Otteyová: Pracuju i pro americké astronauty

Sušice - Sportovní postava, půvabná tvář. Té ženě byste nehádali 47 let. "Běhám proti času," říká sprinterka Merlene Otteyová. Ve čtyřiceti se stala na hrách v Sydney 2000 nejstarší olympijskou medailistkou v atletice všech dob. Ještě letos se rodačka z Jamajky v barvách Slovinska kvalifikovala na světový šampionát.

V sobotu sbírala ve finále české extraligy body pro ACP Brno. Na stovce podlehla Kateřině Čechové, medailistce z juniorského mistrovství Evropy.

Čechová je o 27 let mladší než vy. Neděsí vás ten rozdíl?
Nemám s tím problém. Jen mě mrzí, že nejsem v optimální kondici, letos mě omezila zranění. Jinak bych ještě přitlačila. Takhle to bylo dobré jen do 80 metrů. Ale Čechová se mi líbí. Je koncentrovaná, cílevědomá. Neuspokojuje ji být nejlepší juniorkou v Česku, chce být nejlepší juniorkou na světě.

Připadáte si při duelech s tak mladými soupeřkami i sama mladší?
Podívejte, já se vůbec necítím na sedmačtyřicet. Mám mladé srdce i duši. Jako by mi bylo pětadvacet.

A atletika je stále vaší vášní?
Určitě. Až skončím, tak to jen proto, že mi nohy vypovědí poslušnost.

S Jarmilou Kratochvílovou je to stejné. Atletice propadla.
Ještě něco běhá?

Merlene Otteyová

Jamajská sprinterka, od roku 2002 po roztržce s národní federací reprezentuje Slovinsko.

Narodila se 10. května 1960 jako čtvrtá ze sedmi sourozenců.

K atletice přivedla Otteyovou matka, když jí koupila příručku, jak trénovat. Žádný jiný atlet na světě nezískal víc medailí z olympiád a mistrovství světa.

Bilance – OH: 3 stříbrné, 5 bronzových. MS: 3 zlaté, 4 stříbrné, 7 bronzových. Žije v Lublani, je rozvedená, bezdětná.

Je trenérkou, koučovala Ludmilu Formanovou, pořád rekreačně běhá.
Jasně. Musí. Já to znám. I když už nezávodíte, běháte pro sebe, pro zdraví a mládí, pro pocit. A nikdo vás k tomu nenutí.

Jak vzpomínáte na Jarmilu?
Pamatuju si, jak jsem ji viděla na olympiádě v Moskvě. Říkala jsem si: Takhle rychle nemůže nikdo běhat! Ona byla neuvěřitelná. Pozorovala jsem, jak zvládá v tréninku spoustu dvousetmetrových úseků jen s krátkou přestávkou. Byla jako králíček Duracell. Napadlo mě: Já bych uběhla dva tak rychlé úseky a byla bych mrtvá.

Vyhrála jste takřka vše, máte jedinečnou sbírku medailí. Ale chybí vám olympijské zlato. Jste proto smutná?
I kdybych byla, nic by se tím nezměnilo. Bohužel mi zlatá olympijská medaile vždy o pár tisícin unikla. Pár tisícin – to snad ani není žádný rozdíl. Možná by bylo lepší, kdyby se udělovaly dvě zlaté medaile. Ale pravidla jsou pravidla.

Dramatický finiš stovky žen teď na šampionátu v Ósace připomínal neuvěřitelně těsný doběh finále mistrovství světa ve Stuttgartu 1993, kde jste prohrála o tisícinu vteřiny s Gail Deversovou. Vzpomněla jste si na to?
Dodnes o tom přemýšlím. Gail tam tehdy natlačila hlavu. A já jsem se vždycky učila, že musím dát do cíle trup. U cíle v Ósace jsem se letos modlila, aby to dopadlo dobře pro Veroniku Campbellovou. Jsem za ni šťastná.

Jaké to bylo, když vámtehdy ve Stuttgartu zaplněný stadion na stupních vítězů dvě minuty tleskal, přestože jste byla „jen“ stříbrná?
Pro mě to bylo překvapení. Nečekala jsem takovou reakci zrovna od fanoušků v Německu. Nejdřív jsem nevěděla, že je ten hluk kvůli mně. Rozhlížela jsem se kolem a Gail mi povídá: Tleskají tobě, ne mně. Bylo to dojemné. Měla jsem pocit, jako bych vyhrála. Jen jsem bohužel nedostala tu zlatou.

Kde všechny své medaile máte?
Nejstarší, které jsem získala do roku 1979 ještě jako juniorka, jsou na Jamajce u mé matky. Ty další, co jsem vybojovala do roku 1989, přebývají v Kalifornii s mou sestrou. A ostatní mám ve Slovinsku.

