"Kvůli vám!" trvá na svém zarputilý řidič. A - už klidný a uvolněný - na první pokus najde hotel. Na této scénce Pavel Pafko rád demonstruje obecné principy.
Často nejsme schopni rozlišit své pohnutky. "Proč někteří z nás léčí? Mohl bych tvrdit, jako ten vynervovaný řidič, že operuji, abych pomohl druhým. Ale ta práce je mou radostí! Dělám, co potřebuji dělat. Naštěstí je to užitečné i druhým," říká přednosta III. chirurgické kliniky pražské motolské nemocnice.
Vážně nevážně
Dovede zavtipkovat na svůj účet. Říká totiž, že kdyby se měl brát úplně vážně, "tak se už z této místnosti, v níž se každý den mluví o skutečně vážných věcech, neodpotácí".
Když se rozhlédnu - žádné prestižní diplomy a ocenění. Místo nich visí v pracovně fotografie a veselé obrázky. Zmatení světa Adolfa Borna, naivistický portrét dvou pivařů, fotografie starobylého bicyklu, snímek zachycující zdravotní služby za časů c. a k. mocnářství.
"Vím, že ti, co tu proti mně sedávají, takové detaily nepostřehnou. Bojí se o život, před chirurgem se asi cítí nepatrní a závislí. Veselé obrázky pomáhají asi hlavně mně - udržet si nadhled, nevyvyšovat se, naslouchat, nehroutit se..." Místo tečky zvoní telefon.
Je podvečer, sekretářka dávno odešla. Pavel Pafko zvedá sluchátko, domlouvá schůzku, slibuje zařídit vyšetření. A pak - skoro omluvně - dodává: "Mohu být účastný, ale nemohu emocím podléhat. Sám bych byl rád, kdyby nade mnou na operačním sále stál klidný, vyrovnaný člověk. A ne uzlíček nervů hroutící se pod tíhou odpovědnosti."
O rutině
Jaký tedy má být dobrý chirurg? Kdyby se profesor Pafko sám ocitl v roli operovaného, přál by si mít co do činění se zkušeným kolegou. S člověkem, který onen výkon dělá pravidelně, třeba i dvakrát třikrát denně. A po dobu několika let. Prostě by chtěl rutinéra.
"Neohrnujte nos! Být rutinér znamená znát standardní postupy, jež jsou spojeny s minimálním pochybením. Tedy skvěle dělat svou práci a stereotypy dovést do dokonalosti. Rutinéra takřka nic nepřekvapí, málokdy musí improvizovat. A o to jde. Invence a nápady? V chirurgii je pro ně také prostor, ale omezený. Nejdůležitější je rutina. Který obor na ni nesází?! Kde by byli herci, muzikanti, malíři bez znalosti řemesla, tedy zase oněch standardních postupů?"
Tak jako si nepotrpí na tituly, nemá rád, když se o chirurgii mluví jako o výjimečné zóně. Zlobí se na její "zbožštění", které mají na svědomí televizní seriály. Je to práce jako každá jiná - tvrdí.
A přirovná se (teď snad přece jen s nadsázkou) k údržbáři, který ráno oblékne bílé montérky. Tak si snad nejvíce připadal, když se před třiceti lety učil od německých kolegů implantovat náhradní kyčelní klouby.
Každé ráno se v nemocnici osprchoval, oblékl, šel na sál, absolvoval tři čtyři operace, pak se zase osprchoval a šel domů. A další den znovu: vysprchovat, obléknout, operace. "Po týdnu jsem si říkal, že je to horší než na továrním pásu. Z pohledu chirurga to byla stereotypní otročina, ale pro pacienta? Ideální stav!"
Chiros znamená v řečtině ruce a Pavel Pafko zdůrazňuje, že chirurgie je především manuální práce. Těžká. Namítnu, že také velmi efektivní i efektní. "Jistě. Je to exaktní obor. Přináší hmatatelné výsledky (i ty negativní) ve velmi krátké době. Proto jsem si ho kdysi vybral."
Bratislava, Praha, Vídeň...
Sestry, jež v šedesátých letech působily na klinice v pražské Londýnské ulici, si ještě pamatují na přesnou a pečlivou práci mladého slovenského chirurga. Byla to vlastně náhoda, která ho přivedla do Prahy.
V roce 1957 složil přijímací zkoušky na medicínu v Bratislavě, ale přijat byl - podle logiky socialistického budování - na Karlovu univerzitu. Byl nejprve rozčarovaný. Jeho matka byla sice Češka, ale takřka dvacet let žila se svým mužem, slovenským právníkem, v Bratislavě. Syn odcházel jako do ciziny. Když se však po roce mohl vrátit domů, odmítl.
