Poprvé se Běchovic účastnil v roce 1963. „Závodil jsem za Starou Boleslav, byl jsem v tréninkové skupině pod vedením Miloně Millera,“ vzpomíná. „Problém byl, že v ní byli samí rychlí mílaři, jenže moje silnější stránka byla vytrvalost. Trenér to viděl, takže mě zkusmo přihlásil na Běchovice.“
Bylo to správné rozhodnutí. Desetikilometrový závod si hned zamiloval. Ta tradice! Ta atmosféra!
„Navíc mi tehdy bylo devatenáct let a měl jsem natrénováno. Dnes je to mnohem horší. Dostavil se věk, únava, opotřebování,“ usmívá se Kříž.
Přesto, dokázal byste si tehdy představit, že jednou pokoříte hranici šedesáti účastí?
Vůbec, ani jsem o tom ani neuvažoval. Tenkrát totiž běhali lidé, kteří měli už třeba třicet čtyřicet startů. Jako třeba akademický malíř Jaroslav Kočí (který nakonec dosáhl na celkem 55 startů). Postupně se to ale střádalo, a když jsem dosáhl padesátky, řekl jsem si: Tak a teď už to nemůžu pustit a musím se na první místo dostat.
A podařilo se.
Hodně si toho cením. Stál při mně pánbůh, i když to někdy bylo problematické. Měl jsem v cestě překážky, nemoci, zranění, ale všechno jsem zvládl. A teď už je každý ročník darem navíc.
Slavný závod Běchovice - Praha. Startovné a atletický balíček v hodnotě 4000 Kč zdarma |
Dají se tehdejší Běchovice porovnávat s dnešními?
Těžce. Od sedmdesátých a osmdesátých let jsou masovou záležitostí. Někteří na ně jedou jen kvůli tomu, že si je chtějí zkusit. Přidaly se i ženy, které je dřív neběhaly. A také veteránů je víc. Tehdy když někdo běhal mezi veterány, lidé si na něj ukazovali jako na blázna. Dnes je to ale běžné.
V čem pro vás spočívá jejich kouzlo?
Je toho víc. Jednak, že si je člověk vědom, že se jedná o naprosto unikátní závod. Nejdéle trvající byl Bostonský maraton, jenže kvůli covidu měl pauzu, takže jeho roli převzaly Běchovice. Druhou věcí je, že se na nich setkávám s řadou přátel, které třeba celý rok jinde nevidím. A pak také jedna osobní rovina: od pětapadesátého startu jsem tam taková celebrita. Před startem jsem na tribuně, mám možnost mluvit k dalším spoluběžcům, takže i to je příjemné.
Kdy nejvíc hrozilo, že nepoběžíte?
Kupodivu to byl hned třetí ročník. Tentokrát jsem byl na vojně. Měl jsem ji končit v pondělí, jenže Běchovice se běžely v neděli. Věděl jsem, že bych je nestihl, takže jsem přes kamarády sehnal vojenskou knížku a prostě jsem utekl. (smích)
Vážně?
Čekal jsem, kdy pro mě přijede vojenská policie, ale naštěstí o mě nikdo nestál. Ani to nemělo žádnou další dohru.
Vladimír Kříž během 124. ročníku závodu Běchovice-Praha.
Ještě někdy byla vaše účast nejistá?
Pak to byly takové momenty, kdy jsem šel na start třeba s horečkou nebo jsem šlápl na hřebík a projel mi nártem. Říkal jsem si, jestli má cenu v takovém stavu běžet, ale naštěstí jsem se pokaždé kousnul a šel jsem na start. Někdy musíte jít přes bolest, bez toho to nejde.
Na jaké ročníky naopak vzpomínáte nejraději?
Nejraději na rok 1978, kdy se mi podařilo zaběhnout čas 38:22 minuty, což je můj rekord. Z těch novějších třeba když běželi můj syn nebo má dcera. Už se účastnil i můj nejstarší vnuk a letos poprvé poběží i ten mladší, patnáctiletý. Takže bych řekl, že jsme na čele i co se týče rodinných účastí. (smích)
Jaké další roky vám utkvěly v paměti?
Třeba když běžel Emil Zátopek. Mimochodem i přes to, že byl krátce po skončení kariéry, tak nevyhrál. A pak takové zvláštnosti: v šedesátých letech se opravovala ulice u cíle, tak byl posunutý jinam. Dramatický byl kvůli okupaci rok 1968. Všude byli ruští vojáci a tanky. Nebylo to hezké a panovala stísněná atmosféra. A také jsem s obavami vyhlížel ročník 2020, kdy hrozilo, že se závod nepoběží kvůli covidu.
Prozradíte váš recept na sportovní dlouhověkost?
Být pořád v pohybu. Několikrát jsem udělal chybu, že jsem třeba dva tři měsíce neběhal, jenže potom je návrat hrozně těžký. Výkonnost ztratíte rychle, získáváte ji ale pomalu. Takže můj recept je nepřestat. Nemusíte polykat ohromné dávky, ale zkrátka se musíte nepřetržitě hýbat.
Ještě něco?
Také, jak říkám, mít dobrou mysl a pracovat i jinak. I přesto, že se mi blíží osmdesátka, tak pořád - sice ne na plný úvazek - pracuji a chodím mezi lidi. Angažoval jsem se v politice, zpíval jsem v pěveckém sboru, běhal jsem na běžkách, lyžoval nebo hrál míčové sporty.
Jak často si jdete zaběhat?
Snažím se každý měsíc přiblížit stovce. Ne vždycky se to podaří, někdy to nevyjde časově nebo je špatné počasí, ale aspoň sedmdesát nebo osmdesát kilometrů dám.
Účastníte se ještě nějakých dalších závodů?
Ještě před covidem jsem ročně absolvoval takových deset patnáct závodů. Dřív jsem si zaběhl i několik maratonů. Teď už se ale soustředím jen na Běchovice. Rád bych si zaběhl ještě něco dalšího, mám rád třeba další tradiční závody kolem Příbrami, jenže je to složité.
Vladimír Kříž během 122. ročníku závodu Běchovice-Praha.
Myslíte si, že váš běchovický rekord někdo překoná? V počtu startů máte řadu pronásledovatelů, další čtyři aktivní běžci také překonali padesátku.
Právě, je jich spousta. Nahánějí mě třeba Miloš Šimon (56 startů) nebo Jaroslav Hák (55). Jsou mladší, tak snad mě neuštvou (smích).
Je mezi vámi taková zdravá rivalita?
Řekl bych, že ano. Vzájemně se hecujeme, zejména s Milošem Šimonem máme i velmi přátelský vztah. Pořád mi říká: Musíme běhat, dokud nepadneme.
Dáváte si nějaké cíle? Třeba čas, který chcete zaběhnout, kolik dalších startů byste chtěl přidat.
Vždycky říkám, že kdybych si na pokraji osmdesátky stanovoval nějaké cíle a plány, tak akorát rozesměju pánaboha. Takže nedávám. Každý další start beru jako dar. Samozřejmě chci dál pokračovat, ale ani mladší nevědí, co bude za rok, takže je těžké nějak plánovat.
