pro vítězství, ale není to jenom o mně. Basketbal je týmová hra. Je potřeba být agresivní v útoku i v obraně, komunikovat spolu, táhnout za jeden provaz.
Do Žabin naskakujete po sezoně v WNBA, kde jste patřila Dallasu, ale po operaci kolena jste neodehrála ani jeden zápas. Bylo to náročné období?
Složité. Především jsem byla nadšená z toho, že mě Dallas draftoval a mohla jsem být součástí týmu v WNBA. Nečekala jsem to. Sezona bez zápasů byla dlouhá, přesto jsem ráda, že jsem se mohla zblízka dívat, jak takové prostředí vypadá. I když jsem nebyla na hřišti při zápasech, dalo mi to hodně, a doufám, že to zúročím příští rok.
Úbor Dallasu v WNBA si Lou Lopezová Sénéchalová vyzkoušela jen na tréninku, do zápasů v roce 2023 nezasáhla.
Ani v jedné fázi sezony, kterou měl Dallas díky postupu do semifinále play off dlouhou, nebyla varianta, že naskočíte?
Měla jsem dlouhou rehabilitaci, po operaci kolene to možné nebylo. Fyzicky určitě ne. Během základní části jsem mohla jen trénovat, a potom v play off... tam už je to komplikované pro obě strany. Pro trenéry zvážit, jestli mě chtějí zařadit do sestavy po tak dlouhé absenci, když zbývá pár zápasů... moje operace byla poměrně náročná, riskovat nechtěl nikdo. WNBA je jiný svět, fyzicky náročný, s nejlepšími hráčkami světa. Bylo lepší dojet rehabilitaci až do konce.
Načež jste naskočila do Žabin a hned v prvním utkání, tři dny po příletu, jste musela při prodloužení proti Cadi la Seu zvládnout 40 minut.
No, to bylo něco! (směje se) Během cesty z Ameriky jsem se zastavila ještě ve Francii, v Brně jsem za sebou měla dva tréninky a přišel zápas. Čtyřicet minut jsem nečekala, bylo to ale potřeba a nakonec jsem si užívala, že jsem s týmem. Přesto přiznávám, že jsem toho měla dost.
Vstřebala jste už přechod na úplně jiný basketbal než ten individualističtější, jaký se hraje v zámoří?
Těžko se mi to porovnává, když jsem si ho v WNBA nezahrála. Dívat se z lavičky je něco jiného, než ho okusit.
Tak jinak, sedí vám hraní v Evropě?
Pozitivní je, že Žabiny rády hrají ve vysokém tempu, což je mi vlastní. Rychlý přechod do útoku, snaha dostat se rychle ke koši. V tom jsem se vždycky orientovala dobře. Řekla bych, že jsem si už na nové prostředí zvykla a cítím se v něm líp a líp.
Když jste se v nedávné reprezentační pauze vydala hrát za národní tým do Francie, brala jste to jako návrat do známé země, v níž jste se basketbal učila, nebo po letech na amerických univerzitách jako novou zkušenost?
Všechno bylo nové, kompletně. Za reprezentaci jsem nehrála nikdy, ani v mládeži. Bylo velmi příjemné, že jsem už měla osobní zkušenost s koučem Toupanem, který se na mě byl jednou podívat v Connecticutu. Za zkušenost v národním týmu Francie jsem velice ráda.
Lou Lopezová Sénéchalová (s míčem) v zápase Francie proti Irsku v rámci kvalifikace o postup na ME 2025.
Musela jste dlouho uvažovat, zda hrát za Francii po mamince, nebo za Mexiko po otci, zvlášť když bylo Mexiko vaším rodištěm?
Samozřejmě to trochu náročné bylo. Mohla bych hrát za obě země a tahle volba nikdy není jednoduchá. Jsem velice hrdá na to, že jsem Mexičanka i Francouzka zároveň. Nakonec jsem si nevybírala podle toho, kterou ze zemí bych měla raději, ale co bude lepší pro můj basketbal. Z dlouhodobého hlediska jsem byla víc v kontaktu s lidmi z francouzské reprezentace, proto přišla tahle volba.
Hodila jste si mincí?
