Suverénní vítězství jej netěšilo, Svoboda na národní šampionát přijel hlavně s cílem pokusit se o ostrý olympijský limit 13,32, případně vylepšit sezonní výkony k tomu, aby poskočil v kvalifikačním žebříčku, který se uzavírá v pondělí.
Svou zlínskou misi načal nadějně, v rozběhu prolétl tratí v čase 13,52, čímž o setinu překonal své letošní maximum. Jenže ve finále na výkon nenavázal a pohoršil si na 13,79.
ZPRAVODAJSTVÍz 1. dne atletického MČR ve Zlíně |
Co se přihodilo?
Udělal jsem hrozně chyb, nebyl to běh, jaký jsem čekal. Je to chyba nevyběhanosti, potřeboval bych víc času na trénink, zkusit si v něm víc dlouhých překážek. Holt někdy překážky překážejí víc, než by měly. To je samozřejmě chyba překážkáře, ne překážek.
Přitom rozběh dvě hodiny před finále se vám přitom povedl výborně.
To je právě ono. Sprinter s formou v rozběhu ji předvede i ve finále. U nás když má někdo formu v rozběhu, tak to neznamená, že doběhne skvěle i finále. Spousta světových rekordmanů, kteří měli vyhrát medaili, tak skončili v půlce trati. Někdy to fakt není fér, ale taková je disciplína. V tom je výjimečnost překážek, záleží v nich hodně také na štěstí.
Znamená čas ze Zlína, že o olympijské hry jste definitivně přišel?
Na tu letošní už šance není a těžko budu říkat, že pojedu na další. Je to škoda, ale osud má někdy smysl pro humor. Nechci se rouhat, jsem rád, že jsem zdravý, ale někdy bych si štěstíčka na dráze přál trochu víc. Když má někdo rychlostní formu, tak ji prodá, když má někdo sílu na házení, tak to hodí. Ale já když budu rychlý, tak stačí jedna malá mikrochyba, namotám se na překážku a je to špatné.
Mluvíte jako byste si vybral špatnou disciplínu.
Disciplínu miluji, mám z ní více hezkých chvil. Sportovec samozřejmě chce prožívat jen to pěkné, ale i to špatné k tomu patří. Určitě bych neměnil, měl jsem možnost v mládí, ale vybral jsem si správně. Patřil jsem k těm nejlepším na světě, takže pro mě všechno, co se stalo, bylo dobře. Cítím, že v nohách ještě mám spoustu pěkných výkonů, otázka je, jak to překlenout do dalšího roku.
Nekončící trable. Smůla se mi lepí na paty, je to smutné, štve Svobodu |
Končit tedy neplánujete?
Nechce se mi končit, měl jsem hrozně dlouhou pauzu a jak říkával doktor, který mi dal nohu dohromady, že si mám od svých roků odečíst to, co jsem strávil doma. Takže je mi v podstatě 33 (místo 36), což je ještě docela dobrý věk. Cítím se dobře, na překážkách se občas upadne a jste pak někdy týden mimo. Spíš jde o to, jestli to bude držet dál.
Letos jste předváděl velmi dobré výkony, třikrát i čas kolem 13,50
Myslím, že je stále v mých silách i 13,30, jen se mi nesmí stát to, co se mi stalo. Zatímco dřív jsem o překážky zakopával během techniky, teď se mi to stává v rychlosti, když se snažím zrychlovat. Pády už jsou o něčem jiném. Zranění nejsou způsobená přetrénováním těla, což byl dřív můj problém. Trénoval jsem a najednou se něco překazilo.
Dokážete najít příčinu?
Je to spíš vyšší moc, dřív to bylo opotřebení materiálu. Snad jednou napíšu knihu o tom, že když jsem mohl, nechtěl jsem a když chci, už to moc nejde. Tady ve Zlíně se nemám na co vymluvit. Možná by to chtělo trochu větru do zad, ale udělal jsem tolik chyb, že by mě ani to nezachránilo. Takový je život.
