John Havlicek spoluvytvářel basketbalový kánon Boston Celtics, nejúspěšnějšího celku dějin NBA - osmkrát s nimi slavil titul. Ve finále nikdy nebyl poražen.
A pokud člověk skutečně žije tak dlouho jako poslední vzpomínka na něj, dokráčel vstříc nesmrtelnosti. Celtics totiž nikdy nezapomenou.
Sága rodu Havlíčků
Chlap s ostře řezanými rysy kráčí vstříc ranči ztracenému v pustině, v rukou jen sedlo a pušku. Poválečná Amerika hltala Johna Wayna v kovbojce Hondo - a podle nápadné fyzické podobnosti obou dostal Havlicek celoživotní přezdívku.
A co by ne. Jeho příběh připomíná dobový western a je antitezí osudů dnešních mládenců, kteří byli předurčeni ke sportu, zahrnováni péčí a osobními trenéry.
Z dostupných zdrojů nelze dohledat, proč se rodina Havlíčků vydala hledat štěstí za Atlantik, ale ve výpravě byl i dvanáctiletý František.
Frank Havlicek - vyučený řezník, který si našel chorvatskou manželku a na rozdíl od strýců a otce se nelopotil v důlním byznysu, nýbrž v „obydlené zatáčce“ jménem Lansing provozoval obchod s potravinami.
Pár set obyvatel, vůkol lesy, pole a U.S. Route 40 zvaná Hlavní třída Ameriky, přes tři a půl tisíce kilometrů dlouhá dálniční tepna spojující východní pobřeží a Utah. Právě tady všechno začalo.
Havlicekovi bydleli nad prodejnou a John v pamětech vzpomínal, jak churavé děcko byl: „Mými poznávacími znameními byly pláč a nemoci.“ Rodiče se báli, a tak mu zatrhli jízdy na kole, aby rozjančený kluk nevletěl pod trucky brázdící krajinu, jenže ho tím vybudili k jinému pohybu.
26 395Tolik bodů nastřílel John Havlicek v základní části NBA, jen 15 legend bylo lepších než on. Do důchodu šel v roce 1978 jako číslo tři, lepší byli jen Wilt Chamberlain a Oscar Robertson. |
Aby stíhal kamarády, běhal. Trochu jako Forrest Gump - běhal všude a pořád. „Možná že hlavně díky tomu se vyvinula moje vytrvalost,“ napsal v knize Hondo: Muž v pohybu.
Havlicekova trasa začínala sprintem do kopce v lesích a končila divokým během dolů přes spadané klády: „Proto mi změny směru v basketbalu nikdy nedělaly problém.“
Typicky havlicekovskou legendou je, že měl „dvoje plíce“ - byly skutečně tak velké, že na ně lékaři spotřebovali pokaždé dva rentgenové snímky. Stejně divoce jako po Ohiu vířil i na palubovkách NBA.
„Někde v zádech musel mít klíček,“ líčil jeho slavný spoluhráč Bill Russell, jeden z nejlepších v dějinách svého sportu. „Jen jste ho natáhli - a cvak, cvak, cvak, bez zastavení tam lítal celých 48 minut.“
Velká chvíle. Havlicekův zisk v sedmém zápase s Philadelphií, rok 1965:
Táta Frank byl muž zásad: v domácnosti se mluvilo jen česky a ze sportů nadevše miloval starý dobrý středoevropský fotbal; kvůli tomu i kvůli pracovní vytíženosti málokdy sledoval synovy zápasy.
Což je další rozměr Havlicekova příběhu: vynikal v baseballu a v americkém fotbalu ho dokonce v roce 1962 draftovali do NFL Cleveland Browns.
Byl pedant na sport i na studia.
Havlicek a ti druzíKdyž Forman, Mencel a Holub válí v basketbalu Pohled na dějiny NBA občas připomíná texaský telefonní seznam: tolik československé stopy! Legendární John Havlicek byl nejlepší, nikoli však první. Donnie Forman slavil titul s Lakers už v roce 1949, za stejný klub hrál v 50. letech také Chuck Mencel, vynikající střelec ze všech pozic. K průkopníkům se řadí Mike Novak, Dick Holub či Ron Shavlik. Na konci 40. a v první polovině 50. let vedl New York Knicks coby trenér Joe Lapchick, jedna z velkých hvězd meziválečného období, kdy NBA ještě neexistovala. A když Lapchick ze zdravotních důvodů koučovat nemohl, zaskočil za něj Ray Kuka. Velkou stopu zanechali Bob Netolicky (skvělý hráč a dobová módní ikona), Jeff Hornacek (autor 15 659 bodů, ještě loni kouč New York Knicks) a Bill Hanzlik (výtečný obranář, jako trenér vedl Denver). Jon Koncak dobyl olympijské zlato z Los Angeles 1984 po boku Michaela Jordana, Patricka Ewinga či Chrise Mullina a v NBA pak nastupoval až do roku 1996. Ještě nedávno se na palubovkách NBA objevovali Steve Novak či Shavlik Randolph, vnuk Rona Shavlika. |
V šatně si vždycky věšel ponožky na ramínko a na vysoké škole se mu protočily panenky, když jeho spolubydlící Jerry Lucas flákal studia.
„Bál se, že nezvládnu zkoušky a že to oslabí náš tým,“ culil se po letech Lucas, když už tak jako Havlicek náležel do basketbalové Síně slávy.
On vyhrál „jen“ jeden titul, jeho kolejní parťák byl předurčen k ještě větším věcem. Lucas vzpomínal, že když měli běžecké tréninky na oválu, Havlicek to nejprve natřel spoluhráčům - a pak i přiděleným vodičům z atletického oddílu.
Ani specialisté neměli šanci.
A on prostě nepolevil. Při předposledním, sedmém titulu ho vyhlásili nejužitečnějším hráčem finále.
Pro chvíle, kdy ti méně odvážní radši přihrávali míč spoluhráčům, se vžil pojem Havlicekův moment, on se zodpovědnosti nikdy nebál.
Snad jen jednu věc by zpětně udělal jinak: kdyby prý věděl, jak dobrý bude v dresu Celtics chlapec jménem Larry Bird, odložil by konec kariéry o jednu sezonu...
Z basketbalu následně vycouval, hrál golf a podnikal podobně úspěšně, jako když dával koše. Byl 196 centimetrů vysokým ztělesněním světa ctností, pořádku, disciplíny, zásad.
John Havlicek v dresu Bostonu:
„Kdybych měl takového syna, budu nejšťastnějším mužem světa,“ řekl mu při rozlučce tvůrce bostonské dynastie Red Auerbach.
Sám John Wayne by uznal, že takových chlapů běhá málo i ve westernech, natožpak v basketbalu.
