Mohl jste být architektem i stavařem, ale vybral jste si herectví...
Absolvoval jsem jedenáctiletou střední školu se stavařským zaměřením, tak se pokračování logicky nabízelo. Uvažoval jsem ale i o herectví. Zkoušky na DAMU se dělaly v únoru, tedy daleko dříve než na ostatní vysoké školy a já je udělal, takže bylo rozhodnuto...
Občas jste toho ale prý litoval. Kdy nejvíc?
Dost často! I když se to tak nezdá, naše profese je velmi náročná. Proces, kdy se postava rodí, je někdy doslova k nepřežití. Trvá to dlouho, než se v ní usadíte, a přitom už je představení dávno v běhu. Zkoušení mě z celého herectví trápí vůbec nejvíc, musíte sám sebe hodně rozebrat a všelijak se v sobě vrtat, a to nemám rád.
Ve svých začátcích jste se díky bratrovi pohyboval i v prostředí Divadla na Zábradlí, kde tehdy působil jako kulisák Václav Havel. Jak na něj vzpomínáte?
Díky bratrovi jsem se dostal do zákulisí a i na večírky, které se v divadle občas po představení pořádaly. Poznal jsem tam třeba Jiřího Grossmanna nebo Ljubu Hermanovou, které jsem mohl dokonce říkat teto, což se mi moc líbilo. A pak samozřejmě Václav Havel, můj nejoblíbenější prezident, toho jsem už tehdy měl moc rád pro jeho milou povahu. Občas jsme se pak potkali v těch divných časech, on už tehdy ostře sledovaný evidentně nechtěl nikomu dělat problémy, takže jsme se vždy jen pozdravili a on dělal, že se vlastně neznáme...
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: Nejmladší z rodu Hamrů: Rozpaky kuchaře Svatopluka: Malé dějiny jedné rodiny: Velké sedlo: |
S bratrem Jaroslavem, který je také herec a režisér, jste se sešel před kamerou jen jednou, a ještě ani ne v jedné scéně. Žádná další spolupráce nebyla?
Bratr mi pomáhal s přípravou ke zkouškám na DAMU, přeci jen je o deset let starší a měl už v té době hodně zkušeností. Později ale emigroval do Švýcarska, takže se naše cesty na dlouho rozdělily. Ve společném projektu jsme se sešli až po jeho návratu zpět. Jednou mě obsadil do malé role přímo ve Švýcarsku, zrovna něco točil, když jsem ho byl navštívit, tak jsem si u něj rovnou i zahrál.
Při natáčení Saturnina jste se měl řídit třemi radami: nedělat rychlé pohyby, nesmát se a neohýbat hřbet. Hodila se vám tato pravidla pak i v běžném životě?
Saturnina jsme točili dva měsíce každý den, kromě jedné jediné neděle, a já se za celou tu dobu vlastně nezasmál, abych nevypadl z role. Byl jsem v ní vlastně tehdy pořád. Po natáčení jsem se hned šel učit text na druhý den, takže pro cokoli jiného vůbec nebyl prostor. Vážnou tvář mám v běžném životě dodnes, a hřbet taky moc neohýbám ve snaze zachovat si nějaký ten svůj ksicht.
Jak vzpomínáte na své profesory z DAMU například Bohuše Záhorského?
Bohoušek Záhorský byl manželem Vlasty Fabiánové, jednou jsme u něj byli v neděli na obědě a po dezertu a kávě se on najednou zvedl a prohlásil: „Dnes jdu dvakrát za sebou hrát Lucernu, to mě tak se..!“ A nám to vyrazilo dech, protože Bohoušek Záhorský byl pro nás ztělesněním všech lidských ctností, takový pán Bůh.
Váš princ Vilibald v seriálu Arabela překonal všechny prince své doby. Jak se vám hrálo v blonďaté paruce?
