„S trenérem a manažerem jsme se dohodli, že už jsem schopná závodit, oba podniky jsou moje oblíbené,“ pravila světová rekordmanka, dvojnásobná olympijská vítězka a sběratelka dalších medailí.
Do Říma poletí s cílem přehodit šedesátimetrovou hranici. „Noha už mi dovoluje se rozběhnout, vyzkoušela jsem si to v Maďarsku. Musím si ale počínat opatrně, proto bude v Římě i v Praze rozběh zkrácený a pomalejší. Nicméně na závody se těším, protože jsem to zjara viděla i trošku černě. Mám radost a doufám, že na Julisce přehodím šedesátku podruhé,“ uvedla Špotáková, která si koncem března na soustředění na Kanárských ostrovech zlomila zánártní kost.
Takže vás noha už neomezuje?
Ne, ale přidávat rychlost a délku rozběhu musím jen postupně, je to teprve deset týdnů od zlomeniny. Při chůzi mě noha nebolí, už můžu lehce běhat. Rozběh absolvovat můžu, ale musím ho pořád kontrolovat. To však neznamená, že se nedá hodit daleko. Oštěp je technická disciplína a v minulosti se mi stávalo, že jsem si zkracovala rozběh, abych hodila dál. I ze zkráceného se dá hodit šedesát. Potřebuju se rozzávodit a věřím, že se do toho časem dostanu, jen to chce nepřepálit začátek.
Po soustředění jste chtěla absolvovat kontrolní rentgen nártu - už se to povedlo?
Na ten jdu až v pátek, ale teď se všechno orientuje podle pocitů - pokud to při běhu nebolí, tak je zřejmě všechno v pořádku. Právě pocity jsou podle lékařů hlavní kritérium, podle kterého bych se měla řídit. V Debrecínu se to podařilo krásně rozhýbat - pocit, že už se můžu na házení rozběhnout, je pro mě velmi potěšující. Rentgen bude opravdu jen pro kontrolu.
Vypadáte spokojeně, hovoříte optimisticky...
Pokud si 20. března roztříštíte kůstku v nártu, tak to v olympijské sezoně a téměř v pětatřiceti letech není nic příjemného. A když se to zahojí a najednou víte, že zase můžete atakovat šedesátimetrovou hranici, navíc se chystají vaše nejoblíbenější závody, tak je optimismus na místě. Jsem ráda, že konečně můžu být optimistická.
Takže věříte, že tréninkové manko doženete?
Je pravda, že času je ještě docela dost, včera mi bliklo na mobilu, že do finále oštěpu v Riu zbývá 85 dní. To je poměrně dlouhá doba. Teď jsem úplně zdravá, takže myslím, že se dá ještě na hodně věcech zapracovat. Jdu za svým cílem a věřím, že 18. srpna to budu moci rozbalit naplno.
Objevila se informace, že Maria Abakumovová na olympiádě v Pekingu, kdy byla stříbrná, možná dopovala. Zaznamenala jste ji?
Abych řekla pravdu, tak mě ta zpráva nějak extra nepřekvapila, ale nijak to neprožívám ani neřeším. Nejvíc mě překvapilo, když se před několika měsíci provalila aféra kolem celé ruské atletiky, tedy skutečnost, že šlo o systémovou věc. Na druhou stranu ještě není vzorek B, takže o nikom nemůžeme říkat, že je pozitivní. Ale jelikož jsem tehdy v Pekingu vyhrála, tak to pro mě tak důležité není. To čtvrtou v pořadí to asi zajímá víc... Nicméně bych byla ráda, kdyby ruským atletům start v Riu povolili, snad už ten systém přestal fungovat. Bez nich si olympiádu nedovedu představit.
Jednou jste řekla, že jedním z vašich trumfů pro olympijskou sezonu je návrat k trenérovi Rudolfu Černému. Jak klape spolupráce?
Výborně. Oproti loňsku, kdy jsem byla sama... To ode mě bylo trošku naivní, myslet si, že to půjde, když se člověk trénuje sám. S Rudou nám to funguje perfektně, jsme starší a myslím, že i rozumnější. Na něco jsme navázali, něco jsme nastartovali nově. A v poslední době jsme museli zavzpomínat, jak jsme u mých dřívějších zdravotních problémů museli improvizovat, protože teď to bylo taky o velké improvizaci. Musím ale říct, že na tohle je Ruda vynikající, takže doufám, že teď v Římě a potom na Odložilově memoriálu se projeví, že jsme to zase nějak uklohnili. Jako vždycky před lety.
Podle pozorovatelů je vidět i na trenérovi, že pookřál...
Pro Rudu je naše spolupráce velká motivace, stejně jako pro mě. On svůj návrat velmi prožívá a bere to velmi vážně. Šest týdnů jsem nemohla řídit a on mě vozil na tréninky a pak zase domů. To jsou mimořádné věci, které Ruda dělá, a na něm je vidět, že je dělá rád. Nevím, jestli by to takhle dělal každý trenér. A při tréninku mě brzdí - teď se bojí před každým mým hodem, abych si nějak neublížila. Oba už ale věříme, že to dopadne dobře.
Výš syn Janeček už má tři roky - jak se daří skloubit péči o něj s tréninkem?
Tenhle rok je zatím asi nejjednodušší... Teď jsem ale byla deset dní v Debrecínu bez něj, takže se hrozně těším, dnes ráno jsem ho viděla jen letmo. Byl to i takový test, protože do Ria ho s sebou s Lukášem (partnerem - pozn.) nebereme, nicméně on to zvládá, už je to mazák. Má se dobře, hlídaly a hlídají ho babičky a taťka.
Myslíte na Rio?
Dost, často házím ve snu. Tak jsem to měla před každou olympiádou.
Je velký rozdíl mezi Barborou Špotákovou před olympiádou v Londýně a nyní?
Určitě, a obrovský. Mám tříletého syna, je mi skoro pětatřicet, jsem zkušenější. A měsíc před sezonou jsem si zlomila nohu... Zlomenina zánártní kůstky je jedna z nejhorších zlomenin, která vyžaduje nejdelší hojení. Je to nejvzdálenější část těla, proto se to nejhůř hojí. Teď jsem odborník na zlomeniny. (směje se) A taky mám velkou zkušenost s loňským rokem, už nějaký čas vím, že je opravdu dobré mít trenéra. Takže jsem ráda, že mám zase stejný podpůrný tým jako dřív, takový, ze kterého jsem vždycky těžila. Rodina, přátelé, trenér, to je moje největší síla.
Nepřišel ještě čas, že by Janeček chtěl bratříčka? Nebo sestřičku?
To ne, na to on ještě nemyslí.
Ani vy na to nemyslíte?
Napadne mě to, občas, ale uvidíme až po olympiádě. Kdybych teď přemýšlela o dětech, tak... To bych byla magor! (smích)
