Armáda tak vyznamenala Šebrleho za to, jak republiku během kariéry reprezentoval. A olympijský vítěz z Atén, který nedávno ukončil kariéru, si ocenění považuje. "Je pro mě čest, že se se mnou armáda a Dukla takhle loučí. Moc si toho cením," říkal. "Na Dukle jsem prožil sedmnáct let, to je kus života. Budu s ní už navždycky spojený."
Co vám Dukla v kariéře dala?
V začátcích možnost se vůbec někam dostat. Nikde jinde se vrcholový sport tak dobře dělat nedal a asi ani teď nedá. Nemusel jsem myslet na nic jiného, než na sport, měl jsem po všech stránkách výborné podmínky.
Na co z prvních let vzpomínáte nejvíc?
Nejintenzivnější byl první rok, kdy ještě byla povinná vojenská docházka. Takovou tu opravdovou vojnu jsem zažil během měsíčního přijímače v Liberci. Brzké vstávání, rychle na oběd, rychle z obědu, cvičení... Na Dukle už to pak bylo jednodušší.
Jak jste vojenský režim snášel? Musel jste se v hodně věcech podřídit?
To pro mě nebylo nic složitého. S kariérou jsem tehdy teprve začínal, nic jsem neznamenal a na vojnu jsem musel stejně jako ostatní. Měli jsme sice jako sportovci trochu jiný režim, ale vojna to byla: Budíček v 6:30, v 7:15 nástup, v 10 večerka. Během služeb jsme myli nádobí, šůrovali jsme chodby nebo záchody a hlídali areál na Julisce. Ale jinak jsme měli tréninkovou volnost, což bylo pro nás nejdůležitější.
Zůstáváte s lidmi z Dukly v kontaktu i teď, po konci kariéry?
To budu už asi celý život. Mám tam spoustu kamarádů, se kterými se určitě budu vídat dál.
Nelákalo by vás teď vyzkoušet si trenéřinu?
Myslím, že na to mám ještě čas. Je to povolání, které vyžaduje stoprocentní nasazení - tréninky, soustředění... A já si teď po těch sedmnácti letech chci nejdřív trochu odpočinout.
Takže přijde čas na golf, kterému byste se do budoucna rád věnoval?
Chodím si zahrát, snad to jde trochu dopředu. Ale žádné konkrétní cíle zatím vyhlašovat nebudu.
A jak to vypadá s fotbalovou kariérou? O nabídky jste prý neměl nouzi...
Pár jich bylo. Lákali mě z Přední Kopaniny, která hraje přebor, to bylo docela intenzivní. Ale teď na to nemám moc času, takže jsem musel poděkovat s tím, že to třeba využiju někdy v budoucnu.
Fotbal zatím hraje jen váš syn - a asi není náhoda, že zrovna za Duklu.
Nejdřív hrál za Aritmu, ale před dvěma lety jsem cítil, že by už potřeboval změnu, posunout se dál. K Dukle mám nejblíž, tak jsme jeli nejdřív tam. Byli jsme spokojení, takže tam Štěpán zůstal.
A jak mu to jde?
Ve své kategorii patří k nejlepším. Zatím je menší, uvidíme, jak bude růst, jestli mu to nepřidělá problémy. Ale teď mu to jde, takže jsem rád. A pyšný.