"V Praze bylo vše na vyšší úrovni: škola, kliniky, medicína." Ještě za studií působil jako asistent v anatomickém ústavu, v roce 1966 přešel na kliniku v Londýnské. Tady prošel doslova všemi "patry" - budovy i lékařské profese. Traduje se, že tu zavedl "jemnou chirurgii".
"Dříve to byla dost rychlá a hrubá práce. Musíte rozříznout hrudník, břicho, než se dostanete k orgánu. A co teprve, když jde o amputaci! I když je to destruktivní obor, já si vždy myslel, že mám být co nejšetrnější. A řezat co nejméně."
Byť se každému škatulkování brání, dnes je Pavel Pafko považován především za experta na hrudní chirurgii, operace plic, průdušnice a jícnu. A stále na sobě pracuje. Naposledy - v polovině devadesátých let - se učil ve Vídni transplantovat plíce. Tamní kolegové zavolali, že mají dárce, Pafko se spolupracovníky sedl do auta a vydali se na jih.
Ve Vídni v noci asistoval a ráno v osm už vedl vizitu v Praze. Časem rozšířil tým - bylo třeba vyučit dvě lékařské skupiny. Dnes už mají za sebou motolští lékaři padesátou transplantaci plic. A experimentálně se chystají implantovat plíce od mrtvých, tedy od dárců, kterým nebije srdce. Zatím se o to pokoušeli v Evropě jen švédští a portugalští chirurgové.
O prezidentovi
"Chirurgie není zaměstnání od - do, je to úvazek na celý den, na celý život. Moje tři dcery moc dobře vědí, proč se na tenhle obor nedaly," říká muž, kterého lze označit za jednoho z nejznámějších českých lékařů.
Když v prosinci 1996 na tiskové konferenci oznámil, že prezident Václav Havel trpí rakovinou, začalo se odpočítávat jeho vlastních pět minut slávy. "Do té doby jsem byl profesor chirurgie, jeden z několika v této zemi. A pak jedna operace, kterých jsem předtím udělal s kolegy bezpočet, vše změnila."
Vždy si udržoval odstup od bulvárních tiskovin, ale novinářům se nevyhýbá. Všeobecně je tudíž známo, že je Pavel Pafko vášnivý sportovec, že do práce jezdí ve svých 63 letech stále na kole (14 kilometrů z Braníka do Motola), kutá na chatě, plave, jezdí na kajaku a mladé chirurgy testuje, i co se fyzické kondice týká.
Novinářům ochotně vylíčí svou dovolenou, na stránkách novin polemizuje s politiky, zastává se zdravotníků v bitvě o vyšší platy, neodmítne diskusi o alternativní medicíně či o méně výhodném postavení žen v chirurgii. A pak se s kamerami v zádech účastní závodu na historických kolech či motorkách... Pověstná pětiminutovka slávy se jaksi protáhla, trvá už sedmý rok.
"Z doby, kdy jsme operovali prezidenta, jsem si odnesl dvě poučení. Za prvé - musím mluvit pravdu i v nejtěžších situacích. A zadruhé - nikdy nesmím jednat přezíravě (tak jako to činí dnes leckteří politici) s veřejností a s novináři. Je třeba být otevřený. Popularita může být nepříjemná i užitečná."
Vážně...
Nad stářím mávne rukou. Bere ho na vědomí. Sportuje, aby tělo vydrželo pět až sedm hodin stát nad operačním stolem, ale až jednou skalpel neudrží? Otázce se zasměje: "Vezmu do ruky třeba pero!"
Je přesvědčen, že bude mít co sdělit a předat svým žákům. V jeho pracovně visí vedle veskrze optimistických obrázků i jedna vážnější fotografie. Zachycuje stádo ovcí na jednom z tatranských kopců a baču stojícího opodál, na druhém svahu.
"Ano, čím větší stádo máte na starosti, tím více si uvědomujete svou samotu. I když nechávám dveře u pracovny vždy otevřené, neizoluju se, jednou jsem šéf, rozhoduju o práci a osudu jiných. Jak čelit samotě, kterou si sám nezpůsobujete? Snažím se mít na paměti, že každý člověk, který se mnou spolupracuje nebo tady proti mně sedí a ptá se na své šance, umí něco, co já bych nedokázal. Třeba stluče židli, na níž bude radost posedět. Když si tohle uvědomím, je dobře. V čem je mezi námi rozdíl? Chirurgie je přece manuální práce jako každá jiná!"
|
Odkud jsem: |
 Pavel Pafko |
