Šestatřicetiletá držitelka národního rekordu a halová mistryně světa z roku 2012 po loňské kruté diagnóze podstoupila dvojitou mastektomii a pak pětiměsíční chemoterapii, díky novému termínu olympiády teď bude mít víc času na to vrátit se v nejlepší možné formě a zabojovat o nominaci.
Neměla medaili, přišla o dům. Loweová získá zpětně bronz, osud nezmění |
„Já jsem moc šťastná, že olympiádu trochu posunuli,“ přiznala výškařka s osobním maximem 205 centimetrů. „Skončila jsem s chemoterapií a potřebovala jsem každý jednotlivý den, abych mohla trénovat. Vím, že bych to zvládla (připravit se na olympiádu v plánovaném termínu), ale bylo by to o moc těžší,“ dodala matka tří dětí.
Jak vicemistryně světa z Helsinek 2005 a bronzová medailistka z olympijských her v Pekingu 2008 uvedla při videokonferenci z Orlanda, chemoterapie zničila každou buňku v jejím těle, přesto i během ní trénovala. A žasne, jak její tělesná schránka zareagovala. „Překvapivě se cítím skvěle. Běhám časy, jaké jsem roky neběhala, zvedám zátěž, jakou už jsem dlouho nezdvihla. Začínám se cítit, jako bych to byla zase já,“ prozradila Loweová.
Přípravu jí stejně jako dalším sportovcům komplikuje pandemie koronaviru a s ní spojená opatření. Sama je v ještě složitější situaci, protože po těžké nemoci patří k rizikové skupině obyvatel. „Musím dbát o své zdraví a pohodu a udržet imunitní systém silný, jak jen to půjde,“ řekla. A aby se co nejvíce vyhnula kontaktům s okolím i po zmírnění opatření, buduje na vlastním dvorku výškařský sektor. „Ani za milion let bych si nepomyslela, že na něco takového dojde.“
Její jméno rezonovalo v roce 2016, kdy se po další vlně usvědčených dopujících zpětně dočkala olympijského bronzu. V Pekingu 2008 skončila šestá, přišla o slávu, o medailovou prémii i peníze od sponzorů. Svět pak zabředl do velké ekonomické recese - muž Loweové přišel o práci a jejich dům byl zabaven. Život elitní světové výškařky by se určitě vyvíjel jinak.
Olympijské sny však Loweovou dál motivují. Po předchozích účastech v Aténách (kde vypadla v kvalifikaci), Pekingu (3.), Londýně (6.) a Riu de Janeiro (4.) touží po účasti v Tokiu, ale chce také svým příkladem inspirovat ostatní ženy, které potká stejná diagnóza. „Jde mi o to ukázat, že člověk si může projít bahnem a přitom stále sledovat nějaký cíl. Jsme odolné, to chci, aby si ženy vzaly z toho, až mě uvidí závodit,“ vyznala se.
