Milovníci rekordů či účastníci sportovních kvízů by měli zbystřit, neboť tohle je neznámá část atletické historie. Tento týden uplynulo devět let od pozapomenuté exhibice, na níž v roce 2009 čahoun z Jamajky vyběhl na nezvyklou trať.
Distance: 150 metrů.
Výsledný čas: 14,35 vteřiny.
Městské klání se nyní do Manchesteru vrací a pořadatelům tohle celou dobu leželo na mysli. Zdálo se jim, že si vše zaslouží revizi, a tak se při příležitosti comebacku k Boltovi vrátili. A zjistili cosi nečekaného.
Byl to nejrychlejší sprint dějin!
„Jedinou možností, jak srovnávat napříč disciplínami, je spočítat průměrnou rychlost,“ uvedl šéf závodu Mark Foster. „Myslím si, že se tohle ve sportu jednou ujme. Protože to nejsou názory, nýbrž fakta.“
Běžet jako vítrNejvyšší průměrná rychlost u sprinterů (km/h) 37,63 – Usain Bolt, exhibice na 150 metrů (Manchester, 2009) |
Bolt rozkmital své žirafí končetiny do těžko uvěřitelného tempa. Na trati byly kaluže, po jeho levici kuchyňské studio, na rohu supermarket Sainsbury’s.
V těchto velmi atypických kulisách svištěl průměrnou rychlostí 37,63 kilometru za hodinu. Nikdy nebyl lepší. Ani při svých světových rekordech na 100 i 200 metrů v Berlíně, ani na olympijských tratích v Pekingu, Londýně, Riu, vyladěných do posledního detailu.
Nikdy. Zapsal se do dějin, aniž by o tom tehdy věděl.
Pardon, nejsem v nejlepší formě
Bolt tou dobou působil jako ryzí průkopník. Limity? Neexistují! Měl za sebou úžasné letní hry v Číně a před sebou ještě lepší světový šampionát v Německu. Byl na vrcholu. „Právě v Berlíně jsme si říkali, že tohle bude už jen těžko zlepšovat,“ souhlasí pro MF DNES Alfonz Juck.
Ten zná jamajskou ikonu jako málokdo: v roli manažera Zlaté tretry přivedl Bolta devětkrát do Ostravy. Na vítkovickém oválu běžel nejen stovku a dvoustovku. „Jsem rádi, že jsme ho přemluvili i na 300 metrů. Nakonec šlo o jeho jedinou třístovku života, to nám zůstává.“
Usain Bolt pózuje před svou sochou v Kingstonu.
„Hybridní“ disciplíny někdo vidí jako vítané zpestření, jinému připadají příliš exotické. Ale nebýt podobných zkoušek, rekord by nepadl. „Protože speciálně pro Bolta je 150 metrů ideální vzdálenost,“ objasňuje Juck. „Výhodou je, že se běželo po rovině, bez zatáčky. A on dokázal podržet rychlost déle než ostatní. Říká se, že téměř u všech nastane maximum mezi 60 a 90 metry. U Usaina bylo výjimečné, že rychlost naopak ještě dokázal vystupňovat.“
Čili: v období největšího rozkvětu byla Boltovi stovka trochu krátká – a dvoustovka zase moc dlouhá.
Ne že by tehdy průlomu něco nasvědčovalo. Pár týdnů před exhibicí Bolt doma na Jamajce havaroval a jeho zástupci strašili: „Vůbec není schopný běžet!“ Uvítalo ho počasí britštější než dvoupatrový autobus. „Podmínky byly prostě příšerné,“ vzpomíná Foster pro The Times.
Ale Bolt i v takové slotě předvedl čarovnou chvíli. Možná ho v sychravém májovém dni rozehřály vzpomínky na bago s jeho fotbalovými idoly. Když kráčel na start, příroda se umoudřila – dokonce na chvíli nad Manchester vylezlo slunce.
A on pak neběžel, spíš letěl.
„Ještě nejsem v nejlepší formě,“ říkal skromně podle dobových článků, což však byl špatný odhad.
Protože úsek mezi 50. a 150. metrem zvládl za surreálný čas 8,7!
„Pochybuji, že ještě někdo někdy tohle dokáže,“ sklání se Foster.
Anglie byla s Boltovou kariérou spjata poutem takřka mateřským. Zažil tu olympijskou euforii a také (ne)slavný konec na loňském mistrovství světa v Londýně. Teď sní o startu za fotbalový velkoklub, je ambasadorem atletiky – a život si vychutnává karibským tempem.
Mimochodem, i z Manchesteru tehdy podle pořadatelů odjel taxíkem na letiště v 6 ráno; poté, co celou noc „propařil“ jako dýdžej v jednom místním klubu. Loučil se, aniž by sám tušil, co právě dokázal.
