CÍL SPLNĚN. Běžci se radují z úspěšně dokončeného maratonu v Bostonu.

CÍL SPLNĚN. Běžci se radují z úspěšně dokončeného maratonu v Bostonu. | foto: Reuters

Maratonská babička. Ani po šedesátce nekončí, cílí na světové rekordy

  • 2
Nevyhrála, mezi ženami figurovala ve výsledkové listině na začátku páté stovky, přesto ji v závěru maratonu v Bostonu doprovázel potlesk fanoušků. Japonce Mariko Jugetaové bude čtyřiašedesát let, přesto stále hltá porce kilometrů a soupeří s o generace mladšími závodnicemi. A vede si skvěle. Oficiálně je první šedesátnicí, která maratonskou trať zaběhla pod tři hodiny.

V pondělí v Bostonu se jí tuto hranici překonat nepodařilo. Zapsala čas 3:06:27 a mezi ženami se umístila na 409. místě z více než deseti tisíc účastnic.

Už to je slušný výkon, ona ale tak spokojená nebyla. Chtěla totiž ještě víc.

Jugetaová je první šedesátnicí, která v oficiálním závodu uběhla maraton pod magické tři hodiny. Ve věku 62 let v Ósace stlačila čas na 2:52:13, čímž stanovila nový světový rekord kategorie 60-64 let.

Nyní by ho ještě ráda vylepšila a před odletem do Bostonu si stanovila, že chce běžet pod dvě hodiny a padesát minut. „Bolí mě sice koleno a cítím, že jsem v pořádku tak na osmdesát procent, ale i tak v to věřím,“ povídala deníku The Guardian.

Nakonec ji tyto problémy přece jen zpomalily a plány nesplnila. Jak ale říká, šancí na pokoření této mety bude mít ještě hodně. „Minimálně tři hodiny ještě určitě někdy zvládnu,“ usmívá se.

Jugetaová je nejen v Japonsku běžeckým fenoménem. Nejlépe ji vystihuje fráze, že věk je jenom číslo.

V mládí běhala na národní úrovní na středně dlouhých tratích. Vše se pro ni ale změnilo, když v Tokiu navštívila maratonské závody.

Pršelo, byla zima. „Jenže všechny ženy, co doběhly, zářily. Vypadaly, jako když zažívají to pravé štěstí,“ vzpomínala kdysi.

Proto si řekla: Chci to zažívat taky.

Ovšem její první zkušenosti takové vůbec nebyly.

Bostonský maraton patřil Keňanům. Z triumfů se radují Chebet a Jepchirchirová

Svůj první maraton si zaběhla v roce 1982, ve čtyřiadvaceti. „Byl těžší, než jsem si uměla představit,“ líčila. „Pořádně jsem nevěděla, co všechno obnáší. Ve druhé polovině mi došly síly a hrozně jsem zpomalila.“

Přesto na této trati pokračovala, jenže ani s přibývajícími zkušenostmi ne a ne pokořit tříhodinovou hranici. „Všechny závodnice, které jsem znala z dráhy, to zvládly, já ale jako jediná ne. Bylo to neskutečně frustrující. Na ty pocity si pořád pamatuju.“

Poté se navíc vdala, vychovávala čtyři potomky, začala pracovat jako učitelka tělocviku a myšlenky na zdolání restu z minulosti šly stranou.

„Běhala jsem pořád, byl to ale spíš jen takový výklus během doby, co si děti hrály. Rozhodně to nebyla žádná příprava pro maraton,“ vyprávěla.

Když však děti odrostly, vzpomněla si, že z mládí jí zůstává jeden nesplněný běžecký cíl. Začala proto trénovat častěji, vstoupila do jednoho z tokijských klubů a tvrdě na sobě makala. 

Až najednou - v osmapadesáti - poprvé vysněnou tříhodinovou hranici pokořila.

„Byl to můj životní cíl,“ říkala. „Pak mi ale někdo řekl, že v šedesáti ještě žádná žena takhle rychle neběžela. Už mi tolik let nezbývalo, tak jsem si stanovila, že budu pokračovat a že tenhle rekord musím překonat.“

I to se jí podařilo, jenže znáte to… Neřekla si: Tak a mám splněno. Místo toho nalezla novou motivaci.

Svůj čas chce nyní pochopitelně ještě vylepšit. Poté také cílí na světové maximum v kategorii 65-69 let, které drží Švýcarka Emmi Luthiová (3:12:56), a třeba i rekord 70-74letých, jenž patří Američance Jeannie Riceové (3:27:50).

„Budu pokračovat, dokud to půjde,“ plánuje Jugetaová. „Chtěla bych se pokusit překonat další světové rekordy.“

Její recept na sportovní dlouhověkost nijak výjimečný není: strava bohatá na bílkoviny, dostatek spánku, dobrá regenerace.

V šedesáti letech začala pracovat pouze na poloviční úvazek, takže mohla navýšit běžecký objem. Denně prý v průměru absolvuje přes dvacet kilometrů a podstatnou část toho natrénuje na hoře Fudži ve více než dvoutisícové nadmořské výšce.

„Je to jednoduché: abyste zvládli maraton, musíte pořád běhat,“ uvědomuje si. „Snažím se proto, co to jde. Třeba ve škole si dám se studenty patnáct kilometrů, když odejdou, ještě si přidám a dobíhám sama.“

I díky tomu v Bostonu zdárně dokončila svůj 115. maraton. Jistě ne poslední.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž