Druhý Čech, který si zahrál zámořskou NBA, debutoval v národním týmu už v osmnácti letech a v roce 1999 si zahrál na prvním EuroBasketu, na který se samostatná Česká republika probojovala. Představil se na šampionátech i v letech 2007, 2013 a 2015, což se povedlo už jen Lubošovi Bartoňovi.
Oba v roce 2015 plánovali, že pro ně bude turnaj posledním, ale zatímco Bartoň hráčskou kariéru ukončil a nyní je asistentem trenéra Ronena Ginzburga, Welsch stále hraje. Zůstal tak posledním mohykánem své generace.
„Je to zvláštní. Moji vrstevníci už většinou překročili na druhý břeh. Trenéři, manažeři, vedoucí týmu... Ale být v mladém kolektivu mě omlazuje. To nadšení, energie a vášeň pro hru, to bylo to, co mě vtáhlo zpátky do národního týmu a co mě drží dodnes,“ řekl Welsch novinářům v Kluži.
„Za ty roky se moje role hodně změnila. První šampionát byl v 1999, to mi bylo devatenáct let. Byl jsem mladý, dravý, hrál jsem vedle zkušených českých veteránů. Pak jsem odešel do Ameriky, pár sezon za nároďák nehrál. Pak přišla druhá fáze, kdy jsem cítil, že reprezentace je můj tým. Cítil jsem velkou zodpovědnost za to, co se dělo na hřišti i mimo něj. Ne že bych ji teď necítil, ale tehdy to bylo ještě intenzivnější. A potom od roku 2012 tam nastalo předávání moci a od té doby přijímám roli toho veterána, která je rok od roku větší a silnější,“ vzpomínal rodák z Holic.
Svého dlouholetého parťáka Bartoně nyní musí poslouchat jako trenéra. „Ale je to v pohodě. V autobuse samozřejmě sedí vepředu mezi trenéry, ale po příjezdu do Kluže jsme ho museli vytáhnout dozadu mezi nás hráče, protože vepředu je hrozná nuda s těma bafíkama. A on s radostí přijal. Je to ale jiné. Komunikace je jiná, i když se známe dlouhou dobu,“ připustil Welsch.
Také ho mrzí, že při možná jeho poslední velké akci se nepovedlo dát dohromady nejsilnější možný tým. K dispozici není hned sedm hráčů z minulého šampionátu včetně euroligového vítěze Jana Veselého.
„Jet sem s pocitem lítosti by bylo špatné, ale ano, mrzí mě to. Nečekal jsem, že to bude takhle. Kdyby tady byli všichni hráči, co mají český pas a mohou hrát, tak s výjimkou Tomáše Satoranského bychom buď všichni seděli na lavičce, nebo bychom tu vůbec nebyli. To oslabení je silné, ale je to tak, jak to je,“ prohlásil Welsch, který na turnaj jel, přestože brzy očekává narození dalšího potomka.
Oslabení podle něj rozhodně neznamená, že by si český tým měl dávat menší cíle. „Cíl pokusit se postoupit ze skupiny je i se všemi okolnostmi dosažitelný. Troufnu si říct, že máme štěstí na los a ta naše skupina je nejhratelnější. Ne nejslabší, ale nejhratelnější. To, co nadchlo fanoušky před dvěma lety, se těžko bude opakovat. Ale co se týká ambicí, tak bychom neměli slevovat. Měli bychom myslet na to, že se odsud chceme podívat do Istanbulu a postoupit. A je to reálné,“ dodal český kapitán.
Jiří Welsch (vlevo) vypráví o svém zapojení do projektu Time Out, naslouchají mu Fraser McLeay z univerzity Northumbria, ředitel evropské části FIBA Kamil Novák a bývalá skvělá hráčka Maria Stěpanovová.
V Nymburce, kde poslední roky hrával, se na další spolupráci nedohodl, a tak zatím stále neví, kam se budou ubírat jeho kroky po návratu ze šampionátu. Ale už se postupně připravuje na novou kariéru a studuje speciální obor FIBA pro basketbalové funkcionáře. I z toho pohledu je pro něj letošní turnaj specifický, protože poprvé vnímá i organizační věci.
„Třeba když jsme přijeli, tak jsem koukal ohledně organizace v hale, jak je vše značené, kdo má co na starosti. Podvědomě to vnímám. Je hrozně jednoduché jako hráč přijet na jakoukoliv akci a stěžovat si, že jídlo je špatné a wi-fi pomalé. Ale je třeba si uvědomit, co všechno do toho spadá, co všechno se odehrává za těmi závěsy v zákulisí, jaké množství energie je tomu věnované, aby se taková akce dala uskutečnit. Jako hráči si to často neuvědomujeme a nejsme schopní to docenit,“ řekl Welsch.