Co ještě doma v Lublani děláte, když zrovna nezávodíte?
Pořád trochu trénuju. Ráda chodím na jazzové koncerty. Ve Slovinsku také podnikám. Mám laboratoř, která pracuje pro slovinské atlety, vylepšujeme techniku tréninku. Ale nezaměřujeme se jen na atletiku. Spolupracovali jsme s fotbalisty Barcelony. Monitorovali jsme práci jejich svalů, jak se vyrovnávají s únavou. Vyvinuli jsme speciální přístroj.

Stává se z vás snad i vědec?
No, vědci jsou spíš lidé kolem mě. Pracujeme také pro astronauty. S experty z NASA řešíme problém atrofie svalů při dlouhých pobytech ve vesmíru ve stavu beztíže.

Sníte o výletu do vesmíru?
Ne, nejsem fanoušek létání. Nechávám nebe ptákům.

Překonala jste v osobním životě i těžší chvíle. Jak obtížné je skloubit kariéru slavné atletky a vlastní soukromí?
Je to obětování. Potřebujete svůj čas a prostor. Už na škole jsem musela dělit čas mezi studium a běhání. Studium bylo pro mě důležité! Ale už tam jsem poznala, že když chci něco dokázat, musím se soustředit jen na jednu věc. Později to pokračovalo. Mohla jsem zapomenout na kino, na dovolené nebo třeba jen na to, že bych si lehla a trochu si pohověla. Člověk musí být trochu sobecký. (O vztazích s muži hovořit nechce. Děti nemá. Rozvedla se s překážkářem Pagem, jejími partnery pak byli italský sprinter Tilli a slovinský veslař Klemenčič.)

Jak dlouho to ještě vydržíte? Do kolika let chcete závodit?
Za rok se zkusím probít do Pekingu. Dokud budu schopna kvalifikovat se na světové a evropské šampionáty, počítejte se mnou.

Jamajčanka dostala papuče, aby nezmrzla

Sušice (tm) - Stadionek se šesti drahami. Tribuna jen pro pár desítek vyvolených. Rozcvičovna v hokejové hale, kde je rozpuštěný led. Klobásy a grilovaná kuřata hned u dráhy. A zástupy diváků podupávajících podél oválu.

Venkovské kulisy doprovázely finále atletické extraligy. Merlene Otteyovou, hrdinku sedmi olympiád, však v Sušici z míry nevyvedly. Zato ta zima a vítr!

"Závodila jsem už i na menších stadionech. Ale tenhle je ze všech nejchladnější. Kdo sem přišel i v takovém nečasu, ten musí atletiku opravdu milovat," povídala.

O den dříve, když šla se šéfem svého klubu Josefem Sečkářem po brněnském náměstí Svobody, třásla se v 9 stupních Celsia ještě víc. "Tak jsem jí koupil klasické domácí papuče z ovčí vlny, aby v hotelu nenastydla. Měla z toho legraci," vyprávěl Sečkář.

"Škoda, že jsem tu v nich nemohla běžet," usmála se Otteyová po své sušické stovce. Při dotazu na alpské radovánky ve Slovinsku, její nové vlasti, se jen zakřenila: „Jednou jsem se tam zajela podívat na lyžařské závody a málem jsem umrzla. To mi stačilo. Já jsem velká fanynka zimních sportů. Ale jen když je sleduju doma v Lublani ze své pohovky."

Ve Slovinsku postrádá jamajské slunce, ovoce a romantické pláže s bělostným pískem. "Máme sice na Jamajce i hurikány, ale když tam prší, je to teplý déšť, pořád je při něm 30 stupňů. Ne jako tady."

Se Sečkářem se seznámili před lety, to ještě vedl sprinterku Suchovskou, která měla tréninkovou soupravu v jamajských barvách. Při světovém šampionátu v Göteborgu 1995 potom Sečkář vsadil na výhru Otteyové 200 švédských korun – a vydělal desetinásobek. Letos si konečně splnil sen: Získal ji do služeb ACP Brno.

"Není vůbec drahá, vážně. Je tu proto, že atletiku miluje," ujistil. Alegantní dámě Otteyové sice už zaživa postavili na Jamajce sochu, ale z Brna cestovala s ostatními týmovým autobusem a stejně jako kolegyně dostala stravné 200 korun. Ani v sušickém penzionu Atrium neměla speciální požadavky, jen co nejvíc banánů a džusů.

Uchýlila se sem i mezi stovkou a štafetou. Na hodinku. Za teplem.

Merlene Otteyová