Dodnes si pamatuji tu šílenou větu, která ze mě měla dělat prince: „Jsem čestný muž a šlechtic!“ Ale zhostil jsem se jí se vší vážností. Ostatně jak jinak, když to bylo ve scénáři. Jednou jsem v paruce přijel rovnou domů a měl s sebou pohádkový prsten, abych ho ukázal dcerám. A najednou vidím, jak s ním mladší Róza otáčí pod stolem na prstu ve chvíli, kdy ji matka hubovala, a marně se ji snaží proměnit v havrana.
Kdybyste měl Arabelin kouzelný prsten, pro co byste jím otočil?
Leckoho bych změnil v toho havrana a nechal bych ho odletět.
Jak vzpomínáte na svého pohádkového tchána, pana krále Vlastimila Brodského?
Během natáčení jsem mu říkal tatínku, když už mi ho hrál. Soutěžili jsme v tom, kdo se déle vydrží bavit o nemocech. A on samozřejmě vyhrál.
Ve filmu Léto s kovbojem jste jedl rozmáčené dorty, v Saturninovi jste exceloval se skládacím lehátkem, v seriálu Doktoři z počátků jste zase líbal lamu. Která scéna vůbec se vám nejvíc příčila?
Neříkám, že mi všechny scény přirostly k srdci, ale vyložený odpor jsem asi neměl k žádné z nich. Na lamu, tedy lamáka, jsem si dokonce vymyslel takový fígl. Dal jsem si do pusy granuli a tak jsem ho nalákal, aby to vypadalo, že mě políbil. A po scéně s rozmáčenými dorty jsem si zase nestihl před divadlem umýt vlasy, takže mi v nich ty zbytky šlehačky pod světly ramp večer žlukly, což bylo taky zajímavé.
Představení Římské noci hrajete po boku Simony Stašové už jedenáct let. Čím dalším divadelním ještě žijete? A čím žijete, když nehrajete?Představení mám celkem dost. V divadle Palace jsou to Celebrity, v ABC hraju asi ve čtyřech kusech a se Zelňačkou, kterou produkuje společnost mé dcery, zase jezdíme zájezdy. A když nehraju, nejradši něco dělám rukama. Třeba zámkovou dlažbu. Dokonce jsem si na ní vytvořil vlastní ornamenty.
Oldřich VíznerHerec se narodil 6. května 1947 v Praze jako třetí ze čtyř bratrů. Po maturitě na dejvickém gymnáziu začal v polovině 60. let studovat pražskou DAMU, kterou absolvoval v roce 1969. Jeho první hereckou štací bylo kladenské Divadlo Jaroslava Průchy – tam působil do roku 1977. Poté se přes režiséra Jiřího Krejčíka a různé peripetie s obsazováním hry Penzión pro svobodné pány dostal do pražského Činoherního klubu, kde vydržel až do roku 1998. Pak, už coby nezávislý herec ve svobodném povolání, působil zejména v Divadle ABC, které je součástí Městských divadel pražských.  Oldřich Vízner a jeho dcera Róza  Jana Šulcová a Vendula Křížová  Oldřich Vízner a jeho dcera Viktorie Od začátku 70. let se Vízner začal objevovat v televizních inscenacích, filmech, pohádkách a seriálech, přičemž stříbrné plátno si ho našlo dokonce ještě dříve. Pro svůj subtilní „studentský“ vzhled hrál většinou právě studenty, vojíny nebo mladé muže s nevyrovnanou psychikou, v pohádkách pak chasníky a prince. Z 80. let má na kontě filmy jako Postřižiny, Sestřičky, Operace mé dcery a seriály Arabela, Zlá krev či Cirkus Humberto. Také v devadesátých letech byl Oldřich Vízner často obsazován, i když hlavně převládala televize. Oldřich Vízner byl několikrát ženatý: nejdéle trvalo manželství s herečkou Janou Šulcovou (70), s níž má dcery Terezu (45) a Rozálii (42), ze svazku s druhou ženou, skriptkou Zuzanou Víznerovou, se narodila dcera Viktorie (21). S herečkou Vendulou Křížovou (44) má tři děti: Anežku (16), Alberta (14) a Ferdinanda (9). |