(úsměv) Nebylo potřeba. Hodně díky komunikaci s koučem Francie jsem cítila, že tohle rozhodnutí bude dobré.
Vyrůstala jste v oblasti Grenoblu. Sledovala jste jako začínající hráčka velké euroligové bitvy mezi francouzskými giganty z Bourges a Valenciennes proti Žabinám?
Přiznám se, že ne, že jsem Žabiny neviděla hrát před tím, než jsem s nimi začala spolupracovat, ani jednou. Hrála jsem basketbal ve Francii a sledovala jsem, co se děje tam. Až postupně, když se stal mojí vášní a začala jsem uvažovat o hraní na americké univerzitě, jsem si svoje obzory rozšířila.
Měla jste svoje idoly?
Obdivovala jsem hráčky, které jsem viděla na olympiádě, jako byla třeba Céline Dumercová. I proto bylo pro mě tak krásné obléct nedávno dres Francie, že jsem byla součástí týmu, za který dřív tyhle osobnosti bojovaly. Obecně ale musím říct, že jsem jako dítě basketbal nadšeně hrála, ale asi jsem nevěnovala takovou pozornost jeho sledování.
Odhadnu správně, že vaším hrdinou byl tehdy spíš fotbalista Thierry Henry?
Tak to nepochybně! Na fotbal jsem se dívala strašně moc, vydržela jsem u něho sedět často. Zinedine Zidane, finále mistrovství světa proti Itálií, prohra Francie... tehdy jsem byla moc smutná.
Kritický moment finále mistrovství světa: Francouz Zidane sráží hlavou Itala Materazziho.
Máte na mysli moment, kdy Zidane udeřil hlavou Itala Materazziho, který ho slovně vyprovokoval, a Itálie v přesilovce zápas vyhrála?
Ano, přesně to myslím. Fotbal jsem hrála dřív než basketbal, měla jsem ho moc ráda.
Máte vy sama ráda trash talking, tedy provokování soupeře, v oblibě?
Taková nejsem. Nikdy jsem se k němu neuchýlila, neměla jsem to v sobě. Jsem soutěživá, to ano, miluji vítězství. K trash talkingu však nesklouzávám. Hodně hráček to dělá, je mi to jasné. Pro někoho je to zábava, záleží na osobnosti. Když jsem hrála za UConn, měli jsme takové týmové krédo, abychom byli pokorní a zachovali respekt k soupeři.
Když letos v Americe hrály finále univerzitního šampionátu týmy LSU a Iowy, pobavila jste se u mohutně probíraného provokování mezi hvězdami obou celků, o němž se pak v zámoří dlouho mluvilo?
Samozřejmě jsem to vnímala, nešlo si nevšimnout. Jedna hráčka začala gestem, známým z wrestlingu, druhá ho zopakovala, pak se to přeneslo do rozhodujícího zápasu... Byla to velká věc. Některé hráčky tohle rády předvedou pro média. Nemyslím si, že to vypadá moc dobře, a když někdo vyhraje národní titul, asi takhle provokovat nepotřebuje, tak se na to dívám já. Vítěz (Angel Reesová z LSU, pozn. aut.) by si spíš mohl vychutnat radost se svým týmem než se věnovat trash talkingu, respekt soupeři tím neukazuje.
Iowa’s Caitlin Clark defended Angel Reese, says she shouldn’t be "criticized" for the gesture directed towards her. https://t.co/3kVNjsUBEZ https://t.co/JXr9HDVwi0
Reesová po vyhraném finále řekla, že bude muset přestat osobně chodit do školy a vystuduje raději on line, protože je moc slavná a pozornost ji ruší. Vy jste zažila, jaké to je hrát za mimořádně proslulý UConn. Byla jste slavná?
U ní bych souhlasila. U sebe pravděpodobně ne. Neřekla bych, že jsem byla slavná. Samozřejmě vynikající hráčky jako Paige Bueckersová jsou důležitými a sledovanými osobnostmi, celý UConn fanoušci rádi sledují. Fandí mu, chtějí podpis, fotografii, potkat se. To je cool, ne signál, že je někdo slavný.
Zahrála jste si za UConn na fotbalovém stadionu?
