Jeho otec Dominik byl dlouholetou legendou ústeckého basketbalu, syn Lukáš zase působil nepřetržitě osm let v pražském USK. Teď je ale před ním nová výzva, stal se posilou trojnásobných českých vicemistrů z Děčína.
„Přišel jsem do Děčína s tím, že bych taky rád zažil atmosféru finále. A budeme dělat vše proto, aby se ta úspěšná série tady prodloužila na čtyři finále v řadě,“ slibuje 23letý rozehrávač.
Lákalo by vás zahrát si finále NBL na zimním stadionu?
Myslím, že v basketbalu v České republice je to něco úplně ojedinělého, že se něco takového udělá. Ta fanouškovská základna je tady v Děčíně opravdu skvělá. Není problém tady naplnit halu a dokonce se musí přejít na zimák, kam pak dorazí 4 000 lidí, to je fantastické. Určitě bych to rád zažil.
Jak těžké pro vás bylo opustit po osmi letech USK?
Bylo to těžké, strávil jsem tam třetinu svého života, to je docela dost. Ale když přišla nabídka z Děčína, tak jsem cítil, že to je velká šance, že můžu udělat krok kupředu. Tak jsem toho využil.
Jak jste se v Praze vůbec ocitl, když váš otec hrával v Ústí nad Labem?
Do konce deváté třídy jsem byl také v Ústí, ale dostal jsem nabídku jít na USK do dorostu a začal jsem v Praze studovat střední školu. A pak i vysokou, ještě stále studuju zemědělskou univerzitu.
Pamatujete otce, když hrával?
Odmalička jsem chodil na jeho zápasy, je skvělé, že vydržel skoro 20 let v jednom klubu a prošel tam všemi pozicemi. Nejdřív byl hráč, pak manažer, trenér. Dneska už je to trochu rarita, když člověk zůstane tak dlouho v jednom týmu. A když navíc hrajete nějakých 10 let nejvyšší soutěž, tak se určitě nedá říct, že to byla špatná kariéra.
Typově jste úplně jiní. Váš otec byl silový obr, vy jste na basketbalistu docela malý.
Výšku (185 cm) jsem zdědil po mamce. (smích) Mám velkého tátu a malou mamku, já jsem průměr mezi nimi. Proto jsem rozehrávač.
Do Děčína jste původně přicházel s tím, že utvoříte rozehrávačské duo s vaším kamarádem Tomášem Vyoralem, ale ten nakonec odešel do Nymburka. Nemrzí vás to?
Tomáš dostal dobrou nabídku od Nymburka a využil ji. Určitě jsem sem nepřicházel jen kvůli němu. Tomáš je pryč, prostě tak to je, je to život.
Na druhou stranu je to pro vás možná větší šance prosadit se, protože Vyoral byl v Děčíně hodně dominantním a vytěžovaným hráčem.
To je pravda. Ale zase nechci říkat, že ho sem jdu nějak nahrazovat. Budeme tu teď na rozehrávce s Ondrou Šiškou, kterého také znám z různých mládežnických výběrů. Jsme trochu odlišní hráči a musíme využít své silné stránky a pomoct týmu nějak jinak.
S Ondřejem Šiškou si teď vyzkoušíte spolupráci na univerziádě v Tchaj-wanu, kam jste oba nominovaní.
Těšíme se, máme ve skupině například Američany i Argentince, bude to super zkušenost. Naše ambice jsou skončit co nejvýš, ale je hrozně těžké odhadnout sílu soupeřů. Uvidíme, až turnaj začne.
Fotogalerie |
Děčín je proslulý svými fanoušky, jak se vám tu hrálo jako soupeři?
Skvěle. I když jste tady jako soupeř, tak se vám hraje dobře. Mně osobně je jedno, komu lidé fandí, ale mít fantastickou kulisu na zápase je skvělé a vždy vás to vyhecuje. Těším se, že to teď budu zažívat pořád.
Mluvil jste s trenérem Budínským o vaší roli v týmu? Jak na vás zapůsobil?
Znám se s ním už nějakou dobu a bavili jsme se spolu, když jsem se rozhodoval, jestli sem jít. S generálním manažerem Lukášem Houserem mi představili plán, jak by chtěli, abych tady fungoval, a to se mi líbilo. Na spolupráci s koučem Budínským se těším.
Ještě k vašemu otci. Co teď vlastně dělá?
Pracuje v rodinné firmě na těžbu dřeva a teď bude v Jičíně trénovat dorostenky, kamarádi ho přemluvili. Takže se tak nějak vrátí k basketu. Ale on se v tom pohybuje pořád, jezdí na zápasy, sleduje basket v televizi i na internetu. Možná už mu to i trochu chybělo, proto se vrací k trénování.
Radí vám nějak?
Pořád. Vidí 95 procent mých zápasů, takže po každém je tam nějaká zpětná vazba. Řekne mi, co si myslí, že bych měl v té dané situaci udělat jinak. Pořád to konzultujeme.