Ne, jenom jeden ve velké aréně. V naší hale byla kapacita 10 tisíc diváků, což stačilo. Přišla jsem na UConn z menší univerzity ve Fairfieldu, a když jsem předstoupila před deset tisíc fanoušků, byl to velký zážitek. Hluk, atmosféra, když jsme daly koš, nebylo slyšet vlastního slova.
Trenér amerických basketbalistek Geno Auriemma během oddechového času
Tamní kouč, legendární Geno Auriemma, si vybudoval velmi kladný vztah k českému basketbalu. Vedl tým USA ve finále mistrovství světa proti Česku v roce 2010 v Karlových Varech, navázal vztah s tehdejším českým trenérem Luborem Blažkem. Vyprávěl vám o Česku?
Bohužel ne. V době, kdy jsem hrála za UConn, jsem ještě nevěděla, kam po dokončení univerzity půjdu hrát. Věděla jsem, že chci, aby to bylo v Evropě, a v jiné zemi, než jsem již znala, takže někde mimo Francii. Pak mě draftoval Dallas a během léta jsme se začali s agentem bavit o tom, kudy se vydat dál. Až tehdy přišla řeč na Českou republiku. Přála bych si, abych o této variantě věděla dřív, když jsem pod koučem Auriemmou hrála, ale bohužel se tato období neprotnula.
Výhra č. 100. Amerika má supertým, který překonává jenom sám sebe |
Je fér říct o UConnu, že jde o továrnu na vítězství?
Přesně tak to je. UConn vyvinul vítězný program, má jedenáct titulů, panuje v něm vítězná mentalita. I když jsem tam hrála jenom jeden rok, bylo to pro mě perfektní místo, protože vítězství jsem vždycky milovala. O co tam jde v první a v poslední řadě je výhra, a pokud se nevyhraje, jako se to stalo nám, je to moc špatné. UConn není zvyklý prohrávat. Vybudování vítězné struktury je tím důvodem, proč je kouč Auriemma jedním z nejlepších koučů vůbec. Byly doby, kdy UConn dominoval, v posledních letech mají výborný program i jiné univerzity a už je to vyrovnanější. Poslední titul má UConn z roku 2016. Není snadné vyhrát další, ale je zřejmé, že cílem bude přidat ho co nejdřív.
Stopa UConnu |
Změnilo vás tohle prostředí, nebo jste do něho s tímto nastavením z Fairfieldu už přišla?
Částečně jsem taková už byla. Jak jsem řekla, jsem soutěživá, miluji pocit vítězství. Jakmile jsem do sebe prostředí UConnu dostala, začalo to být ještě intenzivnější. Byla jsem obklopena lidmi se stejným nebo větším talentem, než jsem měla já, a to mě posunulo.
Auriemma se nechal slyšet, že jste pro jeho tým byla velmi důležitá. Těšilo vás to?
Několik let jsem působila ve Fairfieldu a věděla jsem, že UConn bude mým posledním rokem na univerzitě. Co jsem nevěděla bylo, jaká očekávání do mě vloží a jakou roli mi přidělí. Připravila jsem se na to, že ať bude jakákoliv, přijmu ji, jen ať se co nejvíc naučím. Neměla jsem tušení, že budu pro UConn brzo jednou z klíčových postav. Znali mě sotva pár měsíců a dali mi velkou zodpovědnost, obstarávala jsem střelbu z křídla. Skončilo to tak, že celý rok byl skvělý. Ne bohužel pro tým, až na vrchol jsme nedošli, ale na hřišti i v životě to byla jedna z mých nejlepších sezon.
Jakou školou byl UConn pro váš osobní život?
Stejně jako má výborný program pro basketbal, tak dbá na to, aby sportovci zůstali pokorní. To je důvodem, proč tahle škola nabírá hráče s dobrými výsledky i dobrým charakterem. Proto je i fanoušci tak milují. Kouč Auriemma dělá neskutečnou práci v nabírání dobrých lidí. Cítila jsem kolem sebe, že moje spoluhráčky byly zároveň kvalitní osobnosti. Ještě víc mně to pomohlo připravit se na profesionální basketbal.
